Problém chudoby

Z hlediska distribuce důchodů a bohatství ve světové ekonomice existuje i „odvrácená tvář bohatství“, chudoba. S tím souvisí problematika oddlužení těch nejvíce zadlužených zemí rozvojového světa. Ta je přímo učebnicovým příkladem, jak zdánlivě jasné ekonomické problémy jsou ve skutečnosti dvojznačné a kontroverzní, a jak i dobře míněné úmysly mohou být cestou k prohloubení problému. Na jedné straně se zdá zřejmé, že past úvěrového zadlužení a „úrokového otroctví“, do níž upadly některé africké, latinskoamerické a asijské země, je tak hluboká, že prakticky „není co řešit“: stejně nebudou tyto dluhy už nikdy s to zaplatit. Historie, jak se do pasti zadlužení dostaly, bývají různé, ale mnohé mají společné. Na jejich vzniku nejsou často bez viny ani konsorcia věřitelů či „rozvojové projekty“ Světové banky. Dnešní vlády v politicky nestabilních oblastech odmítají i převzít odpovědnost za dluhy vlád minulých.

Na druhé straně otázka oddlužení se netýká jen minulosti a minulých chyb na stranách dlužníků a věřitelů. Jde také o budoucnost a o poučení se z minulosti. Odpuštění dluhů vyvolává rizika „učení se ze zkušenosti“ spočívající v dojmu, že „dluhy za nás nakonec někdo zaplatí“. Dokud nejsou vytvořeny politické, mnohdy ani vojenské podmínky pro nastoupení nové cesty do budoucnosti, samotné oddlužení málo řeší. Je třeba pracovat na účinnějších institucionálních zárukách úvěrových smluv mezi věřitelskými bankami a vládami rozvojových zemí, či lépe soukromého byznysu v rozvojových zemích. Až dosud totiž scházejí účinné procedury bankrotu vlád dlužnických zemí jako posledního a nejkrajnějšího prostředku vynutitelnosti závazků vůči věřitelům.

Propočty P. Dembinského o „very big enterprises“ však ukazují, že cestu pro budoucí rozvoj otevírají přece jen spíše soukromé korporace než byrokraté špatně fungující a korupční veřejné a státní správy v rozvojových zemích. Těch 800 největších podniků totiž má také naprosto dominantní postavení v globálních tocích přímých zahraničních investic, které směřují z bohatého Severu na chudý Jih. Sledovaná „skupina obrů“ je srovnávána s docela jiným „vzorkem“: skupinou 144 nejchudších zemí. Obě dvě tyto naprosto odlišné entity mají jedno společné: představují stejný podíl na globální „přidané hodnotě“ ke světovému produktu (11 %). „Obři“ k tomu potřebují jak již řečeno 1 % aktivní světové populace, zatímco 144 nejchudších zemí (cca 2/3 z celkového počtu států) k témuž „produktu“ potřebuje plnou 1/3 světové aktivní populace. „Obři“ ovšem k tomu potřebují téměř 60 % světové tržní kapitalizace – a na 144 chudých zemí zbývá pouhých 6 % kapitálu!

V zájmu objektivity je třeba uvést, že v posledním desetiletí 20. století vzrostl podíl rozvojových zemí na přímých zahraničních investicích z 5 % na 12 % a pět ze sta největších nadnárodních korporací už bylo založeno v rozvojových zemích.

Otázky chudoby a oddlužení těch nejchudších zemí jsou „věčné“, ale s novou naléhavostí se vynořily i v agendě světových finančních institucí před „Miléniem“ 2000.

Zdroje

• WB, 2001. World Development Report 2000/2001: „Atacking Poverty, Washington, D. C.: World Bank.
• Dollar, D., Kraay, A. Institutions, Trade, and Growth. http://econ.worldbank.org
• IMF, 1999. Debt Relief for Low-Income Countries. The Enhanced HIPC Initiative. Washington, D. C.: IMF