Globalizmus: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
(Zrušena verze 23671 od uživatele 195.113.113.126 (diskuse) vandalismus) značka: vrácení zpět |
||
(Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od 3 dalších uživatelů.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Globalismus je v podstatě způsob myšlení sociálně jednajících a rozhodujících jednotlivců a skupin, organizací či institucí, který je doprovázen úsilím reflektovat vlastní možnosti, prostředky a cíle – jako rostoucí měrou ovlivněné globalizační vzájemnou závislostí. Globální vzájemné ovlivňování, směna informací a hodnot způsobují reakce v podobě různých forem reflexivity. „Globalismus“ – jako lidské uvědomování a zobrazování globalizace – může být pozitivně například vědomím globální sounáležitosti a solidarity i odpovědnosti. Může být také zkreslenou ideologickou konstrukcí a vyprávěním o tom, co je to globalizace a jakou roli mají její aktéři. | Globalismus je v podstatě způsob myšlení sociálně jednajících a rozhodujících jednotlivců a skupin, organizací či institucí, který je doprovázen úsilím reflektovat vlastní možnosti, prostředky a cíle – jako rostoucí měrou ovlivněné globalizační vzájemnou závislostí. Globální vzájemné ovlivňování, směna informací a hodnot způsobují reakce v podobě různých forem reflexivity. „Globalismus“ – jako lidské uvědomování a zobrazování [[globalizace]] – může být pozitivně například vědomím globální sounáležitosti a solidarity i odpovědnosti. Může být také zkreslenou ideologickou konstrukcí a vyprávěním o tom, co je to globalizace a jakou roli mají její aktéři. | ||
Globalismus jako reflexivní vědomí současné globalizace se rozvíjel již od 60. let 20. století a jeho nositeli byli jednotlivci, skupiny (např. vědců), státy i kapitalistické podniky. Byly reflektovány intenzivnější kontakty lidí a myšlenek, stoupající objemy celosvětového obchodu, nadnárodní rozšiřování výrobních systémů a industrializace, vývoj mezinárodního společenství států, rozšiřování nadnárodních organizací, globalizace finančních toků. Růst nadnárodní mobility kapitálových operací, spolu s ukončením studené války, a soustavy bipolárních mezinárodních vztahů inspirovaly také vznik globalistické neoliberální ideologie „kapitalismu bez hranic“ směřujícího k transformacím na předpis s pomocí léčebných kůr pro periferie a poloperiferie méně rozvinutých a rozvojových společností, zemí, regionů, přičemž deset let transformace skýtá naději na vstupenku do klubu „vyspělých společností“. Po deseti letech, po roce 2000, se toto vyprávění o globalizaci dostalo do krize. Proti této verzi globalismu a v konfrontaci s praktickými problémy a sociálními důsledky reálných transformací se zformovala globální rezistence volající po alternativní konstrukci. Antiglobalistické protesty se mohou jevit jako odmítání praxe zdánlivě svobodné soutěže, za kterou se však ukrývají nejrůznější motivy a mocenské zájmy. Protesty proti globalismu mohou také odrážet širší nespokojenost občanů a voličů, které znepokojují takové sociální jevy jako rostoucí asymetrie moci mezi globálními menšinami a lokálními většinami, neprůhlednost klíčového rozhodování mocných globálních aktérů s globálními a lokálními dopady, korupce či omezená suverenita vlád národních států. Informační, ekonomické i kulturní interakce soudobé globality vytvářejí pro politické rozhodování i pro demokratický proces nové situace nejistot a rizik. | Globalismus jako reflexivní vědomí současné globalizace se rozvíjel již od 60. let 20. století a jeho nositeli byli jednotlivci, skupiny (např. vědců), státy i kapitalistické podniky. Byly reflektovány intenzivnější kontakty lidí a myšlenek, stoupající objemy celosvětového obchodu, nadnárodní rozšiřování výrobních systémů a industrializace, vývoj mezinárodního společenství států, rozšiřování nadnárodních organizací, globalizace finančních toků. Růst nadnárodní mobility kapitálových operací, spolu s ukončením [[wikipedia:cs:Studená válka|studené války]], a soustavy bipolárních mezinárodních vztahů inspirovaly také vznik globalistické neoliberální ideologie „kapitalismu bez hranic“ směřujícího k transformacím na předpis s pomocí léčebných kůr pro periferie a poloperiferie méně rozvinutých a rozvojových společností, zemí, regionů, přičemž deset let transformace skýtá naději na vstupenku do klubu „vyspělých společností“. Po deseti letech, po roce 2000, se toto vyprávění o globalizaci dostalo do krize. Proti této verzi globalismu a v konfrontaci s praktickými problémy a sociálními důsledky reálných transformací se zformovala globální rezistence volající po alternativní konstrukci. Antiglobalistické protesty se mohou jevit jako odmítání praxe zdánlivě svobodné soutěže, za kterou se však ukrývají nejrůznější motivy a mocenské zájmy. Protesty proti globalismu mohou také odrážet širší nespokojenost občanů a voličů, které znepokojují takové sociální jevy jako rostoucí asymetrie moci mezi globálními menšinami a lokálními většinami, neprůhlednost klíčového rozhodování mocných globálních aktérů s globálními a lokálními dopady, korupce či omezená suverenita vlád národních států. Informační, ekonomické i kulturní interakce soudobé globality vytvářejí pro politické rozhodování i pro demokratický proces nové situace nejistot a rizik. | ||
== Strategie globalizmu == | == Strategie globalizmu == | ||
Výsledkem globalistického diskurzu 90. let bylo několik zjednodušujících tezí o globalizaci – zejména tvrzení o její přirozenosti, samozřejmosti, fatalitě a nezvratnosti, popřípadě o anonymní neodpovědnosti nadnárodních sil a složitých transakcí, zvláště centrální otázka kolem '''omezení suverenity''' států a perspektiv instituce národního státu v budoucnosti. Realita omezené suverenity byla historickým plodem dlouhodobé oligarchické hegemonie a konfliktů velmocí (jež vyvrcholily ve 20. století – století války) spíš než nějakým nenadálým přesunem světové moci do rukou finančních a nadnárodních monopolů, na něž se nevztahuje politická kontrola. Ideologie globalismu hlásající svět bez hranic a možný zánik státu jako instituce neodráží realitu, neboť kapitál jako mobilní a globalizující moc stále potřebuje státy – například: k disciplinizaci poměrů směny a akumulace, k pacifikaci odporu sociální nespokojenosti, k omezení migrace pracovní síly, k právnímu pořádku a zajištění vlastnických práv a vymahatelnosti smlouvy, k zajištění infrastruktury území a k finanční sanaci sociálních a ekologických důsledků. | Výsledkem globalistického diskurzu 90. let bylo několik zjednodušujících tezí o globalizaci – zejména tvrzení o její přirozenosti, samozřejmosti, fatalitě a nezvratnosti, popřípadě o anonymní neodpovědnosti nadnárodních sil a složitých transakcí, zvláště centrální otázka kolem '''omezení suverenity''' států a perspektiv instituce [[wikipedia:cs:Národní stát|národního státu]] v budoucnosti. Realita omezené suverenity byla historickým plodem dlouhodobé oligarchické hegemonie a konfliktů velmocí (jež vyvrcholily ve 20. století – století války) spíš než nějakým nenadálým přesunem světové moci do rukou finančních a nadnárodních monopolů, na něž se nevztahuje politická kontrola. Ideologie globalismu hlásající svět bez hranic a možný zánik státu jako instituce neodráží realitu, neboť kapitál jako mobilní a globalizující moc stále potřebuje státy – například: k disciplinizaci poměrů směny a akumulace, k pacifikaci odporu sociální nespokojenosti, k omezení migrace pracovní síly, k právnímu pořádku a zajištění vlastnických práv a vymahatelnosti smlouvy, k zajištění infrastruktury území a k finanční sanaci sociálních a ekologických důsledků. | ||
== Kultura globálního konzumerismu == | == Kultura globálního konzumerismu == | ||
je součástí globalistických ideologií - obsahuje mýtus kapitalismu jako světa nadbytku, lákavého svádění, příslibů růstu očekávání i nápodoby vzorů životního stylu hedonických radovánek, k nimž jakoby není již potřeba práce. Nezaměstnanost v různých podobách je však reálným problémem, jenž ruší možnost konzumu pro postižené lidi a stává se faktorem jejich '''sociálního vyloučení'''. Paradoxem je zde to, že upřednostňování konzumu před hodnotami práce v lidském životě bylo historicky složitým důsledkem kapitalismu organizovaného v rámci státní regulace trhu k vytváření masové koupěschopné poptávky, nikoli kapitalismu „volné soutěže“. Paradoxně soudobý neoliberální globalismus i metody globalizovaného kapitálu a jejich hodnotové strategické priority chtějí sloučit dvě neslučitelné věci – podporovat další neomezené šíření globální spotřeby a hodnot konzumerismu – a přitom víceméně ignorovat či reprodukovat nezaměstnanost, nerovnosti a chudobu v globálním měřítku. V podmínkách vyvazování mobilního kapitálu ze sociálních a kulturních i politických rámců je mýtus „kapitalismu spotřeby bez práce“ maskou krátkozraké „technické“ politiky zhodnocování kapitálu (a krátkodobých zisků) a degradace práce bez globální demokratické politiky širšího konsenzu o lokálních podmínkách života lidí. Rovněž nové vědeckotechnické možnosti byly implementovány v mnoha případech do rámce racionalizace efektivity produkování nikoli výrobků, ale zisků při zmenšování objemu zaměstnávané práce. Je otázkou, čemu slouží udržování a globální eskalace kultury konzumerismu v situaci prohlubovaných nerovností mezi zeměmi i uvnitř jednotlivých zemí. | je součástí globalistických ideologií - obsahuje mýtus [[wikipedia:cs:Kapitalismus|kapitalismu]] jako světa nadbytku, lákavého svádění, příslibů růstu očekávání i nápodoby vzorů životního stylu hedonických radovánek, k nimž jakoby není již potřeba práce. Nezaměstnanost v různých podobách je však reálným problémem, jenž ruší možnost konzumu pro postižené lidi a stává se faktorem jejich '''sociálního vyloučení'''. Paradoxem je zde to, že upřednostňování konzumu před hodnotami práce v lidském životě bylo historicky složitým důsledkem kapitalismu organizovaného v rámci státní regulace trhu k vytváření masové koupěschopné poptávky, nikoli kapitalismu „volné soutěže“. Paradoxně soudobý neoliberální globalismus i metody globalizovaného kapitálu a jejich hodnotové strategické priority chtějí sloučit dvě neslučitelné věci – podporovat další neomezené šíření globální spotřeby a hodnot konzumerismu – a přitom víceméně ignorovat či reprodukovat nezaměstnanost, nerovnosti a chudobu v globálním měřítku. V podmínkách vyvazování mobilního kapitálu ze sociálních a kulturních i politických rámců je mýtus „kapitalismu spotřeby bez práce“ maskou krátkozraké „technické“ politiky zhodnocování kapitálu (a krátkodobých zisků) a degradace práce bez globální demokratické politiky širšího konsenzu o lokálních podmínkách života lidí. Rovněž nové vědeckotechnické možnosti byly implementovány v mnoha případech do rámce racionalizace efektivity produkování nikoli výrobků, ale zisků při zmenšování objemu zaměstnávané práce. Je otázkou, čemu slouží udržování a globální eskalace kultury konzumerismu v situaci prohlubovaných nerovností mezi zeměmi i uvnitř jednotlivých zemí. | ||
== Výzva globální sociální spravedlnosti == | == Výzva globální sociální spravedlnosti == | ||
Řádek 17: | Řádek 17: | ||
{{upravit}} | {{upravit}} | ||
{{upravit Jana}} | {{upravit Jana}} | ||
[[Kategorie:Globalizace]] |
Aktuální verze z 22. 1. 2020, 14:16
Globalismus je v podstatě způsob myšlení sociálně jednajících a rozhodujících jednotlivců a skupin, organizací či institucí, který je doprovázen úsilím reflektovat vlastní možnosti, prostředky a cíle – jako rostoucí měrou ovlivněné globalizační vzájemnou závislostí. Globální vzájemné ovlivňování, směna informací a hodnot způsobují reakce v podobě různých forem reflexivity. „Globalismus“ – jako lidské uvědomování a zobrazování globalizace – může být pozitivně například vědomím globální sounáležitosti a solidarity i odpovědnosti. Může být také zkreslenou ideologickou konstrukcí a vyprávěním o tom, co je to globalizace a jakou roli mají její aktéři.
Globalismus jako reflexivní vědomí současné globalizace se rozvíjel již od 60. let 20. století a jeho nositeli byli jednotlivci, skupiny (např. vědců), státy i kapitalistické podniky. Byly reflektovány intenzivnější kontakty lidí a myšlenek, stoupající objemy celosvětového obchodu, nadnárodní rozšiřování výrobních systémů a industrializace, vývoj mezinárodního společenství států, rozšiřování nadnárodních organizací, globalizace finančních toků. Růst nadnárodní mobility kapitálových operací, spolu s ukončením studené války, a soustavy bipolárních mezinárodních vztahů inspirovaly také vznik globalistické neoliberální ideologie „kapitalismu bez hranic“ směřujícího k transformacím na předpis s pomocí léčebných kůr pro periferie a poloperiferie méně rozvinutých a rozvojových společností, zemí, regionů, přičemž deset let transformace skýtá naději na vstupenku do klubu „vyspělých společností“. Po deseti letech, po roce 2000, se toto vyprávění o globalizaci dostalo do krize. Proti této verzi globalismu a v konfrontaci s praktickými problémy a sociálními důsledky reálných transformací se zformovala globální rezistence volající po alternativní konstrukci. Antiglobalistické protesty se mohou jevit jako odmítání praxe zdánlivě svobodné soutěže, za kterou se však ukrývají nejrůznější motivy a mocenské zájmy. Protesty proti globalismu mohou také odrážet širší nespokojenost občanů a voličů, které znepokojují takové sociální jevy jako rostoucí asymetrie moci mezi globálními menšinami a lokálními většinami, neprůhlednost klíčového rozhodování mocných globálních aktérů s globálními a lokálními dopady, korupce či omezená suverenita vlád národních států. Informační, ekonomické i kulturní interakce soudobé globality vytvářejí pro politické rozhodování i pro demokratický proces nové situace nejistot a rizik.
Strategie globalizmu[editovat | editovat zdroj]
Výsledkem globalistického diskurzu 90. let bylo několik zjednodušujících tezí o globalizaci – zejména tvrzení o její přirozenosti, samozřejmosti, fatalitě a nezvratnosti, popřípadě o anonymní neodpovědnosti nadnárodních sil a složitých transakcí, zvláště centrální otázka kolem omezení suverenity států a perspektiv instituce národního státu v budoucnosti. Realita omezené suverenity byla historickým plodem dlouhodobé oligarchické hegemonie a konfliktů velmocí (jež vyvrcholily ve 20. století – století války) spíš než nějakým nenadálým přesunem světové moci do rukou finančních a nadnárodních monopolů, na něž se nevztahuje politická kontrola. Ideologie globalismu hlásající svět bez hranic a možný zánik státu jako instituce neodráží realitu, neboť kapitál jako mobilní a globalizující moc stále potřebuje státy – například: k disciplinizaci poměrů směny a akumulace, k pacifikaci odporu sociální nespokojenosti, k omezení migrace pracovní síly, k právnímu pořádku a zajištění vlastnických práv a vymahatelnosti smlouvy, k zajištění infrastruktury území a k finanční sanaci sociálních a ekologických důsledků.
Kultura globálního konzumerismu[editovat | editovat zdroj]
je součástí globalistických ideologií - obsahuje mýtus kapitalismu jako světa nadbytku, lákavého svádění, příslibů růstu očekávání i nápodoby vzorů životního stylu hedonických radovánek, k nimž jakoby není již potřeba práce. Nezaměstnanost v různých podobách je však reálným problémem, jenž ruší možnost konzumu pro postižené lidi a stává se faktorem jejich sociálního vyloučení. Paradoxem je zde to, že upřednostňování konzumu před hodnotami práce v lidském životě bylo historicky složitým důsledkem kapitalismu organizovaného v rámci státní regulace trhu k vytváření masové koupěschopné poptávky, nikoli kapitalismu „volné soutěže“. Paradoxně soudobý neoliberální globalismus i metody globalizovaného kapitálu a jejich hodnotové strategické priority chtějí sloučit dvě neslučitelné věci – podporovat další neomezené šíření globální spotřeby a hodnot konzumerismu – a přitom víceméně ignorovat či reprodukovat nezaměstnanost, nerovnosti a chudobu v globálním měřítku. V podmínkách vyvazování mobilního kapitálu ze sociálních a kulturních i politických rámců je mýtus „kapitalismu spotřeby bez práce“ maskou krátkozraké „technické“ politiky zhodnocování kapitálu (a krátkodobých zisků) a degradace práce bez globální demokratické politiky širšího konsenzu o lokálních podmínkách života lidí. Rovněž nové vědeckotechnické možnosti byly implementovány v mnoha případech do rámce racionalizace efektivity produkování nikoli výrobků, ale zisků při zmenšování objemu zaměstnávané práce. Je otázkou, čemu slouží udržování a globální eskalace kultury konzumerismu v situaci prohlubovaných nerovností mezi zeměmi i uvnitř jednotlivých zemí.
Výzva globální sociální spravedlnosti[editovat | editovat zdroj]
Jak ukazují například U. Beck a Z. Bauman, mobilní kapitál se stává globálním vítězem; lokální podniky, občané – obyvatelé národních států – musí platit vše a nést náklady tzv. externalit – musí hradit sociální stát i fungující demokracii. Globální vítězové unikají daním a odpovědnosti za budoucnost demokracie – to je rubem globalismu. Přitom však manažeři nadnárodních podniků žijí hlavně tam, kde fungují sociální infrastruktury, vzdělání, zdravotnictví, chtějí, aby jejich děti studovaly na špičkových univerzitách podporovaných z veřejných prostředků. Pro sebe požadují vysoce nákladná politická, občanská a sociální práva – ale přitom torpedují veřejné finance. V těchto podmínkách nemá sociální stát dostatek prostředků (zvětšuje se propast mezi bohatými a chudými). Neexistuje však nadnárodní rámec pro řešení tohoto vše pronikajícího konfliktu globální spravedlnosti. U. Beck k této situaci konstatuje – „Diagnóza zní: kapitalismus bez práce jen vytvoří obrovskou nezaměstnanost a historické spojení tržního hospodářství, demokracie a sociálního státu bude rozbito.“ (Beck, 2000, str. 8).