Antropogenní cykly škodlivých látek
těžké kovy
Za nebezpečné těžké kovy se považuje kadmium, rtuť, olovo, nikl, chrom a měď. Počítá se k nim také arsen, který ovšem po chemické stránce není kovem, nýbrž metaloidem. Antropogenní toky všech těchto kovů výrazně překračují toky přirozené. V poslední době je používání těžkých kovů v nejrůznějších procesech a výrobcích postupně výrazně omezováno, takže tyto látky se již dnes nepovažují za nejhorší škodliviny. Zejména se podařilo výrazně snížit zátěž životního prostředí olovem v důsledku omezení a posléze i vyloučení používání olovnatého benzínu. Přesto jsou těžké kovy stále významným problémem životního prostředí a dokonce i v Evropě se počítá s tím, že budou ještě stále narůstat emise rtuti, kadmia mědi.
persistentní organické sloučeniny
Za podstatně nebezpečnější se považují persistentní organické škodliviny. Patří mezi ně především polycyklické aromatické uhlovodíky, které především vznikají v důsledku nedokonalého spalování fosilních paliv nebo biomasy. Další důležitou kategorií jsou chlorované organické látky, které se rozptylují do půd a do vod včetně vod podzemních. Patří mezi ně různé biocidy a známé polychlorované bifenyly (PCB) a podobné látky.
dioxiny a furany
Poslední důležitou skupinou jsou tak zvané dioxiny a furany, které se staly známými zejména po neštěstí v italském Sevezu v roce 1977 a po skandálu s belgickými potravinami v roce 1999. Všechny tyto látky se postupně dostávají pod větší kontrolu, přesto však stále představují vážné nebezpečí.