Vlastnická práva a ochrana životního prostředí

„Předmětem politické ekonomie od vzniku a počátku této vědní disciplíny nejsou jen vztahy vznikající v procesu výroby mezi lidmi, ale i jejich vztahy k přírodě. Přírodní podmínky jsou základem života i významným činitelem sociálně ekonomického rozvoje. Vzájemné interakce mezi přírodním prostředím a ekonomickými aktivitami se dostávají do popředí zájmu ekonomického výzkumu i hospodářsko politické praxe, když jak přírodní suroviny, minerály, zásoby energie, tak čistý vzduch a voda či krása krajiny přestávají být volnými neomezenými statky a stávají se statky vzácnými a nedostatkovými.“

Úvod

S postupným rozvojem společnosti se přírodní statky a přírodní zdroje stávaly statky a zdroji vzácnými a omezenými. Dokud zdroje nebyly omezené a vzácné, tak definice vlastnických práv k přírodním statkům a zdrojům nebyla tolik potřebná. Až v situaci, kdy existovalo mnoho alternativních, navzájem si konkurujících, využití přírodních statků bylo nutné definovat vlastnická práva k těmto statkům, aby nedocházelo ke konfliktům a k ničení životního prostředí. Vlastnická práva mají nejen rozměr právní, ale také ekonomický a sociální.

Co je to vlastně vlastnictví, přesně vlastnické (dispoziční) právo?

Vlastnické právo je vymezeno několika podmínkami a to:

• právně určenými normami, které definují povolené užívání věci a souhrn zákazů, jenž definují, jak se věci nesmí užívat
• oprávnění zabránit jiným danou věc užívat nebo vymezit pravidla, za kterých ji jiní mohou užívat
• oprávnění vlastnická práva prodat

Vlastnické právo je tedy výsadní, vynutitelné a převoditelné. Jedná se o individuální právo vlastníka věc držet, nakládat s ní a čerpat z jejích plodů bez ohledu na ostatní. Právě díky těmto vlastnostem si lidé cení svého majetku (vlastnictví) a snaží se zvyšovat jeho hodnotu, aby přinesl co největší užitek svému majiteli. Žádný z racionálně uvažujících vlastníků nechce hodnotu svého majetku snižovat nebo dokonce majetek vědomě ničit. Konkrétní forma vlastnických práv k enviromentální statkům a zdrojům může ovlivnit způsob jejich užívání a zacházení s nimi. Právní úpravou vlastnických práv se zabývají zákonodárci každé země, ale nikde není psáno, jakými principy se řídí naši zákonodárci a jaké jsou jejich opravdové pohnutky.

Veřejné a soukromé statky

S postupem doby, kdy si lidé chtěli přivlastňovat určité,nové, statky a zdroje, mezi nimi i statky enviromentální, společnost narazila na další problém. Tato sporná otázka poukazuje na charakteristiky některých z enviromentálních statků a přírodních zdrojů, ty jsou ze své povahy nerivalitní a nevylučitelné ze spotřeby. Tyto dvě vlastnosti znesnadňují efektivní využívání jak přírodních zdrojů, tak enviromentálních statků jednotlivci (soukromými subjekty). Podle kombinací těchto dvou vlastností můžeme rozlišit veřejné statky a soukromé statky. Z definic vyplívá, že pro každou skupinu statků může být vhodnější jiná forma vlastnictví.

Společné vlastnictví

Určité statky jsou předmětem společného vlastnictví ze svobodného rozhodnutí lidí, nikoli z donucení. Lidé v těchto případech dospěli k závěru, že společné vlastnictví statku nebo zdroje bude vhodnější a mnohdy efektivnější než vlastnění statku či zdroje jednou jedinou osobou, která by pak měla monopol na užívání statku. Nejlépe se tato situace ilustruje na případě silnic.V mnoha situacích jednoduše nelze zařídit výlučnost v užívání majetku, tak není jiné volby než výkon vlastnických práv svěřit do rukou vlády jako jediného vlastníka. Tento postup je v největší míře používán u vodních toků a ovzduší.

Takto vybraný vlastník má oprávnění k určení pravidel pro užívání statků a zdrojů, které má formálně v držení, ale které mají sloužit všem. V případě, že takováto pravidla skutečně stanoví, tak hovoříme o omezeném společném vlastnictví, případně o veřejném vlastnictví.

V případě, kdy nejsou nastavena regulační pravidla hovoříme o neomezeném společném vlastnictví. Nekontrolované a neregulované čerpání přírodních statků a zdrojů, hlavně těch vyčerpatelných, pramenící z nejasně vymezených vlastnických práv a jejich vynucování, pak může vést k jejich nadměrnému čerpání, poškozování a nakonec i ke zničení, popřípadě vyčerpání statku či zdroje. Mnoho živočišných a rostlinných druhů bylo člověkem vyhubeno právě proto, že neměly konkrétního majitele. Tuto situaci nejlépe vystihuje teorie tragédie obecní pastviny. V souvislosti s existencí společného vlastnictví (veřejných statků) tuto teorií jako první definoval Garret Hardin.

S existencí veřejných statků je také spojena teorie tržního selhání. Nejasně nebo nijak definovaná vlastnická práva k veřejným statkům neumožňují zprostředkování užitků těchto statků trhem a zároveň jejich charakteristiky (viz výše) nedovolují volně působit cenovému mechanismu. Kromě veřejných statků se na existenci tržního selhání podílí rovněž externality. Také externí efekty, které mají podobu pozitivních externalit a negativních extarnalit, mají své kořeny v nejasně nebo špatně definovaných vlastnických právech.

V současné době se teorií společného vlastnictví zabývá i nositelka Nobelovy ceny za ekonomii Elinor Ostrom, která ve své práci zkoumá podmínky, za nichž je koncept společného vlastnictví nejen funkční, ale i efektivní.

Soukromé vlastnictví

Z definice a vlastností soukromých statků vyplívá, že je pro ně soukromé držení vhodnou formou vlastnictví. Soukromé vlastnictví splňuje všechny výše uvedené předpoklady a to i v případech některých enviromentálních statků a zdrojů.

S postupem doby, rozvojem společnosti a rostoucí vzácnosti některých statků a zdrojů se objevila potřeba ustanovení vlastnických práv k novým zdrojům a statkům, u kterých to v minulosti nebylo potřeba. Na tyto statky a zdroje pak lze aplikovat tržní přístup. V situaci, kdy existuje mnoho alternativních užití lidé dávají najevo své preference pomocí ceny. Pokud jsou lidé ochotni zaplatit vyšší cenu za poskytování přírodních statků a služeb s nimi spojenými otevírá se cesta pro poskytování těchto statků soukromými vlastníky enviromentálních statků.

Podle předního světového ekonoma Murraye Rothbarda závisí výkon vlastnických práv i na způsobu nabytí vlastnického práva. Podle liberální teorie má každý disponovat absolutním vlastnickým právem na své tělo a na přírodní zdroje, jenž nikdo jiný předtím nevlastnil a které jako první obsadil a začal používat. V původním významu byla teorie prvotního přivlastnění vztažena spíše k půdě, ale dnes se tato teorie může vztahovat i na např. emitování škodlivin do ovzduší a obtěžování hlukem. Znečištění je tedy zásah do něčího vlastnického práva a vzniká ve chvíli, kdy ho někdo začne považovat za nežádoucí.

V konečném důsledku to znamená, že pokud je znečišťovatel na místě jako první, tak má právo na vydržení emitování určitého „množství“ hluku, zápachu či jiného znečištění. V případě, že se do blízkosti znečišťovatele přistěhuje někdo další, tak to činí z vlastního rozhodnutí a je si vědom všech nevýhod z toho plynoucích. V případném soudním sporu by na právo vydržení měl být brán ohled, ale jen v rozsahu znečištění, ve kterém bylo právo nabyto nikoli ve vyšším rozsahu. .

Tuto teorii nalezneme spíše v systému zvykového práva (common law), které je tvořeno soudními precedenty než v systému práva kontinentálního. Common law také bylo více zaměřeno na ochranu vlastnictví ať už soukromého či státního. Ve společnostech, kde je soukromé vlastnictví respektováno a ochraňováno, lze lépe, účiněji a efektivněji řešit konflikty plynoucí z možnosti alternativních užití statků.

Závěr

Mnoho idí se domnívá, že nejlepší alokace statků a služeb je dosaženo prostřednictvím tržního mechanismu, přesto si mnozí z nás nedokáží představit, že by pomocí tržního mechanismu mohly být alokovány také enviromentální statky a s nimi související služby. Pro mnoho z nás jsou enviromentální statky a služby takřka neslučitelné s trhem, a proto považujeme za nutné, aby stát reguloval jejich užívání a ochranu. Je to trh, který vytváří ekonomický růst a potřebuje k tomu velké množství přírodních zdrojů, tím dochází k jejich vyčerpávání a následně k vyčerpání či zničení zdrojů.

Naproti tomu existuje mnoho názorů, že stát není jako vlastník ideální a nedokáže se o životní prostředí dobře postarat. Murray Rothbar ve své knize napsal, že "všimněte si například dvou rozhodujících oblastí, ve kterých se znečištění stalo významným problémen: vzduch a vodní toky, obzvláště řeky. Ale to jsou přesně dvě oblasti života společnosti, kde nebylo dovoleno působit soukromému vlastnictví." S tímto názorem se stotožňuje i Kvong Jo, která říká, že: "věří v jasná vlastnická práva k přírodním zdrojům a spolu s tím i v individuální práva a zodpovědnost. Věří v tržní postupy, jež alokují vzácné přírodní zdroje mezi konkurující si uživatele na základě dobrovolné směny. Je přesvědčena, že většina ekologických problémů, které na nás v současnosti doléhají, je výsledkem nejistých vlastnických práv; že lidé mají sklon starat se o majetek, který jim bezpečně patří, a méně jim záleží na majetku druhých."