Změny sociálních rolí náboženství

Z Enviwiki
Verze z 17. 2. 2008, 12:47, kterou vytvořil Jiří Dlouhý (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zamysleme se nyní nad jednotlivými důsledky globalizace v oblasti náboženství, jež se projevují různými způsoby:

Tendence v náboženském životě

Sílí náboženská pluralita, mizí monopolní postavení nábožen­ských organizací, relativizují se jejich nároky na univerzalitu

Jeden z nejvýznamnějších soudobých sociologů Petr L. Berger věnoval velkou pozornost sekularizačnímu procesu. Nejprve se domníval, že jde o jev, který se v důsledku „wester­nifikace“ světa rozšíří z Evropy do jiných kontinentů, později však tuto hypotézu odmítl. Důsledkem sekularizace je podle Bergera demonopolizace náboženství: nejvýraznější cha­rakteristikou dnešního světa už není sekularizace, nýbrž náboženská pluralita. Náboženská orientace je dnes věcí svobodné individuální volby. Náboženství se ocitla v tržní situaci, vzájemně si konkurují, ale také se v řadě případů jednotlivé denominace více vzájemně chápou a někdy vytvářejí pakty a „kartely“. Náboženské instituce se byrokratizují, věřící s nimi nebývají už tak pevně spojeni, náboženský život se laicizuje. V této situaci, kdy žádná náboženská skupina nemůže prosadit své univerzalistické nároky, však roste nejen tolerance, často doprovázená relativismem, nýbrž i fanatismus. Relativismus, nutnost vol­by a obtížná orientace v názorově mnohobarevném světě totiž v mnoha lidech budí úzkost a ta probouzí fundamentalistické sklony. Náboženství stojí tedy před nesnadným úkolem najít střední cestu mezi fanatismem a relativismem (Berger, 1997).

S oslabením tradičních náboženských struktur sílí alternativní podoby náboženství

Mladší generace sociologů náboženství kritizuje „klasiky“ svého oboru za to, že se při svém tvrzení o úpadku či zanikání náboženství paradoxně stali obětí „teologického“ pojetí ná­boženství. Zaměřili se na tradiční církevní formy náboženství a v důsledku tohoto redukci­onistického přístupu sociologie nevěnovala včas dost pozornosti jiným formám religiozity, které na rozdíl od oněch tradičních podob přibližně od poloviny 20. století zaznamenávají údobí rozkvětu a rozšíření. Při pohledu na tyto vitální „náboženské novotvary“ tato mladší generace sociologů dospěla k závěru, že náboženství v soudobém světě nemizí, pouze se mění.

Pro tyto „náboženské novotvary“ se ujímá pojem „nová náboženská hnutí“. Zatímco v běž­ném chápání (silně ovlivněném médii) se pro tyto „novotvary“ používá nejčasněji slovo „sekty“, v akademickém přístupu bývá toto označení většinou odmítáno jakožto pejorativ­ní. Někteří autoři je však používají, ovšem v přesněji vymezeném smyslu. Rozlišují v rámci „nových náboženských hnutí“ dva typy: „sekty“, které se zpravidla tvoří v rámci existují­cích náboženství a náboženských institucí a vedle nich „kulty“, které obyčejně vyrůstají a získávají své přívržence mimo oblast tradičních náboženství a „oficiálních struktur“. Vedoucí osobnosti těchto kultů mnohdy neusilují vůbec o to, získávat „členy“, širokou „členskou základnu“, nýbrž ovlivňují společnost působením v médiích či prostřednictvím vztahu terapeut – klienti.

Sílí zároveň funkcionální alternativy náboženství

Sociologové, kteří se hlásí k funkcionálnímu pojetí náboženství (nesnaží se definovat ná­boženství jeho „předmětem“, nýbrž jeho sociální rolí), často považují náboženství za antro­pologickou či kulturní konstantu, tvrdí, že neexistuje a nikdy neexistovala „společnost bez náboženství“ – tam, kde slábne role tradičních náboženství, tam jejich roli (nebo ales­poň některé aspekty „náboženské role“) přebírají jiné instituce a společenské prvky: např. média, sport, populární hudba… Politologové věnují pozornost „politickým nábožen­stvím“ (zejména snaze totalitních režimů nabídnout svou „víru“, obřady a „mystiku“, legi­timovat společenský řád a vyžadovat maximální míru oddanosti). Sociolog Robert Belah a řada dalších autorů zavádějí pojem civil religion – „občanské náboženství“, původně pocházející od Rousseaua, pro označení snahy vyjádřit „posvátný základ“ národa a stá­tu (Bellah, 1992). Častým předmětem studia je zejména francouzská verze „občanského náboženství“, kterou se jakobíni v době Francouzské revoluce snažili nahradit katolické obřady, či americká verze, soubor idejí a symbolů, který má v Američanech utvrdit vědo­mí o mimořádném poslání Spojených? států a dodat loajalitě k vlasti charakter posvátného závazku. Někteří autoři se ptají, zda po odeznění současné vlny nových náboženských hnutí se nestane právě idea globalizace, myšlenka sjednocení lidstva a „nového světové­ho řádu“ jakýmsi „novým náboženstvím“. Už nyní někteří upozorňují na paradox, že západní chápání mezinárodního řádu, který není nábožensky legitimován a snaží se udržet „naked public place“ (veřejný prostor chráněný před vlivem jakéhokoliv náboženství), si sám nárokuje takovou míru oddanosti, že se tato sekularita stává „posvátnou“ a tím je provokující výzvou pro tradiční náboženství, která takové chápání politiky vnímají jako idolatrii (modloslužbu).

V pluralitní společnosti se utvářejí nové podoby tradičních ná­boženství a ty pak zpětně ovlivňují původní komunity

Casanova ukazuje, že zejména v USA se mění v důsledku zkušenosti s pluralitní společnos­tí charakter některých světových náboženství – např. židovství či katolicismu. Americké židovství pak zpětně hluboce ovlivnilo judaismus v ostatních částech světa včetně Izraele. Podobně bychom mohli ukázat na vliv amerického katolicismu na II. vatikánský koncil s jeho uznáním zásad náboženské svobody a tolerance a prostřednictvím koncilu na celo­světový katolicismus.

Dnes pozorujeme vývoj „amerického buddhismu“. Bude mít tato transformace buddhis­mu (např. přiblížení k psychoterapii) vliv na buddhismus nejen v západním světě, nýbrž i v tradičních buddhistických zemích?

Globalizace a její průvodní jevy vyvolávají jako reakci nábožen­ský fundamentalismus, který někdy nabývá forem fanatismu

Pojmem „fundamentalismus“ se dnes rozumí zpravidla snaha uniknout před nutností složité volby a obtížné orientace v mnohotvárné skutečnosti „návratem k základům“, jed­noduchým principům, často černobílému vidění světa a démonizaci „odlišných“. Je to jed­na z rozšířených reakcí jednotlivců i skupin na znejisťující složitost života v globalizujícím se světě a na údajné či skutečné ohrožení individuální a skupinové identity „zestejňujícím“ tlakem „globální kultury“. S mentalitou „fundamentalismu“ se setkáváme i mimo oblast náboženství – můžeme tak označit např. nacionalismus nebo určité radikální ekologické skupiny, zatracující moderní civilizaci a hlásající návrat k „jednoduchému životu podle přírody“. (Je ovšem diskutabilní, nakolik je oprávněné používat pojem „fundamentalis­mus“, kterým se označovaly určité skupiny v protestantismu, takto široce; někteří badatelé namítají, že se tento pojem – podobně jako slovo „sekta“ – stal pejorativním a tudíž neú­nosným pro akademický diskurs.)

V oblasti náboženské se zdá, že zvláště některá „nová náboženská hnutí“ mají ve své radika­litě blízko k fundamentalismu, zatímco tradiční náboženské instituce díky svým tisíciletým dějinným zkušenostem bývají někdy více schopny se adaptovat na různé kulturní podmín­ky a jsou dokonce často ochotnější k dialogu s ostatními a k rozumným kompromisům. Pokud mají pravdu ti sociologové, kteří tvrdí, že náboženství a „náboženské inovace“ začí­nají vždy jako „sekty“ a časem dozrávají do podoby „církve“, pak nepřekvapuje, že ono zárodečné stádium bývá více provázeno nekompromisním fundamentalismem než pozdější institucionalizace. Ovšem v případech, kdy se tradiční náboženství revitalizují jako „kon­trakultura“ v zápase proti zvnějšku vnucené „modernizaci“ a sekularizaci (např. „muslim­ská revoluce“ proti prozápadnímu režimu šacha Rézi Páhlaví v Iránu), nabývá fundamen­talismus nejvíce militantních rysů. Nositeli radikálního náboženského fundamentalismu bývají často mladí lidé, kteří studovali či působili na Západě, ale cítí se nepřijatí Západem a zároveň (často podvědomě) cítí své vykořenění z vlastní civilizace, do níž se chtějí vrátit jako „osvoboditelé“ a „mstitelé“ (např. Usama bin Ládin). Fundamentalismus je často kře­čovitou a panickou reakcí na vlastní pochybnosti než projevem skutečné pevnosti ve víře. Ovšem ne každý „fundamentalismus“ vede k fanatismu a i v případě fanatismu musíme rozlišovat mezi „tichými fanatiky“ a fanatiky schopnými sáhnout k násilí, a rovněž mezi „primárními fanatiky“ a těmi, kteří jsou ochotni nechat se indukovat jejich fanatismem.

Globalizace napomáhá růstu vlivu „globálních náboženských vůdců“

Názorným příkladem je vliv, jaký měl Jan Pavel II. – který byl označen za „nejviditelnější světovou osobnost posledního čtvrtstoletí druhého milénia“ – nebo tibetský dalajláma. Velkou roli zde kromě osobního charismatu těchto osobností a politického kontextu jejich vystoupení sehrálo i jejich neúnavné cestování a schopnost komunikovat s médii, s širo­kým publikem i jednotlivci.