Rozvojová politika EU

Často diskutovaným tématem je rovnoměrné rozdělení „zisků“ z probíhajícího procesu globalizace mezi všechny země světa. Současný stav jasně naznačuje, že výhody globalizace jsou více absorbovány na straně vyspělých zemí, než v případě rozvojových zemí. Jelikož EU a jejím ČS není lhostejný osud třetích zemí, především rozvojových zemí, uplatňuje ES od samého vzniku evropské integrace (obsaženo již ve Smlouvě o Evropském hospodářském společenství z roku 1957) politiku rozvojové spolupráce. Je namístě zdůraznit, že EU nemá jen nástroj pro spolupráci s rozvojovými zeměmi, ale i s vyspělými státy. V tomto případě se nepoužívá výraz rozvojová spolupráce, ale hovoří se o hospodářské, finanční a technické spolupráci se třetími zeměmi. Spolupráce v hospodářské, finanční a technické oblasti nebyla součástí zakládacích smluv, stala se součástí SES až v rámci Smlouvy z Nice, jedná se tedy o relativní novinku v rámci vnějších vztahů EU. V rámci vnější pomoci je uplatňována i spolupráce s asociovanými zámořských zeměmi a teritorii (zámořská území Dánska, Francie, Nizozemí a Spojeného království).

Rozvojová spolupráce

Cílem rozvojové spolupráce ES je udržitelný hospodářský a sociální rozvoj rozvojových zemí, jejich hladká a postupná integrace do světového hospodářství, jakož i aktivity proti chudobě v rozvojových zemích. To vše za respektování všeobecného cíle, kterým je rozvoj a konsolidace demokracie, vláda práva a respektování lidských práv a základních svobod. Spolupráce s vyspělými zeměmi sleduje primárně výše uvedený všeobecný cíl a asociace se zámořskými zeměmi a teritorii má za cíl podporovat hospodářský a sociální rozvoj těchto oblastí a užší hospodářské vazby mezi nimi a ES.

V rámci právní čistoty a správného používání pojmů je nutné upozornit na fakt, že dochází často k záměně pojmů rozvojová spolupráce ES a rozvojová pomoc EU. Termín rozvojová spolupráce EU v sobě zahrnuje pojmově jak rozvojovou spolupráci ES (vše výše uvedené), tak i rozvojovou spolupráci členských států EU (jak bilaterální, tak i multilaterální, včetně humanitární pomoci). Spolupráce ES by tedy měla být jen komplementární k aktivitám ČS EU. Navíc by měla být v rámci spolupráce mezi ES a ČS dodržována pravidla tzv. 4 K – koherence, již zmiňovaná komplementarita, koordinace a konsistence politik.

Celkový kontext rozvojové spolupráce ES je zapotřebí rozšířit i o další relevantní zdroje, které dotvářejí její právní i institucionální rámec, byť jejich právní závaznost je prakticky nulová, zatímco politická závaznost je vysoká. V této souvislosti se hovoří o tzv. „soft law“ a v oblasti rozvojové spolupráce mezi ně nepochybně patří Prohlášení Rady a EK o rozvojové politice ES z roku 2000 , revidované v roce 2005. Prohlášení zahájilo reformu rozvojové spolupráce ES, která dosud nebyla plně dokončena – jejími atributy je např. proces dekoncentrace (přesun pravomocí z Bruselu na delegace EK v rozvojových zemích, větší tlak na koordinaci a koherenci politik ES apod.) a závěry ER z Barcelony z roku 2002 (o výši ODA ČS EU do roku 2006), které sloužily jako pozice pro jednání v rámci Mezinárodní konference o financování rozvoje (Monterrey, 2002) a závěry ER z roku 2005 (o výši ODA ČS EU do roku 2010, resp. 2015). Rozvojová spolupráce ES však využívá jako referenční zdroje pro svou politiku i závěry celé řady mezinárodních konferencí, které přímo nebo i nepřímo souvisí s rozvojem (např. Rio z roku 1992 (ŽP), Káhira z roku 1994 (populace a rozvoj), Peking z roku 1995 (ženy a rozvoj), Kodaň z roku 1995 (sociální rozvoj) apod.).

Rozvojová spolupráce ES se zaměřuje na 6 klíčových oblastí, ve kterých ES identifikovalo svoji přidanou hodnotu: a) vazba obchodu a rozvoje, b) regionální integrace a spolupráce, c) podpora makroekonomických politik a rovného přístupu k sociálním službám, d) doprava, e) potravinové zabezpečení a udržitelný rozvoj venkova a f) budování institucionálních kapacit, zvláště dobré řízení a vláda zákona. ES využívá v rámci své rozvojové spolupráce geografické nástroje pro různé regiony světa - programy

• MEDA (Středomoří),
• CARDS (západní Balkán),
• TACIS (SNS),
• ALA (Asie a Amerika) a
• Evropský rozvojový fond (dále jen EDF) pro země Afriky, Karibiku a Tichomoří (dále jen AKT),

jakož i tématické nástroje – např.

• pro potravinovou pomoc,
• ŽP a tropické lesy,
• odminování,
• demokracii a lidská práva apod..

Specifické nástroje jsou používány pro spolupráci se zeměmi, u nichž se předpokládá jejich vstup do EU – např. programy SAPARD, ISPA nebo PHARE (známé i v ČR). Všechny tyto nástroje pro vnější pomoc i spolupráci s třetími zeměmi (nyní více než 40) by měly být zjednodušeny (současné návrhy počítají jen se 6 nástroji) v rámci nových legislativních návrhů pro nástroje Vnější akce v rámci Finanční perspektivy EU na období 2007-2013.

Veškerá vnější pomoc a spolupráce ES jsou financovány z rozpočtu ES, pro země AKT z mimorozpočtového fondu – Evropského rozvojového fondu (dále jen EDF). EDF je finančním protokolem na období 5 let a má podobu mezistátní dohody ČS EU o financování tohoto protokolu. V současnosti je v platnosti v pořadí 9. EDF (období 2000-2005), jehož sjednávání se ČR neúčastnila, finančně do něj nepřispěla, a tudíž ani nečerpá finanční prostředky na projekty realizované v jeho rámci. V Radě EU probíhala diskuse o 10. EDF, avšak souběžně byla diskutována i možnost začlenění EDF plně do rozpočtu ES. Evropská rada v prosinci 2005 v rámci celkové dohody o Finanční perspektivě EU na období let 2007-2013 rozhodla o tom, že 9. EDF bude nahrazen 10. EDF, nicméně s lehce pozměněnými alokačními klíči pro jednotlivé ČS EU v porovnání s klíči aplikovanými pro 9. EDF.

Specifické postavení v rozvojové spolupráci ES mají země africké, karibské a tichomořské oblasti (dále jen země AKT). Spolupráce s nimi se datuje od počátku evropské integrace a byla právně zakotvena v celé řadě dohod – dohoda z Youndé I z roku 1963, Youndé II z roku 1969, z Lomé I z roku 1975, Lomé II z roku 1979, Lomé III z roku 1984 a Lomé IV z roku 1989. Současná spolupráce se zeměmi AKT je upravena ve Smlouvě z Cotonou z roku 2000, jež vstoupila v platnost k datu 1. 4. 2003.

Rozvojová pomoc

EU a její členské státy jsou největšími poskytovateli rozvojových fondů na světě. Rozvojová pomoc EU odráží dva aspekty politiky EU: podporu solidarity mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi a uspokojení ekonomických potřeb EU (zajištění zdrojů surovin a odbytu pro výrobky).

Politika ES má podle smlouvy o ES několik cílů: udržitelný hospodářský a sociální rozvoj rozvojových zemí, postupnou integraci rozvojových zemí do světové ekonomiky a boj proti chudobě v rozvojových zemích.10 Smlouva také dovoluje ES uplatňovat politicky motivované hospodářské sankce,11 což ze smluv o ekonomické spolupráci zároveň činí nástroj širokého politického, sociálního a ekonomického přístupu.

Proto také politika spolupráce přispívá k obecnému cíli rozvoje a upevňování demokracie a vlády práva a k respektování lidských práv a základních svobod v rozvojových zemích. Je rovněž zaměřena na integraci otázek rovnosti pohlaví do rozvojové pomoci. EU podporuje plnou integraci environmentálních aspektů do rozvojového procesu, zejména ochranu tropických a jiných lesů v rozvojových zemích a udržitelné hospodaření v nich.

Začátky rozvojové pomoci v prvních letech existence EHS se omezovaly více méně na bývalé kolonie Francie, Itálie, Belgie a Nizozemí. Poté, co tyto země získaly nezávislost, byla v roce 1963 podepsána první úmluva v Yaoundé v Kamerunu mezi EHS a sdružením 17 afrických států a Madagaskaru. Rozšíření EHS v roce 1973 znamenalo také rozšíření počtu zemí, které dříve byly britskými koloniemi. Proto byla v roce 1975 podepsána v Lomé v Kongu další úmluva, mezi 9 členskými státy EHS a 49 státy Afriky, Karibiku a pacifické oblasti (ACP). V roce 1989 byla v Lomé podepsána další úmluva, která upevnila spolupráci mezi členskými státy EHS a 70 státy ACP, včetně subsaharské Afriky a do jisté míry Jihoafrické republiky.

Čtvrtá úmluva z Lomé pozbyla účinnosti v únoru 2000. Byla nahrazena dohodou o partnerství podepsanou v červnu 2000 v Cotonou, v Beninu. Zvýšila počet států ACP na 77. Partnerství spojuje zásadní politický dialog mezi partnery s inovativními formami ekonomické a obchodní spolupráce a s novým rozvojem mechanismů a strategií spolupráce. Dohoda je založena na pěti vzájemně provázaných pilířích, tj. na celkové politické dimenzi, podpoře participativního přístupu, na zdůraznění cíle snižování chudoby, na novém rámci ekonomické a obchodní spolupráce a na reformě finanční spolupráce. Cíl dobré správy věcí veřejných doplnil takové aspekty jako respektování lidských práv, demokratických principů a vlády práva jako základních prvků partnerství.

Dohoda z Cotonou zahrnuje také ustanovení o spolupráci ve věcech trhu, která má rozvojovým zemím umožnit začlenění do světové ekonomiky, zvýšit výrobu a posílit obchod a investice v souladu s pravidly WTO. Finanční zdroje jsou soustředěny v Evropském rozvojovém fondu.

Rozvojová pomoc se týká také 20 tzv. zámořských zemí a území, které mají zvláštní vztahy k Francii, Nizozemí, Spojenému království a k Dánsku. Jsou přidruženy k EU a jejich občané jsou od roku 1996 považování za občany EU. Nejsou však součástí EU. Mohou získávat finanční pomoc z Evropského rozvojového fondu jako ACP. Tyto státy a území mají volný přístup na trhy ES a kromě finanční pomoci z Evropského rozvojového fondu mohou dostávat podporu rovněž od Evropské investiční banky. Mezi tyto země a území patří např. Grónsko, Francouzská Polynésie, Francouzská jižní a antarktická území, Nizozemské Antily, Kajmanské ostrovy, Falklandské ostrovy, Aruba, Britské panenské ostrovy, Bermudy a další.

Pomoc těmto státům a územím se týká zemědělského rozvoje a rozvoje venkova, rybolovu, rozvoje průmyslu, využívání surovin a energetického potenciálu, dopravy a komunikací, rozvoje obchodu a služeb, regionální spolupráce a kulturní a sociální spolupráce.

EU má program finanční a technické pomoci rozvojovým zemím Latinské Ameriky a Asie. Tyto programy jsou zatím méně rozvinuté než spolupráce s ACP a zámořskými státy a územími. Mají formu dohod o spolupráci. Tyto dohody neumožňují zvýhodněný přístup na trhy ES. Pomoc je poskytována v rámci zvláštních kapitol rozpočtu ES a musí být každý rok opětovně schvalována.

Důležitou součástí rozvojové pomoci EU je potravinová pomoc. V jejím rámci se EU snaží také o podporu celkového sociálního a hospodářského rozvoje v oblastech s deficitem potravin. Kromě obvyklé potravinové pomoci poskytuje EU každoročně potravinovou pomoc obětem katastrof. Snaží se zejména finančně podporovat rozvojové země v zajišťování jejich potravinové bezpečnosti. Orgánem, jehož úkolem je zajišťovat mobilizaci pomoci ze strany EU, je Úřad ES pro humanitární pomoc (ECHO).

EU se snaží přispět ke splnění cílů zaměřených na boj s chudobou a na snižování rozdílů ve světě. Tyto cíle formuloval tzv. Miléniový summit OSN v roce 2000, na němž se členské státy OSN mimo jiné zavázaly k jejich splnění do roku 2015. Ke splnění cíle „rozvíjet globální partnerství pro rozvoj“ se rozvinuté země, včetně členských států EU, zavázaly poskytovat na rozvojovou pomoc každý rok 0,7 % svého hrubého národního produktu (HNP)12. Tento cíl se objevil i v závěrech Světového summitu v New Yorku v září 2005. (Kromě skandinávskýcm zemí a Nizozemska však tento cíl zatím nikdo neplní.)

EU přispívá velkým dílem na plnění rozvojových cílů OSN. Je dnes největším zdrojem rozvojové pomoci na světě. Její podíl na pomoci rozvojovým zemím činí 55 %. K nejnovějším návrhům Evropské komise patří doporučení, aby každý členský stát vyčlenil na rozvojovou pomoc ročně 0,51 % HNP až do roku 2010. Pro 10 nových členských států by tento závazek měl činit 0,17 % HNP. Do roku 2015 by pak oficiální rozvojová pomoc měla dosáhnout 0,7 % HNP (0,33 % pro státy, které se staly členy EU po roce 2002).

V poslední době je prioritou EU především pomoc Africe. Proto také v květnu 2005 přijala EU závazek, že nejméně polovina prostředků určených na rozvojovou pomoc půjde do Afriky. Strategické partnerství EU a Afriky se zaměří na čtyři priority: mír a bezpečnost, správa věcí veřejných, regionální integrace a obchod a rozvoj.

EU spolupracuje s mezinárodními finančními institucemi na dohodě o rozsahu a mechanismech dalšího mnohostranného odpuštění dluhů, jež by mělo zaručit dlouhodobé odstranění tohoto břemene rozvojových zemí. Proto také jednoznačně uvítala dohodu států G8 o stoprocentním odpuštění dluhů 18 těžce zadluženým zemím. (Benin, Bolívie, Burkina Faso, Etiopie, Ghana, Guyana, Honduras, Madagaskar, Mali, Mauritánie, Mozambik, Nikaragua, Niger, Rwanda, Senegal, Tanzánie, Uganda, Zambie.) Celkový odpuštěný dluh má mít hodnotu 40 miliard dolarů. Odpuštění dluhů se vztahuje na dluhy vůči Mezinárodnímu měnovému fondu (IMF) a Světové bance (WB). Nikoli na závazky vůči soukromým věřitelům.

Zdroje

• Kružíková, Eva (2006) Evropská unie jako globální hráč. In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 133–146. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>
• Gombala, Ivo (2006) Koncepce politiky a praxe EU. In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 147–160. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>

Odkazy

Externí odkazy

• Rozvojová politika v české Wikipedii

Bližší informace k tématu lze nalézt na internetových stránkách:

• http://www.rozvojovka.cz,
• http://www.europa.eu.int/comm/development/index_en.htm,
• http://www.europa.eu.int/comm/europeaid/index_en.htm