Světové regiony
Oblasti
Afrika
Zřejmě nejrozvrácenější oblastí je Afrika na jih od arabských severoafrických států. Někteří autoři soudí, že kolapsy řady států rovníkové Afriky jsou předobrazem otřesů, které zasáhnou svět. Jejich příčiny spočívají v demografickém vývoji i kulturním rozvratu, který je spíše živen než vysloveně způsobován silami globalizace. Největší problém řady afrických států je totální rozpad organizujících – státních – struktur, které by představovaly síly mírnící a řešící etnické a sociální konflikty. Prominentní znalec africké apokalyptiky R. Kaplan popisuje situaci takto: „Západní Afrika se stává symbolem celosvětového demografického, environmentálního a společenského úpadku, ve kterém se zločinecká anarchie jeví jako opravdové „strategické“ nebezpečí… Západní Afrika poskytuje patřičný úvod do problémů, o kterých je často velice nepříjemné diskutovat a kterým bude naše civilizace brzy čelit.“ [1].
Pět let, která uplynula od vydání originálu Kaplanovy knihy, je ovšem dlouhá doba. Mezitím došlo v poslední době v řadě afrických států ke změnám – včetně severoafrických arabských států: počínaje Egyptem, přes Keňu k Libérii se ve volbách prosazují politici či političky, kteří představují určitý obrat ke stabilitě za podpory nesporné většiny anarchií unavených a vyčerpaných obyvatel. Jak trvalou změnu to znamená, nelze zatím odhadnout. Kontinent hledá novou identitu: založení Africké unie má vytvořit předpoklady pro spolupráci, účast afrických států ve sdruženích rozvojových zemí na půdě Světové obchodní organizace jsou znameními vůle účastnit se na spoluvytváření světového politického systému překonáváním kontinentální rozdrobenosti. Zvláštní roli v tomto vývoji sehrávají především vlády nejbohatších průmyslových států, sdružených ve skupině G8, které v r. 2005 přistoupily k opatřením na oddlužování afrických zemí, aby se vytvořily základní podmínky konsolidace jejich ekonomik.
Asie
Asijská ekonomická a politická krize devadesátých let minulého století v důsledku uplatňování Washingtonského konsensu zachvátila celou řadu zemí od Thajska až po Indonésii. Různá hodnocení příčin této krize se shodují v tom, že šlo především o problém institucí, které neodpovídaly požadavkům tržní ekonomiky. Někteří autoři vidí další příčinu v přecenění úspěšnosti hospodářského růstu v zemích krizí nakonec zasažených. Zahraniční podniky celkem bez znalostí místní situace a kultury uzavíraly smlouvy o joint venture s místními podniky, své podnikatelské záměry zakládaly na vztazích s lokálními vlivnými rodinami a politiky. Přehlížely nebezpečí nepotismu a korupce. Nicméně za konečnou příčinu se pokládá chybná politika MMF, který zhoršující se ekonomickou situaci r. 1997 řešil vnášením požadavků své neoliberální politiky[2][3]. Vyvolal tak sociální otřesy a zastavil na několik let ekonomický růst. Vlády postižených zemí nedokázaly tomuto vývoji čelit, mj. také proto, že se celkem bez výhrad podřizovaly radám a doporučením expertů MMF [3].
Opak představuje úspěšná politika vlád Jižní Koreje, Tchajwanu a Singapuru. Zpráva o ekonomické situaci těchto zemí, kterou financovala Světová banka, se příznačně nazývá Východoasijský zázrak. Konkrétně vlády těchto zemí podporovaly silné spoření a zároveň regulovaly samy investice. Přitom rozvíjely vzdělávací systém a vytvářely tak podmínky pro přijetí technických, technologických znalostí a managerských dovedností, aby vyplnily mezeru, která je oddělovala od úrovně vyspělých průmyslových zemí. Vlády tak, na rozdíl od konceptu Washingtonského konsensu, vystupovaly jako spolutvůrce tržní ekonomiky. Na tom mnoho nemění skutečnost, že zejména Jižní Koreji se finanční krize nakonec nevyhnula, neboť pod nátlakem vlády Spojených států a amerického ministerstva financí byla nakonec nucena přijmout některá „nesystémová“ opatření. Nicméně korejské firmy patří dnes ke globálním ekonomickým hráčům a ovlivňují stav a chod světové ekonomiky.
Čína
Vývoj Číny demonstruje, jak globalizace spoluovlivňuje i proměnu totalitního státu, původně uzavřeného před vnějším světem. I když výchozí příčiny otevírání se čínské ekonomiky světu byly vnitřního rázu (demografický vývoj měl pravděpodobně zásadní význam), nutnost vystoupit z izolace a působit na světových trzích, získávat investice měly již zřetelné globální souvislosti. Čína, která musila připustit účast zahraničních společností na svém vnitřním trhu, dovoluje těmto společnostem ve stále větší míře nákup akcií svých původně výhradně státních podniků, umožňuje uzavírání joint venture mezi čínskými a zahraničními podniky atd. atd. Rozvoj tržní ekonomiky ovšem vyžaduje stále větší uvolňování politických poměrů. Potvrzuje se tak, že alespoň bez určité míry politické svobody se efektivní tržní ekonomika nemůže rozvíjet. Aby se Čína mohla plně prosazovat na světových trzích, usilovala o vstup do Světové obchodní organizace (WTO). Stalo se tak v r. 2000. To ovšem s sebou přineslo řadu závazků pro regulaci čínských tržních podmínek. Během pěti let musí být odstraněny kvóty a netarifní bariéry, některé dokonce během dvou či tří let. Zahraniční firmy musí dostat v podstatě neomezené povolení k dovozu a vývozu zboží bez státního zprostředkování. Cizincům se musí dovolit účast ve velkoobchodním i maloobchodním podnikání. Omezení vlastnických práv se musí uvolnit v celé řadě oborů, mj. v telekomunikacích. Musí se vyloučit subvence, zejména v zemědělství. Navíc musí dojít k odstranění lokálních překážek obchodu, vytvořených provinciemi a městy jako ochrana před obchodními aktivitami sousedů. Znamená to, že se vládnoucí Komunistická strana vzdá téměř veškeré kontroly nad ekonomikou [4]. Na druhé straně ekonomický i lidský potenciál Číny v rámci Světové obchodní organizace představuje sílu, která zaštiťuje zájmy rozvojových a rozvíjejících se zemí, třebaže se její politika se zájmy těchto zemí vždy nekryje.
Díky tomu se ovšem Čína stává jedním ze stále významnějších hráčů globalizace. Disponuje stále značnějším objemem vlastních finančních prostředků, její rostoucí potřeba hmotných zdrojů (ropa, ocel, nerostné suroviny) ovlivňuje ceny na světových trzích.
Čína ovšem představuje také globální rizika. Zřejmě nejaktuálnějším problémem je devastace životního prostředí. Politický systém Číny odpovídá stále méně jejím vnitřním ekonomickým proměnám. Ohroženost politické soudržnosti země v důsledku nezávislého postavení Tchajwanu, iredentistických nálad v západní části země (Tibeťané, Ujguři, Kirgizové atp.), rostoucí nespokojenosti městského obyvatelstva s pracovními podmínkami, a také chudoby západních oblastí je potenciálem nepředvídatelných konfliktů. Čína se dostává fakticky do vleku ekonomických proměn, které fatálně musila vyvolat, aby zajistila existenci své rostoucí populaci a aby obstála v globalizujícím se světě[4].
Indie
Indie se stává, spolu s Čínou a Brazílií, třetím novým globálním hráčem. Podobně jako Čína, šla i Indie při rozvíjení své ekonomiky vlastní cestou. Nicméně hodnocení ekonomického vývoje v devadesátých letech konstatuje, že po zavedení ekonomické liberalizace nedošlo k očekávanému růstu HDP, ke snížení chudoby, k vytvoření nových pracovních příležitostí, ke zvýšení investic a ke zvýšení exportu. Poukazuje se zejména na to, že Indie jako zakládající člen Světové obchodní organizace (WTO) přijímala opatření regulující dovoz a vývoz v souladu s pravidly přijatými organizací. To vedlo ke zvýšení importu hotových výrobků a způsobilo úpadek řady domácích podniků. Na tomto importu se podstatně podílela také Čína s negativními důsledky pro přežití malých a středních domácích podniků. Naproti tomu vývoz indického textilu naráží na dovozní kvóty zejména ve Spojených státech a v Evropské unii. Indie přitom neprofituje nijak výrazně ze zahraničních investic (FDI). Zatímco v letech 1995/96 až 2000/2001 zahraniční investice činily 4,85 mld. USD, vládní investice činily 10 mld. USD[5].
Nicméně podle ukazatelů z konce roku 2005 paritou kupní síly (PPP) patří Indie ke čtvrté nejsilnější ekonomice světa s ročním růstem HDP 8,1 %. Hlavním zdrojem ekonomického růstu jsou služby, zejména také finanční služby. Indie se od nabytí samostatnosti řídila zejména principy socialistické ekonomiky, takže vláda kontrolovala většinu průmyslu, dovoz a vývoz a přímé zahraniční investice. Liberalizací se tyto vazby uvolnily. Indie čelí problémům přelidnění, nezaměstnanosti. Má nedostatečně rozvinutou infrastrukturu. Hrozbou stabilitě a potravní soběstačnosti je zhoršující se bilance zásobování vodou, zejména pro zavodňování zemědělské výroby.
Latinská Amerika
Ekonomické problémy Latinské Ameriky jsou, dá se říci, chronické. Nicméně nejaktuálněji působí na veřejnost zkušenost krize z let 1998–2002. Ekonomické obtíže kontinentu vyplývají mj. ze struktury politického systému, odlišného od situace v Asii. V Latinské Americe jsou silné odbory, které měly často značný vliv na rozhodování vlád. Na druhé straně rozdíly ve skladbě obyvatelstva, etnické i majetkové, umožňovaly růst sociálních rozdílů. V Latinské Americe rostla příjmová nerovnost daleko nejrychleji ze všech světových regionů. Analytici si kladou otázku, jak latinskoamerické politické oligarchie dosáhly tohoto výsledku. Nicméně politické následky se dostavují v měřítku, které bude mít důsledky pro další vývoj subkontinentu. Čtyři z deseti Latinoameričanů žijí v chudobě. Předvolební průzkumy ukazují, že právě snižování chudoby a problém nezaměstnanosti budou představovat jejich hlavní téma.
Latinská Amerika prodělala v roce 2006 dvanáctery volby. Současný vývoj – vítězství Chaveze ve Venezuele, Moralese v Bolivii a vláda Lucia Luly v Brazílii – signalizují celkem jednoznačný pohyb doleva. Zejména Venezuela a Bolívie se přitom mohou opírat o své značné zásoby ropy a zemního plynu. Jedním z volebních hesel obou politiků byla nacionalizace těchto energetických zdrojů. Krizové excesy nezaměstnaných v Argentině v r. 2001 (obsazování podniků a vytváření podnikových družstev) s tímto vývojem souvisí. Analytici se při tom však příliš nezabývají rolí, kterou by v budoucím vývoji mohla sehrát postava stárnoucího Fidela Castra.
Nicméně Latinská Amerika představuje typickou ukázku „regionalizace“ zájmů jako řešení globálních problémů. Ačkoliv na kontinentu působí Spojenými státy inspirované sdružení volného obchodu (NAFTA), které zahrnuje dále Kanadu a Mexiko, země jižního subkontinentu zapojení do této struktury odmítají. Již dříve pod vedením Brazílie a Argentiny vytvářejí vlastní sdružení volného obchodu – MERCOSUR.
Analytici soudí, že povolební vývoj potvrdí kontinuitu. Opírají své závěry o skutečnost, že vojenské režimy zmizely z mapy subkontinentu a od demokraticky zvolených vlád lze očekávat uplatňování odpovědnější politiky (Die Zeit, Economist).
Problémy a řešení
- Rozvojové země - Washingtonský konsensus
- Jaká východiska pro rozvojové země
Reference
- ↑ Kaplan, R. D. (2003). Přicházející anarchie. Zborcení snů - svět po studené válce. Červený Kostelec: Pavel Mervart (str. 15-101 a od str. 159 do konce)
- ↑ Jones, E. (2002). The Record of Global Economic Development, Cheltenham: Edward Edgar.
- ↑ 3,0 3,1 Stiglitz, J. E. (2003). Jiná cesta k trhu. Praha: Prostor.
- ↑ 4,0 4,1 Chang, G. G. (2002). The Comming collapse of China. Arrow.
- ↑ Datt, R. (2004). Globalisation, the WTO and its impact on India In: C. Tisdell, R. J. Sen: Economic Globalisation, Cheltenham: Edward Edgar.
