Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Kontext světové environmentální výchovy: Porovnání verzí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
 
(Není zobrazeno 7 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
Díky vzájemné spolupráci výše v textu popsaných linií ochrany přírody je dnes, po necelých padesáti letech (počítáno od největšího rozmachu proenvironmentálních hnutí na přelomu 60. a 70. let), '''environmentální výchova''' zařazena do kurikulárních dokumentů většiny vyspělých států světa (Scott, Oulton, 1998, Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, 2000: str. 78 – 97).
Díky vzájemné spolupráci výše v textu popsaných linií ochrany přírody je dnes, po necelých padesáti letech (počítáno od největšího rozmachu proenvironmentálních hnutí na přelomu 60. a 70. let), '''environmentální výchova''' zařazena do kurikulárních dokumentů většiny vyspělých států světa (Scott, Oulton, 1999<ref>SCOTT, W., OULTON, CH. Environmental Values Education : an exploration of its role in the school curriculum. Journal of Moral Education. 2/1999. Vol. 27. p. 209 – 224.</ref>, Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, 2000: str. 78 – 97)<ref>Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice. Praha: MŽP, 2000. 107 s. ISBN80-7212-151-0. </ref>.


Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi, začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991), přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988, Durrell, Durrellová, 1997) i filosofové (např. Naess, 1994, Leopold, 1999), psychologové (např. Schultz, 2007, Kellert, Felthous, 1985), sociologové (např. Liedloffová, 2007), spisovatelé (např. Undstetová, 1990) aj.
Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi, začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991)<ref>BRUNDTLANDOVÁ, GH. Naše společná budoucnost: Výtah ze zprávy komise OSN pro životní prostředí. Brno: EKOcentrum, 1991. ISBN neuvedeno.</ref>, přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988<ref>DUVIGNEAUD, P. Ekologická syntéza. 1. vyd. Praha: Academia, 1988. 416 s. ISNB neuvedeno.</ref>, Durrell, Durrellová, 1997<ref> DURREL, GM., DURRELOVÁ, L. Amatérský přírodovědec : Všestranný praktický průvodce světem přírody. 1. vyd. Bratislava : Slovart, 1997. 320s. ISBN 80-7209-030-5.</ref>) i filosofové (např. Naess, 1994<ref name="NAESS">NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl : Náčrt ekosofie. 1. vyd. Prešov : Abies, 1994. 320 s. ISBN80-88699-09-6.</ref>, Leopold, 1999<ref>LEOPOLD, A. Obrázky z chatrče. 1. vyd. Prešov : Tulčík, Abies. 1999. 269 s. ISBN: 80-88699-13-4.
</ref>), psychologové (např. Schultz, 2007<ref>SCHULTZ , PW., TABANICO, J. Self, identity, and the natural environment. Journal of Applied Social Psychology, 2007. 37, 1219-1247.</ref>, Kellert, Felthous, 1985<ref>KELLERT, SR., FELTHOUS, AR. Childhood Cruelty toward Animals among Criminals and Noncriminals. Human Relations. 1985. 38: 1113 –1129. ISSN 0018-7267.</ref>), sociologové (např. Liedloffová, 2007<ref>LIEDLOFFOVÁ, J. Koncept kontinua: Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. 1. vyd. Praha: Dharma Gaia, 2007. 176 s. ISBN: 978-80-86685-79-3.</ref>), spisovatelé (např. Undstetová, 1990)<ref>UNDSETOVÁ, S. Šťastné dny. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 135. ISBN neuvedeno.</ref> aj.


Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN. Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v Tbilisi 1977) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.).
Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN. Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v [[Tbilisi Declaration|Tbilisi 1977]]) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.).


V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší tradicí environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci ''Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (2000).'' <ref>Srovnávání těchto dokumentů je ovšem zatíženo chybou – informace předávají především státní úředníci nebo ředitelé škol, kteří mají jednak zájem o to, aby právě jejich stát (jejich škola) v komparaci dopadla dobře, často nemají relevantní informace z praxe.</ref>   
V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší tradicí environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci ''Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (2000).'' <ref>Srovnávání těchto dokumentů je ovšem zatíženo chybou – informace předávají především státní úředníci nebo ředitelé škol, kteří mají jednak zájem o to, aby právě jejich stát (jejich škola) v komparaci dopadla dobře, často nemají relevantní informace z praxe.</ref>   


Musíme si uvědomit, že realizace environmentální výchovy v jednotlivých státech je závislá na historicko-kulturním kontextu. Např. J. Goodalová do environmentální výchovy v Africe zařazuje témata „boj proti pytlákům“, „desertifikace“ apod., která by v českém kontextu neměla příliš smysl.
Musíme si uvědomit, že realizace environmentální výchovy v jednotlivých státech je závislá na historicko-kulturním kontextu. Např. J. Goodalová do environmentální výchovy v Africe zařazuje témata „boj proti pytlákům“, „desertifikace“ apod., která by v českém kontextu neměla příliš smysl.
Tato skutečnost komparaci se zahraničím znesnadňuje. Vždy je proto vhodné sledovat (a případně kopírovat) jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy a projekty.  
Tato skutečnost komparaci se zahraničím znesnadňuje. Vždy je proto vhodné sledovat (a případně kopírovat) jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy a projekty.  
Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto:
 
Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) <ref name="NAESS"/> 
snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto:
*Úcta ke všemu živému (ke člověku, k živým tvorům i ke krajině).
*Úcta ke všemu živému (ke člověku, k živým tvorům i ke krajině).
*Výchova ke ztotožnění (vciťování) přímo v přírodě.
*Výchova ke ztotožnění (vciťování) přímo v přírodě.
Řádek 16: Řádek 20:


V posledních letech se světová environmentální hnutí (včetně environmentální výchovy) dostalo do krize, která vznikla ze vzrůstajících rozporů mezi ekologickými aktivisty a obyčejnými lidmi. Popisem tohoto rozkolu se zabývají například autoři Michael Shellenberger a Ted Nordhaus v eseji The death of environmentalism : Global warming politics in a post-environmental world (Dostupné na http://www.grist.org/article/doe-reprint/). Ve stručnosti jde o to, že i když jsou problémy světového životného prostředí závažnější, stále méně lidí je ochotno změnit své každodenní návyky a stále více lidí se dívá na ekologické aktivisty s despektem. M. Shellenberger a T. Nordhaus se domnívají, že je to způsobeno především nevhodným (manipulativním) podáním. Environmentální aktivisté se podnikatelů neptají: „Co pro Vás můžeme udělat?“, ale nařizují jim, co mají dělat.
V posledních letech se světová environmentální hnutí (včetně environmentální výchovy) dostalo do krize, která vznikla ze vzrůstajících rozporů mezi ekologickými aktivisty a obyčejnými lidmi. Popisem tohoto rozkolu se zabývají například autoři Michael Shellenberger a Ted Nordhaus v eseji The death of environmentalism : Global warming politics in a post-environmental world (Dostupné na http://www.grist.org/article/doe-reprint/). Ve stručnosti jde o to, že i když jsou problémy světového životného prostředí závažnější, stále méně lidí je ochotno změnit své každodenní návyky a stále více lidí se dívá na ekologické aktivisty s despektem. M. Shellenberger a T. Nordhaus se domnívají, že je to způsobeno především nevhodným (manipulativním) podáním. Environmentální aktivisté se podnikatelů neptají: „Co pro Vás můžeme udělat?“, ale nařizují jim, co mají dělat.
==Poznámky==
==Literatura a poznámky==
<references/>
<references/>
[[Kategorie:Environmentální výchova]]
[[Kategorie:Učebnice Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy]]
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}

Aktuální verze z 3. 5. 2016, 10:43

Díky vzájemné spolupráci výše v textu popsaných linií ochrany přírody je dnes, po necelých padesáti letech (počítáno od největšího rozmachu proenvironmentálních hnutí na přelomu 60. a 70. let), environmentální výchova zařazena do kurikulárních dokumentů většiny vyspělých států světa (Scott, Oulton, 1999[1], Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, 2000: str. 78 – 97)[2].

Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi, začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991)[3], přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988[4], Durrell, Durrellová, 1997[5]) i filosofové (např. Naess, 1994[6], Leopold, 1999[7]), psychologové (např. Schultz, 2007[8], Kellert, Felthous, 1985[9]), sociologové (např. Liedloffová, 2007[10]), spisovatelé (např. Undstetová, 1990)[11] aj.

Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN. Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v Tbilisi 1977) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.).

V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší tradicí environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (2000). [12]

Musíme si uvědomit, že realizace environmentální výchovy v jednotlivých státech je závislá na historicko-kulturním kontextu. Např. J. Goodalová do environmentální výchovy v Africe zařazuje témata „boj proti pytlákům“, „desertifikace“ apod., která by v českém kontextu neměla příliš smysl.

Tato skutečnost komparaci se zahraničím znesnadňuje. Vždy je proto vhodné sledovat (a případně kopírovat) jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy a projekty.

Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) [6] snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto:

  • Úcta ke všemu živému (ke člověku, k živým tvorům i ke krajině).
  • Výchova ke ztotožnění (vciťování) přímo v přírodě.
  • Snažit se o zachování soběstačnosti rodin, států (využívat přednostně místní suroviny a potraviny).
  • Podporovat pospolitost ve všech podobách, především pospolitost při společné práci (bez přístrojů a techniky).

V posledních letech se světová environmentální hnutí (včetně environmentální výchovy) dostalo do krize, která vznikla ze vzrůstajících rozporů mezi ekologickými aktivisty a obyčejnými lidmi. Popisem tohoto rozkolu se zabývají například autoři Michael Shellenberger a Ted Nordhaus v eseji The death of environmentalism : Global warming politics in a post-environmental world (Dostupné na http://www.grist.org/article/doe-reprint/). Ve stručnosti jde o to, že i když jsou problémy světového životného prostředí závažnější, stále méně lidí je ochotno změnit své každodenní návyky a stále více lidí se dívá na ekologické aktivisty s despektem. M. Shellenberger a T. Nordhaus se domnívají, že je to způsobeno především nevhodným (manipulativním) podáním. Environmentální aktivisté se podnikatelů neptají: „Co pro Vás můžeme udělat?“, ale nařizují jim, co mají dělat.

Literatura a poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ SCOTT, W., OULTON, CH. Environmental Values Education : an exploration of its role in the school curriculum. Journal of Moral Education. 2/1999. Vol. 27. p. 209 – 224.
  2. ↑ Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice. Praha: MŽP, 2000. 107 s. ISBN80-7212-151-0.
  3. ↑ BRUNDTLANDOVÁ, GH. Naše společná budoucnost: Výtah ze zprávy komise OSN pro životní prostředí. Brno: EKOcentrum, 1991. ISBN neuvedeno.
  4. ↑ DUVIGNEAUD, P. Ekologická syntéza. 1. vyd. Praha: Academia, 1988. 416 s. ISNB neuvedeno.
  5. ↑ DURREL, GM., DURRELOVÁ, L. Amatérský přírodovědec : Všestranný praktický průvodce světem přírody. 1. vyd. Bratislava : Slovart, 1997. 320s. ISBN 80-7209-030-5.
  6. ↑ 6,0 6,1 NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl : Náčrt ekosofie. 1. vyd. Prešov : Abies, 1994. 320 s. ISBN80-88699-09-6.
  7. ↑ LEOPOLD, A. Obrázky z chatrče. 1. vyd. Prešov : Tulčík, Abies. 1999. 269 s. ISBN: 80-88699-13-4.
  8. ↑ SCHULTZ , PW., TABANICO, J. Self, identity, and the natural environment. Journal of Applied Social Psychology, 2007. 37, 1219-1247.
  9. ↑ KELLERT, SR., FELTHOUS, AR. Childhood Cruelty toward Animals among Criminals and Noncriminals. Human Relations. 1985. 38: 1113 –1129. ISSN 0018-7267.
  10. ↑ LIEDLOFFOVÁ, J. Koncept kontinua: Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. 1. vyd. Praha: Dharma Gaia, 2007. 176 s. ISBN: 978-80-86685-79-3.
  11. ↑ UNDSETOVÁ, S. Šťastné dny. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 135. ISBN neuvedeno.
  12. ↑ Srovnávání těchto dokumentů je ovšem zatíženo chybou – informace předávají především státní úředníci nebo ředitelé škol, kteří mají jednak zájem o to, aby právě jejich stát (jejich škola) v komparaci dopadla dobře, často nemají relevantní informace z praxe.
ikona
Autor(ři): Jančaříková, Kateřina .
Správná citace této stránky dle normy ISO 690-2: Jančaříková, Kateřina . Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Kontext světové environmentální výchovy [online]. Enviwiki, ; [citováno 25. 11.. 2024 ]. On-line získáno: <https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Environment%C3%A1ln%C3%AD_v%C3%BDchova/Kontext_sv%C4%9Btov%C3%A9_environment%C3%A1ln%C3%AD_v%C3%BDchovy&oldid=15467>
Citováno z „https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Základy_ekologie_a_problematiky_životního_prostředí_pro_pedagogy/Environmentální_výchova/Kontext_světové_environmentální_výchovy&oldid=15467“