Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Kontext světové environmentální výchovy

Díky vzájemné spolupráci výše v textu popsaných linií ochrany přírody je dnes, po necelých padesáti letech (počítáno od největšího rozmachu proenvironmentálních hnutí na přelomu 60. a 70. let), environmentální výchova zařazena do kurikulárních dokumentů většiny vyspělých států světa (Scott, Oulton, 1998, Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, 2000: str. 78 – 97).

Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi, začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991), přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988, Durrell, Durrellová, 1997) i filosofové (např. Naess, 1994, Leopold, 1999), psychologové (např. Schultz, 2007, Kellert, Felthous, 1985), sociologové (např. Liedloffová, 2007), spisovatelé (např. Undstetová, 1990) aj.

Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN. Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v Tbilisi 1977) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.).

V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší tradicí environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (2000).

Musíme si uvědomit, že realizace environmentální výchovy v jednotlivých státech je závislá na historicko-kulturním kontextu. Např. J. Goodalová do environmentální výchovy v Africe zařazuje témata „boj proti pytlákům“, „desertifikace“ apod., která by v českém kontextu neměla příliš smysl. Tato skutečnost komparaci se zahraničím znesnadňuje. Vždy je proto vhodné sledovat (a případně kopírovat) jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy a projekty. Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto:

• Úcta ke všemu živému (ke člověku, k živým tvorům i ke krajině).
• Výchova ke ztotožnění (vciťování) přímo v přírodě.
• Snažit se o zachování soběstačnosti rodin, států (využívat přednostně místní suroviny a potraviny).
• Podporovat pospolitost ve všech podobách, především pospolitost při společné práci (bez přístrojů a techniky).

V posledních letech se světová environmentální hnutí (včetně environmentální výchovy) dostalo do krize, která vznikla ze vzrůstajících rozporů mezi ekologickými aktivisty a obyčejnými lidmi. Popisem tohoto rozkolu se zabývají například autoři Michael Shellenberger a Ted Nordhaus v eseji The death of environmentalism : Global warming politics in a post-environmental world (Dostupné na http://www.grist.org/article/doe-reprint/). Ve stručnosti jde o to, že i když jsou problémy světového životného prostředí závažnější, stále méně lidí je ochotno změnit své každodenní návyky a stále více lidí se dívá na ekologické aktivisty s despektem. M. Shellenberger a T. Nordhaus se domnívají, že je to způsobeno především nevhodným (manipulativním) podáním. Environmentální aktivisté se podnikatelů neptají: „Co pro Vás můžeme udělat?“, ale nařizují jim, co mají dělat.