Význam přírodních zdrojů

Po skončení „studeného“ konfliktu mezi supervelmocemi a po demontáži většiny nukle­árních zbraní, které po čtyřicet let udržovaly svět v mocenské rovnováze, se nejdůležitěj­ší teritoriální formou globálního konfliktu stalo ekonomické soupeření, neboť získávání trhů, které nahradilo dřívější dobývání území, se stalo otázkou národní bezpečnosti. Na počátku 21. století jsme pravděpodobně svědky utváření zcela nové fáze vývoje globální ekonomiky, kdy se zvyšuje počet regionů, které se snaží produkovat technicky náročné výrobky, zatímco počet regionů schopných dodávat suroviny nezbytné k jejich výrobě zůstává stejný a zásoby těchto surovin začínají pomalu klesat.

Přírodní bohatství

V současné době je největší pozornost věnována produkci energetických surovin, zejména ropy. Ze 34 méně rozvinutých zemí, kde se těží ropa, vládnou ve dvou třetinách nedemokratic­ké režimy. Zdá se, že (snadno dostupné a velký zájem vzbuzující) přírodní bohatství ovlivňuje hospodářský růst často spíše negativně, a to samé platí pro rozvoj politických (demokratických) institucí. V řadě zemí se velké zásoby ropy staly hlavní příčinou rozsáhlé korupce, represí ze strany vládnoucích režimů nebo přímo občanských válek. Příkladem může být Venezuela, Nig­érie, Alžírsko nebo Irák. Zhruba dvě třetiny světových zásob ropy ovládá jednadvacet arabských zemí. Přes rekordní cenu suroviny a s tím spojené enormní příjmy zůstávají stranou hospo­dářského rozvoje. HDP arabských zemí dohromady tvoří 531 miliard dolarů, což je méně, než ročně vyprodukuje Itálie nebo Španělsko. V uplynulých dvaceti letech dosahovaly arabské země průměrný ekonomický růst kolem 3,1 procenta. Rozvojové země jako celek dosahovaly ve stejném období růst 3,4 procenta. Pak nemůže překvapit, že mezi padesáti nejchudšími zeměmi světa je třiadvacet muslimských, na druhé straně mezi prvními padesáti je jen jeden zástupce světa islámu – Brunej. To samé platí o žebříčku průměrné délky života, dosaženého vzdělání, kvality péče o dítě a příjmu na hlavu.

Souvislosti vědeckotechnického pokroku

Všem arabským státům je společná nízká kvalifikace pracovních sil; dobré univerzity jsou spíše výjimkou. V řadě zemí jsou z profesního i společenského života v podstatě vylouče­ny ženy, tedy polovina potenciálu obyvatelstva. Kvalifikovaná pracovní síla přitom často odchází do zahraničí, podle posledních odhadů žije na Západě minimálně jeden milion vysoce kvalifikovaných Arabů. Podle mínění mnoha moderně vzdělaných Arabů předsta­vují muslimští, zejména pak arabští, emigranti na Západě vlastně střední třídu arabského světa, které brání v návratu strnulé společenské a ekonomické podmínky (HN 10. 9. 2004, str. 22).

Předchozí konstatování nás přivádí k zásadnímu geopolitickému tématu, jímž je vzdě­lanost. Nejenomže se v současnosti neustále zkracuje doba, během které jsou výsledky vědeckého bádání zaváděny do praxe, ale díky globálnímu propojení celé řady aktivit se ze vzdělání stává nezbytný předpoklad možnosti participace. Můžeme-li věřit statisti­kám, pak je zřejmé, že existuje zásadní vztah mezi délkou školní docházky a počtem dětí, které školy navštěvují na straně jedné, a schopností dané země produkovat, uchovávat a rozmnožovat bohatství. V zemích s více než 40 % gramotných je průměrný roční HDP na hlavu 210 dolarů; tam, kde je procento gramotných dvojnásobné, přesahuje tisíc dola­rů. Výzkumné zprávy Světové banky tvrdí, že pokud je farmáři dopřáno alespoň čtyř let základního školního vzdělání, zvyšuje se produktivita jeho práce zhruba o 10 %. Tatáž instituce uvádí, že chudé země investují do vzdělání jednoho dítěte v průměru 40 dolarů, zatímco vyspělé státy stokrát více (Waisová & Romancov, 2005, str. 285).

Nemůže proto překvapit, že s urychlováním vědeckotechnického pokroku jsou spoje­ny hluboké strukturální a územní změny ve světovém hospodářství, které zvětšují propast mezi vyspělými a rozvojovými státy. Věda se stává prvořadým výrobním faktorem (v rámci tzv. kvartérního sektoru postindustriální společnosti) (Hrala, 2001, str. 16).

Distribuce nerostného bohatství

Zásoby nerostných surovin ve světě, díky novým metodám průzkumu, neustále rostou. Průměrné roční tempo přírůstku mnoha nerostných surovin bylo vyšší než růst těžby. Pro ilustraci: od roku 1950 se světové zásoby bauxitu zvýšily více než 100krát, manganových a chromových rud téměř 50krát, kobaltu 15krát, ropy, zemního plynu, mědi, olova, dra­selných solí, železných rud až 8krát. Katastrofické prognózy o brzkém vyčerpání zdrojů nerostných surovin v globálním měřítku jsou tedy značně problematické. Jiná věc je, že může dojít k vyčerpání tradičních lokalit těžby (Hrala, 2001, str. 39).

Ve světovém měřítku vyniká šest „báňských velmocí“ – USA, Čína, Rusko, Kanada, Aus­trálie a Jihoafrická republika, které produkují 60 % hodnoty světové těžby. Z více než 150 rozvojových zemí jich polovina nemá moderní těžební průmysl a pouze 30 disponuje takovými zásobami nerostné suroviny, že se podílí alespoň 3 % na její světové produkci.

Alternativní možnosti těžby

Rozvinuté tržní ekonomiky se podílejí více než polovinou na zatím známých zásobách nerostů obsahujících draselnou sůl, chrom, zlato, rtuť, mangan, olovo, wolfram, uran, zi­nek, titan, stříbro, molybden, železo a uhlí. Rozvojové státy mají vedoucí postavení v záso­bách ropy, zemního plynu, diamantů, mědi, niklu, cínu, síry, fosforitů, bauxitu a kobaltu. Z transformujících se ekonomik se svými zásobami v globálním měřítku prosazuje pouze Rusko, a to především zásobami ropy, zemního plynu, uhlí, železných a manganových rud, draselných solí, fosfátů, zlata a diamantů. Čína disponuje značnými zdroji wolframu, uhlí, železné rudy a polymetalických rud (obsahují měď a olovo) (Hrala, 2001, str. 41).

Alternativou k současné distribuci nerostného bohatství jsou potencionální zásoby surovin skrytých pod mořskou hladinou. V roce 1994 vstoupila v platnost Úmluva OSN o moř­ském právu, která zavedla zcela nový institut, tzv. výlučnou ekonomickou zónu. Rozumí se jí oblast nacházející se za tzv. teritoriálními vodami (ty sahají standardně do vzdálenosti nepřevyšující 12 námořních mil od pobřeží), jež sahá nejdále dvě stě námořních mil od pobřeží. V tomto pásmu volného moře vykonává pobřežní stát svrchovaná práva za účelem průzkumu a získávání přírodních zdrojů, zejména ryb a těžby nerostných surovin. Díky tomu se podstatně změnil ekonomický potenciál řady zemí, neboť v rámci výše zmíněných dvou set mil volného moře se nacházejí všechna dosud známá naleziště ropy a zemní­ho plynu, minerálů, rud a 85–95 % využívaných rybolovných oblastí. Je paradoxem, že i když se o prosazení této nové úpravy mořského práva s cílem zvětšit své bohatství nejvíce zasloužily rozvojové země, téměř polovina celkové rozlohy získaného teritoria připadla pouhým deseti státům; šest z nich jsou etablované a surovinově či hospodářsky bohaté stá­ty: USA, Austrálie, Nový Zéland, Kanada, Rusko a Japonsko (Glassner, 1990, str. 11–13). Největší ekonomickou zónu získaly USA, z evropských zemí Francie. Evropská unie uvádí, že celková rozloha výlučné ekonomické zóny jejích patnácti členů činí více než 25 milionů čtverečních kilometrů, což je zhruba dvaapůlkrát více než rozloha Evropy.

Globální dimenze světa

Díky tomu snad i v očích suchozemců svět konečně získá jinou, skutečně globální dimen­zi, kdy na moře a oceány přestaneme nahlížet jako na pouhou výplň mezi kontinenty. Vojenští odborníci NATO vyhodnotili, že celosvětově se dnes již 95 % veškeré mezinárod­ní přepravy zboží a surovin uskutečňuje po moři a význam námořní dopravy navíc poroste i v budoucnu, neboť do deseti let bude až 70 % světové populace žít blíže než šedesát kilo­metrů od pobřeží kontinentů (Stockfish, 1996, str. 35). Schopnost či neschopnost států na tomto provozu participovat, či ho dokonce regulovat, bude hrát stále významnější roli.

Odkazy

Externí odkazy

• Agenda 21 na české Wikipedii
• Natural resource na anglické Wikipedii