Aarhuská úmluva

Základní principy[editovat | editovat zdroj]

Aarhuská úmluva je mezinárodním dokumentem, který uznává právo na zdravé životní prostředí. Aby přispěla k ochraně tohoto práva, přiznává občanům následující práva týkající se životního prostředí:

Právo vědět - jde o poskytování informací na žádost (pasivní právo na informace)
Právo účastnit se - jde o zajištění účasti veřejnosti na rozhodování o určitých činnostech, zejména v rámci povolovacích řízení u vybraných staveb a činností
Právo na přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

Chtít informace o životním prostředí bez udání důvodu může kdokoli, jakýkoli člověk. Nemusí být ani občanem dané země nebo v ní mít trvalý pobyt. Lidé mohou o informace žádat na jakémkoli úřadě či institutu, který disponuje environmentálními informacemi. Každá vládní agentura musí na takový zájem veřejnosti odpovědět do jednoho měsíce, jenom u složitějších dotazů se lhůta prodlužuje na měsíce dva. Informace z veřejně přístupných seznamů, registrů a souborů by měly být zdarma; v určitých případech mohou instituce žádat poplatek, ale částka má být rozumná.

Veřejné úřady proto musí[editovat | editovat zdroj]

shromažďovat environmentální informace a šířit je mezi veřejností
sdělit veřejnosti, jaký druh environmentálních informací mají
podporovat environmentální gramotnost veřejnosti včetně znalostí, jak získat informace, jak se účastnit rozhodování o otázkách životního prostředí, jak získat přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

Obecné povinnosti a práva[editovat | editovat zdroj]

Každá země by měla zajišťovat, aby environmentální informace byly čím dál dostupnější v elektronických databázích volně přístupných veřejnosti (včetně internetu).

Každá země musí publikovat a šířit národní zprávu o stavu životního prostředí každé tři až čtyři roky nebo častěji.

Druhý pilíř Aarhuské úmluvy určuje, kdo může klást otázky a nabízet své názory, informace, analýzy, komentáře, návrhy a argumenty těm, kteří rozhodují o záležitostech s výrazným dopadem na životní prostředí. Může tak činit každý, kdo může být ovlivněn určitým rozhodnutím nebo kdo má v jeho rámci "dostatečný" zájem - tedy tzv. "dotčená veřejnost", jednotliví občané a také nestátní neziskové organizace, které podporují ochranu přírody. Dotčená veřejnost by měla být informována v raných stadiích rozhodovacího procesu, a to nejen o navrhované činnosti a jejím možném dopadu na životní prostředí, ale také o:

předpokládaných opatřeních na prevenci nebo snížení negativních důsledků
možných rozhodnutích
hlavní alternativy
veřejných institucích odpovědných za rozhodování
příležitosti pro účast veřejnosti
čase a místu veřejných projednávání
veřejné instituci, od které je možno získat nezbytné informace
veřejné instituci, ke které mohou být předkládány komentáře, otázky a návrhy

Setkání veřejnosti s projektanty a rozhodujícími činiteli se mají uskutečňovat v rámci veřejných slyšení; jejich výsledky musí být vzaty v úvahu v co největší míře. O jakémkoli rozhodnutí učiněném veřejnou institucí by měla být veřejnost informována včas.

Postihy za neplnění[editovat | editovat zdroj]

Aarhuská úmluva určuje také způsoby, jak uplatňovat práva, pokud k dohodě nedojde a rozhodnutí nevyhovují. O věci musí rozhodovat nezávislá, neutrální „třetí“ strana, v ČR je to pouze soud. Případ může předložit soudu kdokoli: jednotliví občané a jejich organizace, vládní úředníci a podnikatelské subjekty. Tyto subjekty mohou podat žalobu, pokud mají o ochranu environmentálních práv „dostatečný“ zájem (nemusí být ani poškozeny). Země se navíc zavázaly odstranit překážky v podobě vysokých poplatků za dosažení spravedlnosti. Navíc každá země má poskytnout „odpovídající a účinné odškodnění“.

Právo předkládat případy soudu může například:

Kdokoli, kdo požádá o informace a nedostane je nebo je obdrží v neadekvátní formě.
Kdokoli, komu není dovoleno účastnit se rozhodování v záležitostech životního prostředí.
Obecně: kdokoli může zažalovat jinou soukromou osobu (včetně podnikatelského subjektu) nebo veřejnou instituci (například vládní oddělení nebo úředníka) za porušení národních zákonů týkajících se životního prostředí.
Kdokoli může podat žalobu za odepření „práva na život ve zdravém životním prostředí přiměřeném pro jeho zdraví a duševní pohodu“.
Nestátní neziskové organizace mohou jít k soudu, pakliže smyslem jejich činnosti je ochrana životního prostředí.

Další právní úpravy[editovat | editovat zdroj]

Obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, 2/93 Sb., zaručují následující práva:

HLAVA ČTVRTÁ

Čl.35

(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.

(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Svobodu projevu a právo na informace zaručují mezi základními politickými právy také další ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 17 hlavy II.), které také ustavují právo na soudní a jinou právní ochranu pro každého občana (čl. 36 hlavy V. Listiny). Právo na informace o životním prostředí reguluje v České republice Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Které informace o životním prostředí jsou orgány státní správy povinny poskytovat občanům, do kdy, apod. stanovuje zákon 123/1998 Sb. O právu na informace o životním prostředí.

Účast veřejnosti při rozhodování ve věcech životního prostředí nemá v českém právním řádu samostatnou úpravu. Obecně tuto problematiku řeší zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Významný je zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) – novela zahrnuje i posuzování plánů, programů a koncepcí. Patří sem také zákony související se stavbami a územním plánováním. Ve věcech ochrany přírody a krajiny je důležitý zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody, podle kterého dotčená veřejnost sdružená v občanských sdruženích, může za určitých podmínek mít přímo postavení účastníka ve správních řízeních, při nichž může být ohrožena příroda a krajina chráněná podle tohoto zákona.

Možnost napadat správní akty či opomenutí správních úřadů u nezávislého a nestranného orgánu, zřízeného ze zákona, podle třetího pilíře Aarhuské úmluvy dává v České republice zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Máme také podle Listiny základních práv a svobod zaručeno petiční právo, podrobnou úpravu obsahuje zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Convention on Access to Information, Public Participation in Decision-making and Access to Justice in Environmental Matters, Aarhus 1998
Příručka k implementaci Aarhuské úmluvy, MŽP ČR 2001
Informační list Aarhuské úmluvy, MŽP ČR 2001
Remtová, K.: Uplatnění environmentálně orientovaných nástrojů v integrované výrobkové politice na úrovni krajů plně v souladu s postupy EU, studie pro MŽP ČR
Motzke, R., Podskalská, S.: Aarhuská úmluva ve správní a soudní praxi, Planeta roč. XV, číslo 6/2007, MŽP ISSN 1801-6898