Práva jednotlivce ve vztahu k životnímu prostředí

Verze z 28. 10. 2008, 19:10, kterou vytvořil Jiří Dlouhý (diskuse | příspěvky) (úprava odkazů)

Principy

Základním právem každého člověka současné nebo budoucích generací je právo žít v takovém životním prostředí, které zaručuje zdraví a duševní pohodu. Toto právo je zakotveno v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Na druhé straně je také základní povinností každého občana životní prostředí při výkonu svých práv neohrožovat a nepoškozovat (čl. 35 LPS).

Co může občan požadovat?

Životní prostředí zahrnuje veřejné statky, a ty jsou věcí veřejného zájmu. Z toho vyplývá mimo jiné i povinnost státu dbát o ochranu životního prostředí (to je vyjádřeno v Ústavě v čl. 7 – stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství). Proto stát stanoví minimální požadavky ochrany životního prostředí a meze jeho užívání.. Patří sem předpisy upravující ochranu různých složek prostředí (např. vody, lesa, zemědělského půdního fondu, přírody a krajiny a řada dalších), předpisy chránící před zvláštními zdroji ohrožení (např. odpady, jaderným zářením, chemickými látkami nebo závažnými haváriemi) a předpisy průřezové (posuzování vlivu na životní prostředí, přístup k informacím, integrovaná prevence a omezování znečištění).

Škody na životním prostředí ale také často ohrožují soukromé zájmy; pak zasahují do soukromého práva (porušují např. vlastnické právo k věcem). Tyto problémy řeší občanský zákoník.

Způsoby, jak práva uplatňovat

upravuje tzv. právo procesní - stanovuje například kdo ve věci rozhoduje, kdo může být účastníkem řízení atd. Základním procesním předpisem správního práva (do kterého spadá převážná většina předpisů o ochraně životního prostředí) je správní řád, pro soukromoprávní spory je takovým předpisem občanský soudní řád, pokud však dojde k takovému poškození nebo ohrožení životního prostředí, které naplňuje znaky trestného činu, přichází na řadu trestní řád.

Aktivní účast občanů v záležitostech životního prostředí je podmíněna jejich informovaností a posílením práv při spolurozhodování. K této zásadě se hlásí Listina základních práv a svobod, která přiznává každému právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí, do podrobností je toto právo rozvedeno zákonem o právu na informace o životním prostředí. Ze zásad participativní demokracie vychází i tzv. Aarhuská úmluva; v níž se státy zavazují:

  • umožnit přístup k informacím o životním prostředí, aktivně přistupovat k zveřejňování těchto informací a podporovat environmentální osvětu a vzdělávání
  • umožnit veřejnosti účastnit se na rozhodování o určitých činnostech(např. velké stavby), při tvorbě plánů, programů a politik týkajících se životního prostředí a při přípravě prováděcích a jiných obecně závazných předpisů;
  • umožnit veřejnosti přístup k právní ochraně v rozsahu působnosti úmluvy, tj. např. možnost žádat soudní přezkoumání rozhodnutí o zamítnutí poskytnutí informace o životním prostředí.

Aarhuskou úmluvu Česká republika podepsala v roce 1998 a Parlament s ní vyslovil souhlas v roce 2004.

Témata

Samostatná aktivita

Odkazy

Externí odkazy

Literatura

  • Kružíková, E. (1995): Právo na informace o životním prostředí, Informační studie. Parlament České republiky, Kancelář Poslanecké sněmovny, Parlamentní institut.
  • Činčera, J.: Právo na informace o životním prostředí