Co trvale udržitelný rozvoj není
- pouhým přežitím. Lidské potřeby je možné při stálé velikosti populace uspokojit; cílem však není trvalý kvantitativní (ekonomický) růst, ale kvalitativní rozvoj, vyšší kvalita života;
- projevem prognostické pýchy nebo dokonce socialistického plánování. Cílem není odhadnout nebo dokonce naplánovat, co budou příští generace chtít a potřebovat, ale zachovat jim pokud možno neporušenou přírodu, zdroje, potenciality, aby s nimi samy naložily, jak nejlépe dovedou;
- megalomanským konceptem byrokratů. Ve věku obrazu světa, v němž žijeme jaksi „zprostředkovaně”, věci se často obracejí i ve svůj protiklad, v němž např. politika přestává být správou věcí veřejných a stává se technologií moci, je riziko skutečně veliké. Jenom na místní úrovni však pokřivenou setrvačnou dráhu neudržitelných civilizačních trendů napřímit nejde. Mezinárodní spolupráce, koordinace, výměna a sdílení zkušeností a principů trvalé udržitelnosti jsou nezbytné; v dnešním počtu už lidstvo jen místní soběstačnost nespasí;
- centralistickým řízením, světovládou. Naopak jde o nutnou spolupráci, nikoli vládu ani vládnutí. I v udržitelném rozvoji funguje trh, tržně kompatibilní nástroje a subsidiarita: vždy jsou účinnější než nařízení a kontrola, příkaz a zákaz. A konečně i ve společnosti, nejen v přírodě zajišťuje stabilitu pomocí negativních zpětných vazeb nejlépe rozmanitost (biodiversita).
- kulturou jako volbou určitého konkrétně historického lidského civilizačního modelu. I tady platí jednota obecných pravidel a principů udržitelnosti v největší různosti místních a krajových aplikací podle přírodních (půdních, stanovištních, klimatických ...) i kulturních a historických podmínek, hodnot, paměti a tradic. Nejde tedy o kulturu s určitým, natož světově jednotným tvaroslovím, jazykem: jazyky, umění a kultury ať se zachovají v co největší míře pro potěšení z rozmanitosti a kulturního bohatství. Jde spíše o obecně platné principy, zásady, vzorce, paradigmata;
- totožný s ekologií. Ekologie je věda, dokonce „tvrdá” přírodní věda, má svůj předmět i metodu. Trvale udržitelný rozvoj užívá jejího poznání k ochraně přírody a respektování jejích limitů; je však mnohem širší než věda a daleko přesahuje samotné techniky ochrany životního prostředí;
- ideologií. Tou je, v nehanlivém smyslu, environmentalismus jako přesvědčení, že životní postoj je kromě jiného třeba založit na úctě k přírodě a k životu; udržitelný rozvoj však překračuje rámec politické nebo ideologické doktríny. Ještě nesmyslnější je ideologické nařčení z „levicové úchylky”. Musí-li už být přiloženo ideově politické pravítko, je trvale udržitelný rozvoj mnohem spíše konzervativní ve smyslu návratu k tradičním, archetypálním, antickým i křesťanským hodnotám, ale i k těm tradicím východního myšlení, jež nedevalvovaly karteziánsky hodnotu subjektu a individuální zkušenosti a prožitku. Ostatně: konzervativismy jsou, jak plyne z definice, nepřenosné – a právě udržitelný rozvoj si tak cení místní tradice a paměti.
