Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Ochrana přírody a životního prostředí/Ochrana přírody a vymezení vztahu člověka k přírodě před první světovou válkou

Předchůdce moderní environmentální výchovy nalezneme napříč historií na všech světadílech. Stopy snah o definování „dobrého vztahu k přírodě a k živým tvorům“ nacházíme v mnoha náboženstvích a kultech a také v právních systémech mnoha států. Etické aspekty vztahu člověk-zvíře, resp. člověk-rostlina, resp. člověk-prostředí (krajina) nacházíme i v náboženských knihách. Přehled pasáží Starého zákona, které se věnují vztahu člověk-zvíře, vypracovaly V. Tydlitátová a P. Písařová (2007) nebo Ch. Birch a L. Visher (2007) a ve vztahu člověk-strom V. Tydlitátová (2008). Problematice biblického pojetí vztahu člověk-příroda se věnovali E. Kohák (1994/1995) a J. Heller (1994/1995) nebo J. Nečas (2007 a 2008). Také A. Naess se věnoval zkoumání vztahu člověk-příroda v biblických textech (Naess, 1994: str. 263 – 271). A. Naess upozornil na skutečnost, že až teprve v poslední době se setkáváme s interpretacemi, které zdůrazňují, jak je člověk za své zacházení s divy přírody odpovědný Bohu, a které chápou člověka jako „strážce“, „pastýře“ stvoření (Naess, 1994: str. 268). U nás koncepci „člověka jako pastýře stvoření“ zastává Ekologická sekce České křesťanské akademie v čele s J. Nečasem a nedávno zesnulým J. Hellerem (Šprunk, 1995). A. Naess ovšem toto pojetí kritizuje, protože „příroda není zeleninový záhon“, a představu, že jí má a může člověk pomáhat, považuje za arogantní (Naess, 1994: str. 268).

V historii lidstva se vždy vyskytovali výjimeční jedinci s vysokou environmentální senzitivitou (citlivostí k přírodě). Například sv. František, sv. Gal, sv. Vincenc nebo Rachel Carsonová, Anna Comstocková, Ding Darling, Jane Goodalová, Aldo Leopold, John Muir (Wilke, 1993: str. 49). A v historii lidstva byly také realizovány různé aktivity na ochranu přírody (již v roce 1872 byl zřízen první Národní park na světě – Yellownstone).

Skutečná celosvětová potřeba ochrany přírody a hledání „toho správného“ vztahu člověka k živým tvorům a přírodě, ač má, jak bylo výše řečeno, kořeny v minulosti, vzniká až po 1. světové válce. Tuto skutečnost nedávno zesnulý I. Dejmal vyjádřil slovy: “Je jistě nutno uznat, že již v dávných dobách ustupoval polím, lesům, lukám, lidským sídlům zemský hvozd. Je však také třeba vědět, že až do poloviny 20. století to neznamenalo pohromu ani pro přírodu ani po člověka. Krajina mu byla prostorem jeho života. V ní měl člověk své sídlo, svá pole, své louky a les. Chodil v ní po cestách a mezích, které pro něj vytvořili jeho pradědové, a sázel k nim třešně i jablka pro vnoučata a sám sedal v stínu hrušně i lípy…“ (Míchal, 1994: str. 73).