Efektivnost soukromých projektů na ochranu životního prostředí

Soukromými projekty na ochranu životního prostředí se mají na mysli investice firem do procesů, technologií či vybavení, které povedou ke snížení environmentální zátěže těchto podniků. Na rozdíl od veřejných projektů na ochranu životního prostředí, kde jsou hlavním kritériem společenské přínosy, u soukromých environmentálních projektů je hlavním kritériem, tak jako u všech podnikových projektů, výnosnost.

Členění investičních projektů

Z podnikového hlediska se investice definují jako „peněžní výdaje, u nichž se očekává jejich přeměna na budoucí peněžní příjmy." (Valach, 2006, str.15) Investiční projekty můžeme členit dle několika hledisek:

• Dle významu investice pro naplnění dlouhodobých strategických cílů

Projekty na rozšiřování trhu

Z hlediska hierarchie podnikových projektů jsou právě tyto projekty uváděny na prvním místě, protože podporují přímo růst firmy a jsou spojeny s relativně vysokým rizikem a vyšší kapitálovou náročností. Jejich realizace je vyústěním svobodného rozhodnutí podniku.

Projekty na zvýšení zisku

Tyto projekty (a projekty na snížení nákladů) zvyšují konkurenceschopnost firmy prostřednictvím zvýšení kvality, účinnosti a jiných faktorů. Jejich efekt na růst firmy není zásadní, nicméně vedou k upevnění pozice na trhu a dalším výhodám. Rozhodnutí o jejich realizaci je taktéž zcela v kompetenci firmy, nicméně často bývají iniciovány vnějšími okolnostmi jako je růst konkurence.

Projekty na udržení zisku

Jedná se o vynucené projekty. Jejich realizace bývá často podmínkou existence firmy. Jsou vyžadovány legislativou či jinými vnějšími okolnostmi, nikoli vlastní potřebou podniku. Je na ně často pohlíženo jako na nutné zlo, odčerpávající finanční prostředky, které by firma jinak mohla použít efektivněji.

• Dle účelu, který má být jejich prostřednictvím dosažen (Marek a kol., 2006)

Realizace různých investičních projektů může vést k rozšíření výroby, obnovení dosavadního stavu majetku či zlepšení pracovních podmínek. Environmentální projekty jsou zaměřeny na zlepšení ekologických podmínek podnikání.

• Dle stupně vzájemné závislosti (Marek a kol., 2006)

Určení vzájemné závislosti projektů hraje důležitou roli především při výběru z variant. Pokud se rozhodujeme mezi dvěma vzájemně nezávislými projekty, realizace jednoho z nich nevylučuje realizaci druhého. V realitě se ale často setkáváme se vzájemně podmíněnými, komplementárními a substitučními projekty či dokonce se vzájemně se vylučujícími projekty.

Klasifikace environmentálních projektů

Investiční varianty můžeme rozložit do čtyř kvadrantů, podle toho, jaké efekty u investice převládají. Na ose x si jsou zachyceny sociálně – ekonomické účinky investice, na ose y pak účinky na kvalitu životního prostředí. V I. kvadrantu se nacházejí tzv. čisté (ryzí) projekty na ochranu životního prostředí, protože rozhodujícím efektem, kterého má být dosaženo, je ochrana životního prostředí (i za cenu nižších ekonomických efektů). Ve II. kvadrantu se nacházení tzv. integrované projekty do životního prostředí, tyto investice sebou přinášejí jak environmentální efekt, tak jistý sociálně-ekonomický efekt. Ve III. a IV. kvadrantu se pak nacházejí investice s negativním vlivem na životní prostředí a jako takové už se dané projekty nemohou nazývat environmentálními.

Mezi klasické ryzí projekty na ochranu životního prostředí patří zavádění koncových technologií. Tradičně je podniky řadí do již zmíněných projektů na udržení zisku, nahlíží se na ně jako na projekty ztrátové, nebo přinejmenším negenerující žádné příjmy či úspory.

Zavádění integrovaných projektů na ochranu životního prostředí souvisí s rostoucím zájmem společnosti o ochranu životního prostředí a zaměření se na strategii prevence. Nejen že se zpřísnily legislativní podmínky (větší postihy znečišťovatelů, růst poplatků a zavádění nových sankčních nástrojů), ale i společenská poptávka po produktech se mění ve prospěch odpovědných firem. Jak si firmy začaly uvědomovat souvislost mezi ochranou životního prostředí a zvyšujícím se ziskem, lze vysledovat i změnu v nahlížení na efektivnost environmentálních projektů. Posouzení jejich efektivnosti se nyní věnuje stejná pozornost jako jakýmkoli jiným projektům. Integrované projekty na ochranu životního prostředí patří tudíž do projektů zvyšujících zisk, popřípadě snižujících náklady.

Kritéria efektivnosti environmentálních projektů

Efektivnost v širším slova smyslu znamená „absenci plýtvání, tj. co nejefektivnější využití zdrojů k uspokojení potřeb a přání"(Samuelson, Nordhaus, 2007). Mezi dva hlavní aspekty efektivnosti patří účelnost a hospodárnost. Do jaké míry plní daný projekt stanovený environmentální cíl je otázkou účelnosti. Hospodárnost pak znamená, s jakými náklady bude daný cíl zabezpečen. Kritérium efektivnosti investice tudíž vychází z cílů firmy. Mezi dominantní cíle firem patří především maximalizace zisku, přesněji tržní hodnoty firmy, u akciových společností tržní hodnoty akcií. Při rozhodování o projektech na zlepšení životního prostředí, respektive snížení ekologické zátěže, tomu není jinak. Problematika životního prostředí sem vstupuje zejména formou nákladů na zamezení, nákladů souvisejících s regulačními omezeními a se škodami ze znehodnocování životního prostředí.

Tyto cíle jsou ale někdy obtížně kvantifikovatelné, proto se často rozhodujícím ukazatelem stávají skutečné budoucí peněžní příjmy, respektive úspory, které investice přinese (cash flow). Přihlíží se při tom k riziku a k době, za kterou se investice navrátí. V zásadě lze postupovat dvojím způsobem, buď hledáme projekt minimalizující náklady, nebo maximalizující příjmy. Nákladové kritérium ovšem obvykle nepostihuje komplexní efektivnost, proto pokud je to možné, řídí se firmy především ziskovým kritériem. Firma má zájem realizovat jen ty investice, které jsou pro ni efektivní, neboli výnosnost investice musí být alespoň taková, jaká je výnosnost podniku před investováním.

Stanovení nákladů na ochranu životního prostředí

Při posuzování efektivnosti environmentálních projektů se naráží na problém, jak přesně vyjádřit náklady na zamezení a jak je správně alokovat podle dopadu na jednotlivé výkony, neboli jak přesně vyjádřit tu část nákladů, která je přímo spojena s ochranou životního prostředí. Vhodným podkladem pro získání pravdivých údajů pro posouzení efektivnosti investice je environmentální nákladové účetnictví. Popisem metod jak stanovit náklady na ochranu životního prostředí se zabývá především Evropská agentura pro ochranu životního prostředí (EEA) a Evropská komise (EC) ve své směrnici č. 2008/1/ES o IPPC (Integrovaná prevence a omezování znečištění). Součástí hodnocení efektivnosti nejsou externí náklady.

Podniky často posuzují investiční náklady jako celek, to je ovšem metodologicky správné pouze u zmíněných ryzích environmentálních projektů - při hodnocení zavádění koncových technologií, které nemají žádný jiný účel, než snížit dopady na životní prostředí. V tomto případě jsou všechny investiční a provozní náklady definovány jako environmentální. Při zavádění integrovaných technologií se obvykle postupuje tak, že se porovnají náklady na daný projekt s náklady podobných projektů, které ovšem nevedou k žádným pozitivním efektům na životní prostředí. Rozdíl mezi těmito sumami pak tvoří náklady na ochranu životního prostředí. Pokud není možno takové porovnání provést, lze využít konceptu čistých a hrubých nákladů na zamezení. Subjekt si musí pravdivě porovnat celkovou výši nákladů (hrubé náklady na zamezení) na projekt, se soukromými přínosy (užitkem), které mu realizace projektu přinese, sníženými o výši požadovaného zisku. Část nákladů převyšující výnosy se nazývá čisté náklady na zamezení. Racionálně uvažující subjekt pak bude realizovat projekty se zápornými, či nulovými čistými náklady na ochranu životního prostředí.

Metody hodnocení efektivnosti investic

Hodnocení efektivnosti investic sestává z několika kroků:

1. Určení kapitálových výdajů na investici

2. Odhadnutí budoucích čistých peněžních příjmů, které investice přinese (cash flow = peněžní příjmy méně peněžní výdaje)

3. Určení diskontní míry, o které budou příjmy diskontovány (faktor času)

4. Výpočet současné hodnoty očekávaných příjmů a jejich porovnání s kapitálovými výdaji na investici

Určení podnikové diskontní míry záleží na způsobu financování investice. Financuje–li firma celou investici z vlastních zdrojů, pak ji určíme jako požadovaný výnos vlastního kapitálu. Je-li investice financována úvěrem, pak se diskontní míra rovná úroku z úvěru po zdanění. Nejčastějším způsobem je kombinované financování, v tomto případě se počítají tzv. průměrné náklady na kapitál (WACC)..

• Doba návratnosti

Doba návratnosti je takové období, za které se suma čistých příjmů vyrovná původním investičním nákladům. Čím je tato doba kratší, tím je investice výhodnější. Pokud je každoroční výše čistých příjmů stejná, pak stačí vydělit celkové původní náklady roční výší cash flow. Pokud se počítá s různě vysokými cash flow v jednotlivých letech, je výhodné sestavit si kumulativní tabulku. Doba návratnosti poskytuje důležitou informaci o riziku a likviditě. Nevýhodou této velmi jednoduché metody je její omezená vypovídací schopnost, nezohledňuje totiž příjmy po době splacení.

• Čistá současná hodnota

Čistá současná hodnota představuje rozdíl mezi současnou hodnotou očekávaných příjmů a náklady na investici. Je – kladná, můžeme investici přijmout. Znevýhodňuje projekty, jejichž výnosy vznikají až v delším období (faktor času – časová hodnota peněz se mění).

• Vnitřní výnosové procento

Tato metoda je taktéž založena na principu čisté současné hodnoty. Postup je opačný. Spočívá v nalezení takové diskontní míry, při které se suma očekávaných výnosů rovná investičním nákladům (ČSH=0), neboli v nalezení předpokládané výnosnosti investice. Tu pak porovnáme s požadovanou výnosností. Je-li vnitřní výnosové procento vyšší než požadovaná výnosnost, je projekt přijatelný.

Rozšířené posuzování efektivnosti

Výše uvedené metody mají jednu nevýhodu, počítají pouze s užitky, které lze monetárně vyjádřit. S realizací environmentálních projektů jsou však často spojeny i efekty a dopady, které přestože ovlivňují ekonomickou pozici firmy, nemají peněžní povahu. Existují více komplexní metody pro posouzení investičních projektů zahrnující i nepeněžní výnosy a náklady spojené s důsledky rozhodnutí, nicméně jejich použití je v podnikové praxi omezené. Jde často o méně exaktní metody používané spíše veřejným sektorem pro posouzení celkových společenských přínosů.

• Analýza nákladů a přínosů (CBA)

Tato metoda rozšiřuje klasické hodnocení investic o obtížně kvantifikovatelné či externí náklady. CBA metodicky upravuje odhad těchto hmotných a nehmotných efektů. Zařazuje do hodnocení všechny přínosy a náklady – soukromé i společenské a její využití může být dobrým doplňujícím postupem při strategickém rozhodování firem.

• Hodnocení celkových nákladů (TCA)

Metoda TCA představuje obecný rámec pro hodnocení projektů. Jde o tradiční přístup porovnání celkových nákladů a výnosů jednotlivých investičních variant. Klade důraz na zhodnocení veškerých interních nákladů a úspor spojených s investicí. Klíčové je především vyjádřit skutečné peněžní i nepeněžní toky (vnitřní nehmotné a externí náklady, obtížně kvantifikovatelné náklady) a identifikovat potenciální zvýšení podnikových výnosů. Zohlednění všech těchto aspektů může zvrátit původní rozhodnutí o neefektivnosti investice.

• Opční hodnota

Koncept je založen na čisté současné hodnotě, která je doplněna o strategickou hodnotu investice. Využívá se zejména v případech, kdy je nutné realizovat projekty nesplňující podmínku přijetí (ČSH je záporná). Impulsem k výběru z variant je pak právě strategická hodnota investice (opční hodnota), která vyjadřuje možnost získání výnosů v pozdějším období.

Literatura

VALACH, Josef. Investiční rozhodování a dlouhodobé financování. Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86929-01-9. Kapitola 1., s. 15.. (Čeština) 

MAREK, Petr, a kol. Studijní průvodce financemi podniku. Praha: Ekopress, 2006. ISBN 80-86119-37-8. Kapitola 8., s. 351-353. (Čeština) 

ŠAUER, Petr, a kol. Náklady na ochranu životního prostředí: Pojetí, efektivnost a optimalizace. Praha: Oeconomica, 2005. ISBN 80-245-0982-2. Kapitola 1., 4., s. 13. - 117.. (Čeština) 

SYNEK, Miroslav, a kol. Manažerská ekonomika. Praha: Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1992-4. Kapitola 8., s. 272.-304.. (Čeština) 

SAMUELSON, Paul A., Nordhaus William. D. Ekonomie. Praha: Nakladatelství Svoboda, 2007. ISBN 978-80-205-0590-3. Kapitola 8., s. 775. (Čeština)