Biodiverzita

Biodiverzita, tedy biologická rozmanitost, znamená variabilitu všech žijících organismů; zahrnuje diverzitu v rámci druhů, mezi druhy i diverzitu ekosystémů. Je popsána jako rozmanitost života ve všech jeho formách, úrovních a kombinacích^[1]. Přitom nejde o pouhý součet všech genů, druhů a ekosystémů, ale spíše o variabilitu uvnitř a mezi nimi. Proto je biodiverzita v tomto pojetí považována za vlastnost života.

Biodiverzita není totožná s druhovým bohatstvím (výčet druhů), nýbrž je pojmem mnohem širším a komplexnějším. Na druhou stranu ji však nelze zcela ztotožnit s celým předmětem zájmu současné ochrany přírody. Biologická rozmanitost končí de facto na úrovni ekosystémů, nedotýká se tedy bezprostředně krajiny, krajinného rázu apod. Také geologická a geomorfologická diverzita, souhrnně tzv. geodiverzita, přesahuje rámec pojmu biologická rozmanitost. V poslední době se tak objevují nové pojmy geobiodiverzita a krajinná diverzita^[2]

Někdy k nim bývá navíc přidávána také molekulární rozmanitost^[3].

Source(s): Biodiverzita

Stabilita životního prostředí na Zemi

Život na Zemi se vyskytuje pouze v tenké vrstvě na rozhraní zemské kůry a atmosféry a zejména pak v hydrosféře. Tloušťka biosféry činí jen dvě desítky kilometrů (při poloměru Země zhruba 6 400 km); objemem tedy zabírá jen 0,3 promile objemu Země.

Fyzikální a chemické podmínky v této vrstvě jsou neuvěřitelně stabilní. Na tom mají zásluhu:

kosmologické podmínky (stálý zářivý výkon Slunce, stálá oběžná dráha Země),
výskyt tekuté vody zejména v oceánech,
před účinky elektricky nabitých částic kosmického záření a zejména tzv. slunečního větru je povrch Země chráněn geomagnetickým polem, které má charakter dipólu s magnetickou osou mírně skloněnou k ose rotace,
průměrná teplota zemského povrchu, která činí v současné době + 15^o C, což je zhruba o 30^o C více, než kolik by měla planeta v téže poloze vůči Slunci, ale bez zemské atmosféry. Rozdíl je dán tzv. skleníkovým efektem. Protože hlavními skleníkovými plyny jsou vodní pára, oxid uhličitý a metan, je tento faktor spjat s existencí života na Zemi,
ozonová vrstva brání přístupu život nebezpečnému ultrafialovému záření Slunce až na zemský povrch. Existence ozonové vrstvy úzce souvisí s výskytem kyslíku v zemské atmosféře. Ještě před 700 miliony let bylo kyslíku v zemské atmosféře tak málo, že ozonová vrstva neměla z čeho vznikat. V době, kdy ozonová vrstva neexistovala, byl život na Zemi omezen na hlubší pásma v mořích a jezerech (voda totiž ultrafialové záření vydatně pohlcuje),
dosud nejdelší homeostatický cyklus na Zemi objevili geologové teprve nedávno. Růst zastoupení oxidu uhličitého v atmosféře znamená zvýšení velikosti skleníkového efektu, a tedy celkové oteplení Země. Tím se zvyšuje výpar vody z řek, jezer a především oceánů, což má za následek mocnější dešťové srážky. Vodní kapičky vymývají oxid uhličitý z atmosféry, a ten je na povrchu oceánů dychtivě pohlcován planktonem, který jej včleňuje do svých organismů. Když plankton hyne, padají jeho ostatky na oceánské dno, kde se oxid uhličitý zabuduje do vápence (CaCO₃). Vlivem podsouvání litosférických desek se vápenec dostává skluzem přes zemskou kůru do vnějšího pláště až do hloubek, kde se taví magmatickým ohřevem. Prostřednictvím sopek se takto znovu uvolněný oxid uhličitý dostává zpět do zemské atmosféry a tak opět ovlivňuje velikost skleníkového efektu. Celý cyklus trvá zhruba půl miliardy let^[4].

Organismy aktivně pomáhají vytvářet stabilní podmínek pro svůj život (pozitivní zpětná vazba). Celoplanetární regulace je tak dosaženo srůstáním živé a neživé složky do jediného systému. Druhy a jejich prostředí se vyvíjejí ve vzájemné interakci; evoluce organismů je propojena s evolucí prostředí. Taková autoregulace života a prostředí Země vede k vytváření vědeckých teorií o živé planetě Zemi - vycházející z tzv. hypotézy Gaia.

Source(s): Biodiverzita

Ochrana biodiverzity

Biodiverzita neboli biologická rozmanitost má tendenci se v průběhu evoluce zvyšovat. K jejímu poklesu dochází v důsledku určitých katastrof, nebo například i zásahem člověka.

Hlavním cílem zachování biodiverzity je uchování rozmanitosti jednotlivých biologických druhů i různorodosti prostředí, ve kterých se tyto druhy nacházejí. Proměny ve složení, zastoupení druhů se odehrávají také přirozenou cestou, v současné době však jsou výraznější ty, které působí lidská činnost.

Zachování rozmanitosti biologických druhů je nezbytné, protože udržují stabilitu ekosystémů. Například v době přírodní krize mohou přispět k jejímu odvrácení ty organismy, jejichž vliv na fungování ekosystému byl do té doby nepatrný.

Studium biodiverzity se často zaměřuje na ochranu ohrožených druhů a druhů, které ke svému životu potřebují specifické přírodní podmínky (složení půdy, vody, dobu a intenzitu osvitu a další). Zásahy do jejich přirozeného prostředí – například vznik nové zástavby, klimatické změny, zemědělské využívání okolí, kácení lesů – mohou jejich výskyt omezit či je mohou zničit. Další nebezpečí představují nově zavlečené druhy – jejich invaze do prostředí, kde nemají přirozené nepřátele. Stávají se dominantními, jejich počet se zvyšuje na úkor ostatních druhů.

Za základní dokument, který se týká ochrany biologické rozmanitosti je považována Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD), která byla podepsána na Summitu Země v Riu de Janeiro 5. června 1992. Usiluje o zachování diverzity genové, druhové a ekosystémové.

Zabránit úbytku biologických druhů lze obtížně, snahy by však měly směřovat k omezení zásahů člověka do přirozeného prostředí. Druhům, které o své prostředí přišly, by se mělo poskytovat náhradní útočiště.

Source(s): Biodiverzita

Témata

Source(s): Biodiverzita

Příklady a zdroje pro výuku

Čtení z Bedrníku: Strategie ochrany biologické rozmanitosti
Informační systém Úmluvy o biologické rozmanitosti: Ochranářská biologie
Informační systém Úmluvy o biologické rozmanitosti: Vzdělávání a osvěta

Source(s): Biodiverzita

Literatura´

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Biodiverzita

JENÍK, Jan. Ekosystémy. Praha: Přírodovědecká fakulta UK, 1998. Skripta.
JENÍK, Jan. Ekosystém: nepominutelné mezioborové paradigma. Vesmír. 2002, roč. 81, čís. 6, s. 217-131. [[1] Dostupné online].
REID, W. V., Skupina Hodnocení ekosystémů k miléniu (Millennium Ecosystem Assessment). Ekosystémy a lidský blahobyt - Zpráva Hodnocení ekosystémů k miléniu. Syntéza. Praha: COŽP UK, 2005. [[2] Dostupné online]. ISBN 80-239-6300-7. (česky)
KOSHLAND JR., D. E. The seven pillars of life. Science [online]. 2002-3-22. Roč. 295, čís. 5563, s. 2215-2216. Dostupné online.
LOVELOCK, J. Živoucí planeta. Praha: Mladá fronta ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí ČR, 1994. (Kolumbus). ISBN 80-204-0436-8, ISBN 80-85368-56-0.
Schreiber, V. (2002): Sedm pilířů života.

Source(s): Biodiverzita

Reference

↑ Průvodce k Úmluvě o biodiverzitě GLOWKA et al. 1994)
↑ Velmi podrobně viz Härtel, H., 2003
↑ Campbell, AK (2003). "Save those molecules: molecular biodiversity and life". Journal of Applied Ecology 40 pp=193–203.
↑ Grygar J. (2004): Kosmické katastrofy. Stabilita životního prostředí na Zemi. Přednáška proslovená v cyklu "Otázky a názory" dne 6. prosince 1994 na ČVUT v Praze. In: Věda a víra, ALDEBARAN, ISBN 80-903117-2-5.

Související články

Source(s): Biodiverzita

Externí odkazy

BIOWEB

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Biodiversity na anglické Wikipedii.

Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Life na anglické Wikipedii.

Animal biodiversity and conservation [online]. 2001-. Dostupné online. ISSN 1578-665X. (anglicky)

Source(s): Biodiverzita

[1] Průvodce k Úmluvě o biodiverzitě GLOWKA et al. 1994)

[2] Velmi podrobně viz Härtel, H., 2003

[3] Campbell, AK (2003). "Save those molecules: molecular biodiversity and life". Journal of Applied Ecology 40 pp=193–203.

[4] Grygar J. (2004): Kosmické katastrofy. Stabilita životního prostředí na Zemi. Přednáška proslovená v cyklu "Otázky a názory" dne 6. prosince 1994 na ČVUT v Praze. In: Věda a víra, ALDEBARAN, ISBN 80-903117-2-5.

[1]

[2]

[3]

[4]