Ekologická antropologie: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
Bez shrnutí editace |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
'''Ekologická antropologie''' (''anglicky: ecological anthropology'') je směr v antropologii zabývající se výzkumem kultur jako adaptivních systémů v rámci přírodního prostředí. | '''Ekologická antropologie''' (''anglicky: ecological anthropology'') je směr v antropologii zabývající se výzkumem kultur jako adaptivních systémů v rámci přírodního prostředí. | ||
<ref>http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/prif/ps09/antropol/web/slovnik.html</ref> | <ref>http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/prif/ps09/antropol/web/slovnik.html</ref> | ||
Etablování ekologicko-antropologického přístupu úzce souvisí s odmítnutím paradigmatu, které konstituoval environmentální determinismus (chápající přírodní prostředí jako deterministický faktor pro [[w:cz:Kultura|kulturu]]). Ekologicko antropologické myšlení naproti tomu chápalo lidské společenství jako jednu z populací v rámci ekosystému, přičemž právě kultura hraje specifickou roli, kterou se tato populace pozměňuje a přizpůsobuje životnímu prostředí, proto zaměřili výzkum právě na interakci kulturních změn a okolního prostředí. | |||
Značnou úlohu při tomto obratu sehrál kulturně ekologický pohled J. H. Stewarda, který se již vymezoval proti premisám radikálního environmentálního determinismu. Pro vznik ekologické antropologie jako vědní disciplíny byla však klíčová až šedesátá léta, kdy dochází k opouštění deterministických přístupů v antropologii. Ekologičtí antropologové pronikají na univerzity, formují nové postoje a katedry, zabývají se ekosystémovými modely, konstituují vědní obory (jako etnoekologie a historická ekologie).<ref>BARFIELD, Thomas. 1997. The Dictionary of Anthropology. Oxford: Blackwell. S. 138.</ref><ref>http://anthropology.ua.edu/cultures/cultures.php?culture=Ecological%20Anthropology</ref> | |||
Benjamin S | |||
Verze z 27. 2. 2014, 15:03
Ekologická antropologie (anglicky: ecological anthropology) je směr v antropologii zabývající se výzkumem kultur jako adaptivních systémů v rámci přírodního prostředí. [1]
Etablování ekologicko-antropologického přístupu úzce souvisí s odmítnutím paradigmatu, které konstituoval environmentální determinismus (chápající přírodní prostředí jako deterministický faktor pro kulturu). Ekologicko antropologické myšlení naproti tomu chápalo lidské společenství jako jednu z populací v rámci ekosystému, přičemž právě kultura hraje specifickou roli, kterou se tato populace pozměňuje a přizpůsobuje životnímu prostředí, proto zaměřili výzkum právě na interakci kulturních změn a okolního prostředí. Značnou úlohu při tomto obratu sehrál kulturně ekologický pohled J. H. Stewarda, který se již vymezoval proti premisám radikálního environmentálního determinismu. Pro vznik ekologické antropologie jako vědní disciplíny byla však klíčová až šedesátá léta, kdy dochází k opouštění deterministických přístupů v antropologii. Ekologičtí antropologové pronikají na univerzity, formují nové postoje a katedry, zabývají se ekosystémovými modely, konstituují vědní obory (jako etnoekologie a historická ekologie).[2][3]
Benjamin S
Odkazy
Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Ecological anthropology na anglické Wikipedii.
Informace o tomto tématu lze nalézt také v článku Environmental anthropology na anglické Wikipedii.
Reference
- ↑ http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/prif/ps09/antropol/web/slovnik.html
- ↑ BARFIELD, Thomas. 1997. The Dictionary of Anthropology. Oxford: Blackwell. S. 138.
- ↑ http://anthropology.ua.edu/cultures/cultures.php?culture=Ecological%20Anthropology
Literatura
- BENNETT, John William. (1976). The ecological transition: cultural anthropology and human adaptation. New York: Pergamon Press.
- BOUKAL, Tomáš. (2012) Ekologická antropologie: kapitoly z dějin oboru. Pardubice: Univerzita Pardubice.
- HALBICH, Marek, ed. a KOZINA, Václav, ed. (2012). Čítanka textů z ekologické antropologie: Amerika. Praha: Togga.
- TRNKA, Radek, ed. a LORENCOVÁ, Radmila, ed. (2008). Antropoekologický přístup k problematice využívání ekosystémových zdrojů u vybraných mimoevropských společností. Praha: Zarzura.