Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Ochrana přírody a životního prostředí/Ochrana přírody a vymezení vztahu člověka k přírodě po první světové válce

Verze z 12. 10. 2009, 22:01, kterou vytvořil Admin (diskuse | příspěvky) (+ odkazy)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Po první světové válce graduje technizace společnosti a ekonomika tzv. vyspělých států řeší hospodářskou krizi 30. let nadprodukcí. Od té doby lidstvo zaplavuje stále vzrůstající vlna konzumu a také představa „všemocnosti“ člověka a techniky a urbanizace.

Druhá světová válka demonstrovala moc člověka a techniky a zároveň i lidskou bezohlednost. Vyvrcholením krutosti na konci druhé světové války bylo svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. Tato jaderná katastrofa je považována za zásadní podnět pro vznik Světového svazu ochrany přírody – The World Conservation Union (IUCN)[1] v roce 1948. Světový svaz ochrany přírody sdružuje vládní organizace, odborné instituce i nevládní organizace (NGO). Náš stát se do činnosti IUCN zapojoval od roku 1958, ale členem se stal až v roce 2000. (Dalšími členy IUCN z České republiky jsou Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Unie českých a slovenských zoologických zahrad, Český svaz ochránců přírody a Správa Krkonošského národního parku.) Na přelomu 50. a 60. let se (jako důsledek technizace a chemizace průmyslu) objevuje celá řada nemocí ze závadného životního prostředí. Modelovým příkladem je život ohrožující nemoc Itai-itai, která se v té době objevila v Japonsku a která se vymykala znalostem tamějších i světových lékařů. Po intenzivním studiu této nemoci se ukázalo, že je způsobena otravou kadmiem. Z dolu Kamioka vytékala celou řadu let voda obohacená kadmiem do řeky Jintsu. Vodou z této řeky zavlažovali zemědělci rýžová pole, lidé konzumující kontaminovanou rýži onemocněli (Hadač, 1987[2]). Množství záhadných „nových nemocí“ ze znečištěného životního prostředí bylo obrovské a šokující (více např. Hadač, 1987[2]. nebo Carsonová, 2000[3]). IUCN v roce 1961 iniciuje vznik Světového fondu na ochranu přírody – World Wildlife Fund (WWF). Se vznikem IUCN je spojena první etapa tzv. zeleného hnutí.

V první etapě zeleného hnutí se lidé snažili vymezit území, kde by "divoká" příroda mohla přežít. Ochrana přírody se soustředila na ochranu vybraných území a na ochranu vzácných druhů živočichů a rostlin. Byly masivně zakládány národní parky a přírodní rezervace. Začaly se sepisovat Červené knihy ohrožených druhů rostlin, hub a živočichů. Dnes je první etapě zeleného hnutí vytýkáno, že filosofie naprosté většiny ochránců přírody této první etapy byla založena na konzumu a schvalování neomezeného rozvoje ekonomiky („více je vždy lépe“). Tato etapa končí v 70. letech 20. století zprávou manželů Meadowsových Meze růstu. Na základě výzkumné zprávy Římského klubu napsali D. Meadows a D. Meadowsová v roce 1972 popularizující knihu Limits to Growth (Meze růstu), ve které širokou veřejnost upozornili na nemožnost nekonečného ekonomického rozvoje v konečném světě. Kniha Meze růstu byla záhy (díky Josefu Vavrouškovi a Bedřichu Moldanovi) přeložena do češtiny a kolovala mezi zájemci o tuto problematiku jako „samizdat“ (Meadows, 1972)[4]. Na výzkum manželů Meadowsových a na knihu Meze růstu reagovali odborníci s požadavkem „trvale udržitelného rozvoje“ a později „trvale udržitelného života“ (Kolářová, 2006)[5]; byly zavedeny termíny jako dobrovolná skromnost. Filosofové, např. E. Fromm (1997[6], 2001[7]), M. Buber (1995)[8], E. Kohák (2000)[9] a další upozorňují na existenci a význam nehmotných hodnot.

V roce 1974 propukla první světová ropná krize. Ačkoli měla jiné příčiny než vyčerpání zásob, svět dostal příležitost prožít fatální závislost moderní společnosti na zdrojích (nejen) ropy.

V roce 1976 se další ekologická katastrofa, únik dioxinů v italském Sevesu, stala symbolem, resp. demonstrací důležitosti legislativního zakotvení práva na pravdivé informace o stavu životního prostředí v listině základních lidských práv a svobod.

Koncem 20. století se problémy životního prostředí začaly řešit globálně (Dlouhá aj., 2006)[10].

Literatura a poznámky

  1. Název se během existence organizace změnil, původní zkratka byla ponechána.
  2. 2,0 2,1 HADAČ, E. Ekologické katastrofy. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987. 216 s. ISBN neuvedeno.
  3. CARSONOVÁ, R. Tiché jaro. 1. vyd. Praha: Hynek, 2000. 356 s. ISBN 80-86202-79-8.
  4. MEADOWS, DL., MEADOWS, DH., RANDERS, J. The Limits to Growth. New York: Universe Books, 1972.
  5. KOLÁŘOVÁ, H. Udržitelný rozvoj : hledání cest, které nekončí. 1. vyd. Praha : Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze, 2006. 186s. ISBN 80-87076-028.
  6. FROM, E. Anatomie lidské destruktivity : můžeme ovlivnit její podstatu a následky? Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-232-4
  7. FROMM, E. Mít, nebo být? 1. vyd. Praha : Aurora, 2001. 242s. ISBN 80-7299-036-5.
  8. BUBER, M. Já a ty. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1995. 120s. ISBN 80-7198-042-0.
  9. KOHÁK, E. Člověk, dobro a zlo : O smyslu života v zrcadle dějin (kapitoly z dějin morální filozofie). Praha : Mladá fronta, 2000. 272s. ISBN 80-901625-3-3.
  10. Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) Globalizace a globální problémy. 1. vyd. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. Univerzita Karlova v Praze, COŽP, 2006. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>