Kulturní ekologie
Kulturní ekologie (anglicky: cultural ecology) je směr v rámci ekologie, který zkoumá vznik, vývoj, fungování a zánik sociokulturních systémů v kontextu jejich přírodního prostředí.
Etablování kulturně ekologického přístupu
Kořeny kulturní ekologie nalézáme již v terénních výzkumech kulturních oblastí Ameriky, které provedli v prvních desetiletích 20. století Alfred Louis Kroeber a Clark David Wissler. Za zakladatele kulturní ekologie je považován Julian Haynes Steward, který ve 30. letech zkoumal vliv přírodního prostředí na životní způsob indiánských kmenů.[1] Ve svém díle Theory of Culture Change: The Methodology of Multilinear Evolution položil základy kulturní ekologie jako vědní disciplíny. Předmět studia kulturní ekologie pak vymezuje jako studium těch procesů, probíhajících v rámci určité kultury, které byly vyvolány potřebou adaptace na přírodní prostředí. Přičemž toto prostředí chápe jako důležitý, nikoli však absolutně determinující faktor. Kulturní a přírodní vývoj jsou v jeho pojetí spíše dva odděleně probíhající procesy, které se více či méně ovlivňují. Stewardovu výzkumnou metodu, která spočívala ve třech krocích, můžeme popsat následovně:
1) Zkoumání kultury, technologií a způsobů, kterými využívají přírodní prostředí.
2) Studium specifických kulturních rysů, které se vztahují k danému způsobu interakce s okolním prostředí.
3) Poznání, jak aspekty, které jsou přímo ovlivněné přírodními specifiky, ovlivňují rysy další (politické uspořádání, náboženství, instituce).
Stewardův přístup, který dobře zapadl do doby vzniku environmentálního hnutí, ovlivnil řadu ekologů, antropologů i archeologů druhé poloviny dvacátého století. Kulturně ekologické přístupy a výzkumy však neušly kritice. Byly obviňovány především z kladení přílišného důrazu na úlohu vlivu přírodního prostředí při utváření kultury (environmentálního determinismu); posléze čelily také výtkám ze strany politické ekologie, které byly vzneseny jako reakce na zanedbávání vlivu širších geopolitických vazeb při studiu lokálních systémů.
Dnešní paradigma
Dnešní obecná teoreticko-metodologická východiska kulturní ekologie je možné shrnout do čtyř základních premis (podle Malina, J. - Soukup, V.):
- Kultura je mimobiologický adaptivní systém, jehož prostřednictvím realizuje člověk jako člen společnosti svůj vztah k ekologickému prostředí.
- Přestože člověk dosahuje této adaptace především prostřednictvím kultury, je tento proces řízen obdobnými pravidly přirozeného výběru, jaká platí pro adaptaci biologickou.
- Nejadaptivnějšími složkami kultury jsou technologie, ekonomika a ty prvky sociální organizace, které jsou přímo spojeny s výrobou.
- Výzkum musí být prováděn komplexně v rámci celého sociokulturního systému.
Kulturní ekologie nalezla své využití zejména ve výzkumech lokálních sběračsko-loveckých nebo pasteveckých společností, v nichž vztah k přírodnímu prostředí vystupuje nejvýrazněji a nejbezprostředněji. S aplikací metod kulturní ekologie se však stále častěji setkáváme i při výzkumech moderních industriálních společností.[2]
Řada kulturních ekologů nezůstává pouze u výzkumu, ale věnuje se i dalším aktivitám. Vědci pracují jako dobrovolníci (např. v neziskových organizacích zaměřených na lidsko-právní problematiku), zabývají se enviromentálním vzděláváním a angažují se v environmentáních hnutích. Současné aktivity v rámci kulturní ekologie se pak snaží také zprostředkovávat dialog mezi odborníky a širší veřejností, stavět mosty mezi narůstajícím vědeckým poznáním a vzděláváním občanské společnosti a pomáhat při etablování tzv. občanské vědy (civic science/citizen science).
Zájmy a postupy kulturní ekologie se často prolínají s těmi, kterými se zaobírá Sociální ekologie nebo Lidská ekologie (Human ecology). Přes odlišnou historii a etablování těchto oborů se v současné době hranice mezi nimi stírají a jednotlivá odvětví v rámci ekologie spolu spolupracují ve shodě s transdisciplinárním přístupem.
Kulturní ekologie v České republice
Kulturní ekologie se v ČR začala etablovat v devadesátých letech, konstituování vědního oboru do určité míry reflektovalo vývoj environmentálních hnutí. Na rozvoji oboru se významně podílela Jitka Ortová, která také napsala první díla zaměřená na kulturní ekologii: Kulturní a sociální ekologie, Kapitoly z kulturní ekologie. Ortová začala také vyučovat kulturní ekologii na Katedře kulturologie FF UK. V roce 1998 založila Hana Librová Katedru environmentálních studií na MU FSS v Brně, v roce 2001 pak vznikla pod vedením Ivana Ryndy na FHS UK v Praze Katedra sociální a kulturní ekologie. Kurzy zabývající se kulturní ekologií a příbuznými disciplínami (jako sociální ekologie, lidská ekologie, environmentální studia) jsou pak součástí studijních plánů mnoha oborů.
Odkazy
Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Cultural ecology na anglické Wikipedii.
Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Social ecology na anglické Wikipedii.
Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Human ecology na anglické Wikipedii.
Reference
Literatura
- JEHLIČKA, Petr; SARRE, Philip and PODOBA, Juraj. (2005). The Czech Environmental Movement’s knowledge interests in the 1990s: compatibility of Western influences with pre-1989 perspectives. Environmental Politics, 14(1) pp. 64–82. Dostupné online
- Lapka, M. - Vávra, J. (2013) Nové výzvy kulturní ekologie. Culturologia 1(2). Dostupné online
- NETTING, Robert McC (1977). Cultural Ecology. Menlo Park, CA: Cummings Pub.
- ORTOVÁ, Jitka. (1999). Kapitoly z kulturní ekologie. Praha: Karolinum, 1999.
- ORTOVÁ, Jitka. (1996). Kulturní a sociální ekologie. Praha: Karolinum.
- SOKOLÍČKOVÁ, Zdenka. (2012). Člověk v pokorném závazku vůči světu: studie z ekologické etiky. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
- STEWARD, Julian H. 1972. Theory of Culture Change: The Methodology of Multilinear Evolution: University of Illinois Press.
- VÁVRA, Jan, ed. a LAPKA, Miloslav, ed. (2012). Měnící se společnost?. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.
Další odkazy
Antropologie kulturní ekologie
Stránky katedry sociální a kulturní ekologie na FHS UK v Praze