Udržitelná doprava: Porovnání verzí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
(Nová stránka: '''Udržitelná doprava''' nemá žádnou obecně akceptovanou definici. Udržitelnou dopravu najdeme nejčastěji definovanou jako „uspokojení potřeb mobility současných gener...)
 
Bez shrnutí editace
Řádek 2: Řádek 2:


Obecně panuje shoda o tom, že udržitelná doprava by měla trvale přispívat k rostoucímu socioekonomickému blahobytu a zároveň nevyčerpávat přírodní bohatství a neničit životní prostředí.<ref>Brůhová-Foltýnová, H., Máca, V. (2007): Evropský výzkum socioekonomických překážek udržitelné mobility. Text připravený pro konferenci Mobidays – Dny udržitelné mobility. Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze </ref> Nicméně Konference evropských ministrů dopravy (ECMT 2004) ve svém prohlášení uvádí, že se definice a kritéria udržitelnosti dopravy v městských oblastech liší mezi zeměmi i jednotlivými městy. Nejčastěji je však spojují společné cíle zajistit určitou [[kvalita lidského života a doprava|kvalitu života]], která zahrnuje čisté ovzduší, tiché rezidenční čtvrti a ekonomickou prosperitu bez škodlivých dopadů na zdraví a životní prostředí a vyčerpávání omezených přírodních zdrojů.
Obecně panuje shoda o tom, že udržitelná doprava by měla trvale přispívat k rostoucímu socioekonomickému blahobytu a zároveň nevyčerpávat přírodní bohatství a neničit životní prostředí.<ref>Brůhová-Foltýnová, H., Máca, V. (2007): Evropský výzkum socioekonomických překážek udržitelné mobility. Text připravený pro konferenci Mobidays – Dny udržitelné mobility. Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze </ref> Nicméně Konference evropských ministrů dopravy (ECMT 2004) ve svém prohlášení uvádí, že se definice a kritéria udržitelnosti dopravy v městských oblastech liší mezi zeměmi i jednotlivými městy. Nejčastěji je však spojují společné cíle zajistit určitou [[kvalita lidského života a doprava|kvalitu života]], která zahrnuje čisté ovzduší, tiché rezidenční čtvrti a ekonomickou prosperitu bez škodlivých dopadů na zdraví a životní prostředí a vyčerpávání omezených přírodních zdrojů.
Problém udržitelnosti dopravy není pouze technický (poskytování kvalitní dopravní infrastruktury a vývoj vozidel), ale dotýká se též společensko-ekonomických otázek. Jim dominuje problematika poskytování dopravní infrastruktury a hromadné dopravy z veřejných prostředků. Veřejné výdaje do dopravní infrastruktury a dopravních služeb významně ovlivňují nabídku dopravy, a tudíž i [[budoucí společenské přínosy a náklady dopravy]]. Úroveň, kvalita a struktura nabídky dopravy jsou tak hlavními parametry ovlivňujícími udržitelnost dopravy.
Je zřejmé, že mnohé z ukazatelů udržitelné mobility jsou ze své podstaty protichůdné, a hlavní cíl tedy spočívá v nalezení rovnováhy v jejich dosahování. Můžeme rozlišit tři pilíře udržitelnosti (ekonomika, životní prostředí a sociální oblast – spravedlnost), jejichž cíle se snaží udržitelná mobilita sledovat. Vztah těchto tří pilířů zobrazuje následující diagram.
'''Diagram 1: Názorná definice udržitelné dopravy'''<ref name="footnote_1"> </ref>
[[Image:udr_doprava.jpg|505px]]
Pilíř ekonomický a environmentální spojuje snaha ocenit a [[Internalizace externích nákladů dopravy|internalizovat environmentálně nepříznivé dopady dopravy]] na společenský blahobyt. Pilíře sociální spravedlnosti a ekonomický jsou provázány přes zajištění potřeb mobility a redistribuci bohatství v rámci společnosti (zajištění vnitro-generační rovnosti). Pilíř sociální a environmentální sjednocuje důraz na etické hodnoty a principy a snaha o mezigenerační rovnost (tj. mezi současnými a budoucími generacemi).
OECD v roce 1994 představila [[projekt Environmentálně udržitelná doprava]] (Environmentally Sustainable Transport, EST), v rámci kterého nabídla definici environmentálně udržitelné dopravy jako takové dopravy, která
„neohrožuje veřejné zdraví nebo ekosystémy a uspokojuje potřeby mobility konzistentní s konceptem UR tím, že
*(a) čerpá obnovitelné zdroje mírou pomalejší, než je míra jejich obnovy a
*(b) čerpá neobnovitelné zdroje pomaleji, než je rozvoj jejich substitutů“ (OECD 1998).
Zároveň stanovila šest kritérií, které představují minimální požadavek na zvládnutí dopadů dopravy na zdraví a životní prostředí. Tato kritéria odráží dopady na globální, regionální a lokální úrovni. Jedná se o následující:
* CO<sub>2</sub>: celkové emise CO<sub>2</sub> z dopravy by neměly překročit 20 % celkových emisí CO<sub>2</sub> oproti roku 1990,
* NOx: celkové emise NOx z dopravy by neměly překročit 10 % úrovně těchto emisí oproti roku 1990,
* VOC: VOC by neměly překročit 10 % úrovně emisí VOC oproti roku 1990,
* Pevné částice: závisí na lokálních a regionálních podmínkách, cílem je snížení o 55–99 %
* Hluk: 55-65 dB během dne a 45 dB v noci a uvnitř budov a
* Využití půdy: ve srovnání s úrovní v roce 1990 by se mělo směřovat ke snížení podílu půdy využívané dopravou.
Jak je patrné z těchto kritérií, čtyři z nich jsou věnované pouze emisím z dopravy. Ty představují jeden z největších environmentálních problémů dopravy, a to jak na lokální, tak i regionální a globální úrovni.


== Zdroje ==
== Zdroje ==
Řádek 7: Řádek 34:


{{licence cc|Brůhová-Foltýnová, Hana}}
{{licence cc|Brůhová-Foltýnová, Hana}}
{{pasdel}}

Verze z 13. 3. 2008, 21:31

Udržitelná doprava nemá žádnou obecně akceptovanou definici. Udržitelnou dopravu najdeme nejčastěji definovanou jako „uspokojení potřeb mobility současných generací bez omezení potřeb mobility budoucích generací“[1]. Tato definice je modifikací nejznámější definice udržitelného rozvoje, jak se na ní shodla Světová komise pro životní prostředí a rozvoj ustavená zvláštním shromážděním OSN vedená Gro Harlem Bruthlandovou ve zprávě „Naše společná budoucnost“.

Obecně panuje shoda o tom, že udržitelná doprava by měla trvale přispívat k rostoucímu socioekonomickému blahobytu a zároveň nevyčerpávat přírodní bohatství a neničit životní prostředí.[2] Nicméně Konference evropských ministrů dopravy (ECMT 2004) ve svém prohlášení uvádí, že se definice a kritéria udržitelnosti dopravy v městských oblastech liší mezi zeměmi i jednotlivými městy. Nejčastěji je však spojují společné cíle zajistit určitou kvalitu života, která zahrnuje čisté ovzduší, tiché rezidenční čtvrti a ekonomickou prosperitu bez škodlivých dopadů na zdraví a životní prostředí a vyčerpávání omezených přírodních zdrojů.

Problém udržitelnosti dopravy není pouze technický (poskytování kvalitní dopravní infrastruktury a vývoj vozidel), ale dotýká se též společensko-ekonomických otázek. Jim dominuje problematika poskytování dopravní infrastruktury a hromadné dopravy z veřejných prostředků. Veřejné výdaje do dopravní infrastruktury a dopravních služeb významně ovlivňují nabídku dopravy, a tudíž i budoucí společenské přínosy a náklady dopravy. Úroveň, kvalita a struktura nabídky dopravy jsou tak hlavními parametry ovlivňujícími udržitelnost dopravy.

Je zřejmé, že mnohé z ukazatelů udržitelné mobility jsou ze své podstaty protichůdné, a hlavní cíl tedy spočívá v nalezení rovnováhy v jejich dosahování. Můžeme rozlišit tři pilíře udržitelnosti (ekonomika, životní prostředí a sociální oblast – spravedlnost), jejichž cíle se snaží udržitelná mobilita sledovat. Vztah těchto tří pilířů zobrazuje následující diagram.

Diagram 1: Názorná definice udržitelné dopravy[1]

Pilíř ekonomický a environmentální spojuje snaha ocenit a internalizovat environmentálně nepříznivé dopady dopravy na společenský blahobyt. Pilíře sociální spravedlnosti a ekonomický jsou provázány přes zajištění potřeb mobility a redistribuci bohatství v rámci společnosti (zajištění vnitro-generační rovnosti). Pilíř sociální a environmentální sjednocuje důraz na etické hodnoty a principy a snaha o mezigenerační rovnost (tj. mezi současnými a budoucími generacemi).

OECD v roce 1994 představila projekt Environmentálně udržitelná doprava (Environmentally Sustainable Transport, EST), v rámci kterého nabídla definici environmentálně udržitelné dopravy jako takové dopravy, která

„neohrožuje veřejné zdraví nebo ekosystémy a uspokojuje potřeby mobility konzistentní s konceptem UR tím, že

  • (a) čerpá obnovitelné zdroje mírou pomalejší, než je míra jejich obnovy a
  • (b) čerpá neobnovitelné zdroje pomaleji, než je rozvoj jejich substitutů“ (OECD 1998).

Zároveň stanovila šest kritérií, které představují minimální požadavek na zvládnutí dopadů dopravy na zdraví a životní prostředí. Tato kritéria odráží dopady na globální, regionální a lokální úrovni. Jedná se o následující:

  • CO2: celkové emise CO2 z dopravy by neměly překročit 20 % celkových emisí CO2 oproti roku 1990,
  • NOx: celkové emise NOx z dopravy by neměly překročit 10 % úrovně těchto emisí oproti roku 1990,
  • VOC: VOC by neměly překročit 10 % úrovně emisí VOC oproti roku 1990,
  • Pevné částice: závisí na lokálních a regionálních podmínkách, cílem je snížení o 55–99 %
  • Hluk: 55-65 dB během dne a 45 dB v noci a uvnitř budov a
  • Využití půdy: ve srovnání s úrovní v roce 1990 by se mělo směřovat ke snížení podílu půdy využívané dopravou.

Jak je patrné z těchto kritérií, čtyři z nich jsou věnované pouze emisím z dopravy. Ty představují jeden z největších environmentálních problémů dopravy, a to jak na lokální, tak i regionální a globální úrovni.

Zdroje

  1. 1,0 1,1 Viz např. http://en.wikipedia.org/wiki/Sustainable_transport.
  2. Brůhová-Foltýnová, H., Máca, V. (2007): Evropský výzkum socioekonomických překážek udržitelné mobility. Text připravený pro konferenci Mobidays – Dny udržitelné mobility. Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze

Šablona:Pasdel