Ekologický přebytek a deficit
Podle poměru ekologické stopy a biokapacity lze státy rozdělit na „ekologické dlužníky“ a „ekologické věřitele“ (Obr. 1). Státy s dostatkem biokapacity mohou část své produkce vyvážet do zemí, kde se biokapacity z různých důvodů nedostává. Tento proces bývá označován jako obchod s virtuální půdou či virtuální využití území. Zátěž plynoucí z přetváření zemského pokryvu a změn využití území je tak přenesena do zemí původu přírodních zdrojů a dovozce biokapacity si tak může dovolit relativně luxusnější formy využití území jako je například rekreační využití území. Z hlediska regionálního udržitelného rozvoje je relevantní srovnání zemí podle velikosti ekologického deficitu či jeho opaku, ekologického přebytku. Zjednodušeně řečeno: některé země si mohou díky své rozloze, nízké populační hustotě a vysoké produktivitě přírodních zdrojů dovolit poměrně vysokou ekologickou stopu. Příkladem takových států jsou třeba Finsko a Švédsko (Obr. 2).
Mezi země s dostatkem biokapacity patří zejména rozlehlé státy s nízkou hustotou obyvatelstva, jako je Austrálie, Rusko, Brazílie nebo Kanada, ačkoliv životní styl obyvatel zde může být vzhledem k životnímu prostředí různý. Ze srovnání zemí podle příjmů vyplývá, že chudší země mají až řádově nižší stopu, zatímco dostupná biokapacita je srovnatelná s bohatými státy. Země se středními příjmy (např. Čína, Polsko, Argentina) mají relativně vysokou biokapacitu a relativně nízkou stopu; jejich poměr stopy a biokapacity je poměrně nízký, což je příznivé pro ekologickou udržitelnost.