Formy a funkce státu: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
V teorii se rozlišují, pokud jde o tuto moderní formu státu, dva hlavní přístupy, a to funkcionalistický a organizační. V prvém případě se za hlavní funkci státu pokládá udržování společenského pořádku. Druhé pojetí pokládá stát za soubor institucí, které odpovídají za kolektivní organizaci sociálních vztahů a které jsou financovány z veřejného rozpočtu.<ref>Heywood, A. (2004). Politologie, Praha: Eurolex Bohemia.</ref> | V teorii se rozlišují, pokud jde o tuto moderní formu státu, dva hlavní přístupy, a to funkcionalistický a organizační. V prvém případě se za hlavní funkci státu pokládá udržování společenského pořádku. Druhé pojetí pokládá stát za soubor institucí, které odpovídají za kolektivní organizaci sociálních vztahů a které jsou financovány z veřejného rozpočtu.<ref>Heywood, A. (2004). Politologie, Praha: Eurolex Bohemia.</ref> | ||
Aby bylo možné vysvětlit vliv globalizace na proměnu funkcí a organizaci národního státu, je třeba vysvětlit vztah mezi státem a politickým systémem. Předně v moderní politické teorii se stát pokládá za součást politického systému (Prorok & Lisa, 2002), nikoliv za jeho ztělesnění. Politický systém pak zahrnuje všechny subjekty politiky, především politické strany a stále přibývající zájmové nestátní organizace (NGOs). Tyto nestátní subjekty odhalují sociální, ekonomické, environmentální, kulturní, ale i politické problémy, politizují je a stát je pak řeší v rámci daného rámce právního státu a finančních možností. Stát od konce 19. století přejímá stále větší množství funkcí a přiměřeně tomu rozvíjí své institucionální uspořádání. Ve druhé polovině 20. století se stát plnící tyto funkce nazýval „státem blahobytu“ či „sociálním státem“ | Aby bylo možné vysvětlit vliv globalizace na proměnu funkcí a organizaci národního státu, je třeba vysvětlit vztah mezi státem a politickým systémem. Předně v moderní politické teorii se stát pokládá za součást politického systému (Prorok & Lisa, 2002), nikoliv za jeho ztělesnění. Politický systém pak zahrnuje všechny subjekty politiky, především politické strany a stále přibývající zájmové nestátní organizace (NGOs). Tyto nestátní subjekty odhalují sociální, ekonomické, environmentální, kulturní, ale i politické problémy, politizují je a stát je pak řeší v rámci daného rámce právního státu a finančních možností. Stát od konce 19. století přejímá stále větší množství funkcí a přiměřeně tomu rozvíjí své institucionální uspořádání. Ve druhé polovině 20. století se stát plnící tyto funkce nazýval „státem blahobytu“ či „sociálním státem“ <ref>Luhmann, A. (1998). In: Beck, U. Perspektiven der Weltgesellschaft. Frankfurt a/M: Suhrkamp.</ref>. Všezahrnující funkce národního státu se zakládala na pojmu suverenity, ať měl tento pojem v konkrétních historických podmínkách seberelativnější obsah. Jedním z typických projevů omnipotentního státu byla poválečná vlna – třebaže často dočasná – nacionalizací průmyslu, které v jeho totalitních podobách, především ve státech sovětského bloku, pak byly absolutní. | ||
== Zdroje == | == Zdroje == | ||
<references/> | <references/> | ||
{{licence cc|Mezřický, Václav}} | {{licence cc|Mezřický, Václav}} | ||
{{upravit Martin}} | {{upravit Martin}} | ||
[[kategorie:globalizace]] | [[kategorie:globalizace]] | ||
Verze z 16. 2. 2008, 19:14
V teorii se rozlišují, pokud jde o tuto moderní formu státu, dva hlavní přístupy, a to funkcionalistický a organizační. V prvém případě se za hlavní funkci státu pokládá udržování společenského pořádku. Druhé pojetí pokládá stát za soubor institucí, které odpovídají za kolektivní organizaci sociálních vztahů a které jsou financovány z veřejného rozpočtu.[1]
Aby bylo možné vysvětlit vliv globalizace na proměnu funkcí a organizaci národního státu, je třeba vysvětlit vztah mezi státem a politickým systémem. Předně v moderní politické teorii se stát pokládá za součást politického systému (Prorok & Lisa, 2002), nikoliv za jeho ztělesnění. Politický systém pak zahrnuje všechny subjekty politiky, především politické strany a stále přibývající zájmové nestátní organizace (NGOs). Tyto nestátní subjekty odhalují sociální, ekonomické, environmentální, kulturní, ale i politické problémy, politizují je a stát je pak řeší v rámci daného rámce právního státu a finančních možností. Stát od konce 19. století přejímá stále větší množství funkcí a přiměřeně tomu rozvíjí své institucionální uspořádání. Ve druhé polovině 20. století se stát plnící tyto funkce nazýval „státem blahobytu“ či „sociálním státem“ [2]. Všezahrnující funkce národního státu se zakládala na pojmu suverenity, ať měl tento pojem v konkrétních historických podmínkách seberelativnější obsah. Jedním z typických projevů omnipotentního státu byla poválečná vlna – třebaže často dočasná – nacionalizací průmyslu, které v jeho totalitních podobách, především ve státech sovětského bloku, pak byly absolutní.
Zdroje
Tento článek potřebuje úpravu Martinem Zahradníkem,
neboť svým obsahem nevyhovuje. Můžete Enviwiki pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k úpravám.