Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Základy ekologie/Úvod do základů ekologie

Ekologie je věda, která se zabývá studiem vztahů mezi organismy a prostředím. Termín ekologie (z řeckého „oikos“ a „logos“ = věda, nauka o domově) poprvé použil v roce 1869 Ernst Haeckel.

Jedním ze zakladatelů ekologie byl britský zoolog Charles Sutherland Elton (1900 – 1991), který upozornil na potřebu studia druhů živočichů v jejich přirozeném prostředí a který se věnoval studiu dynamiky živočišných populací a ekologicky drobných savců a který inicioval výzkum mezidruhových vazeb a jako první použil termín nika pro označení „funkčního zařazení organismu v ekosystému“ (Begon, 1997).

Definic pojmu ekologie existuje celá řada. Nejčastěji se používají tyto:

• „věda o domově“
• „studium vztahů organismů a prostředí“
• „studium struktury (angl. patterns) a funkce přírody“
• „věda o životním prostředí“
• „biologie prostředí“.

Dalším významným ekologem byl Eugene Paul Odum (1913 – 2002), průkopník v teorii ekosystémů. Odum v roce 1958 studoval invaze rostlin a živočichů a poukázal na propojenost lidských aktivit a přírodních procesů (Odum, 1997). Jeho kniha Základy ekologie se stala učebnicí pro několik generací ekologů a změnila způsob nazírání světa. Tuto učebnici vřele doporučuji všem zájemcům o hlubší porozumění problematice. E. P. Odum podporoval na konci svého života zelená hnutí a také Lovelockovu hypotézu Gaia.

V letech 1965 – 1975 proběhl jeden z nejvýznamnějších mezinárodních vědeckých projektů - International biology program (IBP), v jehož rámci něhož desítky odborníků intenzivně studovaly světové suchozemské i mořské ekosystémy; zaznamenávaly především toky energie, koloběhy prvků a látek a hodnotily parametry světových ekosystémů jako např. biomasu, produkci, energii a výnosy.

Ekologie zažila ve 20. století, hlavně díky hydrobiologům (limnologům a oceánografům), ohromný rozvoj (to má svou logiku – ryby a mořské savce lze v umělém prostředí pozorovat mnohem hůře, než suchozemská zvířata, např. vlky; proto biologové zabývající se těmito organismy na vztah organismus – prostředí kladli veliký důraz jako první). Posléze se ekologie diferencovala se na víceméně samostatné podobory: ekologie rostlin (resp. geobotanika), lesní ekologie, ekologie savců, ekologie ptáků, ostrovní ekologie, hydrobiologie, ekologie člověka a další. Z ekologie se etablovaly další předměty: etologie (věda o chování zvířat), sociobiologie (věda srovnávající chování zvířat a lidí – přináší originální nástroje porozumění vztahu člověk-příroda viz např. Keller, 1997, Mohrig, 1987) a environmentalistika (nauka o životním prostředí a jeho problémech).

Nejdůležitějšími pojmy ekologie jsou ekosystém, ekologická nika, populace a ekologická rovnováha. Témata ekologických výzkumů posledních let se zaměřují především na studium mezidruhové konkurence, heterogenity zdrojů (např. Tilman, 1982), vztahu diverzity a stability ekosystému (např. McNaughton, 1988), významu velikosti ostrova nebo zdroje (např. McArthur, Wilson 1963), úlohy predátorů, parazitů a chorob a mykorrhizy (např. Storch, Mihulka, 2000) nebo termodynamických zákonitostí souvisejících s tvarem a objemem těla (Lavers, 2004). Člověk jako pozorovatel Svět přírody není chaotický, ale je vysoce uspořádaný a velmi logický. Anglosaští ekologové rádi používají definici ekologie „zkoumá patterns“ (tedy „to jak to obvykle chodí“) v přírodě. (Český ekvivalent pro „patterns“ v tomto kontextu neexistuje. Slovník nabízí: vzory, předlohy, šablony, schémata – ovšem významem je nejblíže skutečně „to jak to obvykle chodí“.) Některé patterns jsou snadno odhalitelné (např. nejhojnější strom v konkrétním lese), jiné hůře (např. chování pavouka při námluvách) a existenci některých „patterns“ nepochybně dosud ani netušíme.