Potravní zdroje domorodců
Vzhledem k ekosystémové nabídce potravních zdrojů je zajímavé si položit otázku, zda existuje zdroj, který je pro dané domorodé etnikum klíčový? Jednoznačná situace je u mongolských Chalchů, kteří jsou potravně skutečně závislí na svých stádech ovcí, koz, hovězího dobytka, velbloudů a jaků, a to nejen přímo, ale i nepřímo, neboť prodejem zvířat získávají prostředky na nákup mouky, brambor a zeleniny. U pralesních etnik jsou zase základní potravní zdroje většinou rostlinného původu získávané zemědělstvím (např. maniok a plantány u Yąnomamö, kukuřice u Lakandonců, škrobnaté hlízy u Tsembagů). Nelze je však označit vyloženě za klíčové, protože pralesní etnika mají k dispozici velkou škálu alternativních potravních zdrojů, pomocí kterých by hypoteticky skupina mohla přežít i v případě extrémní neúrody hlavního potravního zdroje. Někteří terénní výzkumníci upozorňují v pralesním ekosystému na sezónnost, nepredikovatelnost a nízkou nutriční hodnotu volně rostoucích rostlinných zdrojů a v důsledku toho také na jejich omezený reálný příspěvek v dobách neúrody (Janda, osobní sdělení). Zdá se tedy, že významnější roli zde hraje lov volně žijících zvířat, ačkoliv jsou počty ulovených kusů za rok relativně nízké.
Speciální postavení z tohoto pohledu zaujímají australští Pintupové a Gugadjové, kteří obývají nehostinný pouštní ekosystém na severozápadě Austrálie. Nabídka potravních zdrojů v poušti je natolik omezená a vysoce sezónní, že tato etnika obývají ekosystém v minimálních populačních hustotách a zároveň žijí nomádským způsobem života, aby mohla čerpání omezených potravních zdrojů maximalizovat. Skladba požívané potravy u nich závisí na ročním období a dalších faktorech. Je třeba zdůraznit, že přežití u těchto pouštních etnik závisí více než u ostatních na dokonalé znalosti prostředí a jeho zdrojů.
Znalost prostředí a využívání přírodních zdrojů je samozřejmě předávána kulturně. Zvyky a tradice tak často ovlivňují způsob čerpání zdrojů a to i v případě, že se, podle moderní vědy, nejedná o způsob nejvýhodnější. Příkladem může být Henrichův výzkum (2002) u Mapuche v jižním Chile, který zjistil, že lidé pěstují produkčně méně výhodnou pšenici místo výhodnějšího a odolnějšího ječmene. Důvody, které rolníci uváděli, potvrzovaly hypotézu, že se jedná o následování tradice („dělali jsme to tak vždy“, „dělá to každý“) a neochotu ke změně, která je vnímána jako riskantní. A to i přes to, že někteří respondenti uvedli, že si myslí, že by ječmen byl výhodnější. Henrichova práce však již neříká, zda byl ječmen v původní rostlinné nabídce, či jde o plodinu nově introdukovanou a zároveň, jestli lze využít ječmen ke stejným účelům, k jakým je Mapuche využívána pšenice (výroba chleba).
Přechod k nově introdukované plodině vyžaduje nejen delší čas, ale často ho také doprovází změna v uspořádání společnosti či zvyklostech. Například bohatší Benuaqové, ale i jiní dajakové se dnes běžně starají o kaučukovníkové plantáže či plantáže s palmou olejnou (Elaeis guineensis). Vznik plantáží byl však podmíněn částečným přechodem k tržní ekonomice a vládními pobídkami. Výnosy z plantáží slouží výhradně k prodeji a pro vlastní spotřebu dajakové nadále udržují rýžová a zeleninová políčka, pralesní zahrady, chovají domácí zvířata, věnují se rybolovu a občasnému lovu. Výnosy z plantáží tak nejsou klíčovým zdrojem. V době, kdy jsou výkupní ceny nízké, se sklízení věnují jen málo, naopak v době růstu výkupních cen využívají dajakové plantáže jako dobrý zdroj finančních příjmů. U Tsembagů se zase díky zvýšené poptávce a příznivým cenám ujalo pěstování kávy, která je pouze exportní plodinou a příležitostným zdrojem příjmů.
Naše (moderní, industriální) společnost tak ovlivňuje domorodé společnosti několika způsoby – využíváme je jako producenty některých zdrojových surovin pro výrobu finálních produktů, které se často do těchto společností zpětně dostávají (plastové židle, televize, fritovací olej apod.). Zároveň předáváme nové materiály a technologie. Některé z těchto nových technologií nejsou v daném prostředí úspěšné, jiné zdomácní a některé další často vedou ke zničení původního ekosystému (např. zmiňované zakládání kaučukových plantáží). Střet různých kultur tak ovlivňuje nejen způsob získávání potravy, ale i její druhové složení. Mezi faktory, které ovlivňují čerpání zdrojů, můžeme tedy zahrnout ekosystémovou nabídku, nabídku dostupných materiálů, znalost technologie a kulturní přenos znalostí, ať už se jedná o přenos endogamní či exogamní. Jak ukazuje Henrichův výzkum (2002), může být aplikování určitého postupu správné, ačkoliv jeho lidové vysvětlení je mylné. Například Machiguengové z Amazonie zakládají nová políčka žďářením, avšak o funkci popela jako hnojiva nemají ve většině případů tušení. Na otázku, jestli žďáření či popel nějak ovlivňují půdu, odpovědělo 85% dotázaných, že nikoliv. Lidská rozhodnutí ovlivňují různé tradice, zkušenosti předané minulou generací, ale i novinky objevené „významnými druhými“. Znamená to, že lidé ve své činnosti nejčastěji napodobují ostatní a o skutečné funkci dané činnosti nemusí vůbec vědět.
Zdroj
Henrich, J. (2002). Decision-making, cultural transmission and adaptation in economic anthropology. In J. Ensminger, (Ed.). Theory in Economic Anthropology. (s. 251-295) AltaMira Press.
Trnka R, Lorencová R. (2008). Diskuze sociálních a biologických faktorů ovlivňujících způsoby čerpání ekosystémových zdrojů. In: Trnka R, Lorencová R. (Eds.). Antropoekologický přístup k problematice využívání ekosystémových zdrojů u vybraných mimoevropských společností, pp. 121-129