Enviwiki

Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Ochrana přírody a životního prostředí/Ochrana přírody a vymezení vztahu člověka k přírodě po první světové válce: Porovnání verzí

< Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy‎ | Ochrana přírody a životního prostředí
VizuálníWikitext
Bez shrnutí editace
(+ odkazy)
 
(Není zobrazeno 11 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
Po první světové válce graduje technizace společnosti a ekonomika tzv. vyspělých států řeší hospodářskou krizi 30. let nadprodukcí. Od té doby lidstvo zaplavuje stále vzrůstající vlna konzumu a také představa „všemocnosti“ člověka a techniky a urbanizace.
Po první světové válce graduje technizace společnosti a ekonomika tzv. vyspělých států řeší hospodářskou krizi 30. let nadprodukcí. Od té doby lidstvo zaplavuje stále vzrůstající vlna konzumu a také představa „všemocnosti“ člověka a techniky a urbanizace.
Druhá světová válka demonstrovala moc člověka a techniky a zároveň i lidskou bezohlednost. Vyvrcholením krutosti na konci druhé světové války bylo svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. Tato jaderná katastrofa je považována za zásadní podnět pro vznik Světového svazu ochrany přírody – The World Conservation Union (IUCN) v roce 1948. Světový svaz ochrany přírody sdružuje vládní organizace, odborné instituce i nevládní organizace (NGO). Náš stát se do činnosti IUCN zapojoval od roku 1958, ale členem se stal až v roce 2000. (Dalšími členy IUCN z České republiky jsou Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Česká a slovenská asociace zoologických zahrad, Český svaz ochránců přírody a Správa Krkonošského národního parku.) Na přelomu 50. a 60. let se (jako důsledek technizace a chemizace průmyslu) objevuje celá řada nemocí ze závadného životního prostředí. Modelovým příkladem je život ohrožující nemoc Itai-itai, která se v té době objevila v Japonsku a která se vymykala znalostem tamějších i světových lékařů. Po intenzivním studiu této nemoci se ukázalo, že je způsobena otravou kadmiem. Z dolu Kamioka vytékala celou řadu let voda obohacená kadmiem do řeky Jintsu. Vodou z této řeky zavlažovali zemědělci rýžová pole, lidé konzumující kontaminovanou rýži onemocněli (Hadač, 1987). Množství záhadných „nových nemocí“ ze znečištěného životního prostředí bylo obrovské a šokující (více např. Hadač, 1987 nebo Carsonová, 2000). IUCN v roce 1961 iniciuje vznik Světového fondu na ochranu přírody – World Wildlife Fund (WWF). Se vznikem IUCN je spojena první etapa tzv. zeleného hnutí.
V první etapě zeleného hnutí se lidé snažili vymezit území, kde by "divoká" příroda mohla přežít. Ochrana přírody se soustředila na ochranu vybraných území a na ochranu vzácných druhů živočichů a rostlin. Byly masivně zakládány národní parky a přírodní rezervace. Začaly se sepisovat Červené knihy ohrožených druhů rostlin, hub a živočichů. Dnes je první etapě zeleného hnutí vytýkáno, že filosofie naprosté většiny ochránců přírody této první etapy byla založena na konzumu a schvalování neomezeného rozvoje ekonomiky („více je vždy lépe“). Tato etapa končí v 70. letech 20. století zprávou manželů Meadowsových Meze růstu. Na základě výzkumné zprávy Římského klubu napsali D. Meadows a D. Meadowsová v roce 1972 popularizující knihu Limits to Growth (Meze růstu), ve které širokou veřejnost upozornili na nemožnost nekonečného ekonomického rozvoje v konečném světě. Kniha Meze růstu byla záhy (díky Josefu Vavrouškovi a Bedřichu Moldanovi) přeložena do češtiny a kolovala mezi zájemci o tuto problematiku jako „samizdat“ (Meadows, 1972). Na výzkum manželů Meadowsových a na knihu Meze růstu reagovali odborníci s požadavkem „trvale udržitelného rozvoje“ a později „trvale udržitelného života“ (Kolářová, 2006); byly zavedeny termíny jako dobrovolná skromnost. Filosofové, např. E. Fromm (1997, 2001), M. Buber (1995), E. Kohák (2000) a další upozorňují na existenci a význam nehmotných hodnot.
Druhá světová válka demonstrovala moc člověka a techniky a zároveň i lidskou bezohlednost. Vyvrcholením krutosti na konci druhé světové války bylo svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. Tato jaderná katastrofa je považována za zásadní podnět pro vznik '''Světového svazu ochrany přírody – [[wikipedia:en:International Union for Conservation of Nature|The World Conservation Union (IUCN)]]'''<ref>Název se během existence organizace změnil, původní zkratka byla ponechána. </ref> v roce 1948. Světový svaz ochrany přírody sdružuje vládní organizace, odborné instituce i nevládní organizace (NGO). Náš stát se do činnosti IUCN zapojoval od roku 1958, ale členem se stal až v roce 2000. (Dalšími členy IUCN z České republiky jsou [http://www.ochranaprirody.cz Agentura ochrany přírody a krajiny ČR], [http://www.zoo.cz Unie českých a slovenských zoologických zahrad], [http://www.csop.cz Český svaz ochránců přírody] a [http://www.krnap.cz Správa Krkonošského národního parku].) Na přelomu 50. a 60. let se (jako důsledek technizace a chemizace průmyslu) objevuje celá ''řada nemocí ze závadného životního prostředí''. Modelovým příkladem je život ohrožující nemoc [[Itai-itai]], která se v té době objevila v Japonsku a která se vymykala znalostem tamějších i světových lékařů. Po intenzivním studiu této nemoci se ukázalo, že je způsobena otravou kadmiem. Z dolu Kamioka vytékala celou řadu let voda obohacená kadmiem do řeky Jintsu. Vodou z této řeky zavlažovali zemědělci rýžová pole, lidé konzumující kontaminovanou rýži onemocněli (Hadač, 1987<ref name="HADAČ">HADAČ, E. Ekologické katastrofy. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987. 216 s. ISBN neuvedeno.
V roce 1974 propukla první světová ropná krize. Ačkoli měla jiné příčiny než vyčerpání zásob, svět dostal příležitost prožít fatální závislost moderní společnosti na zdrojích (nejen) ropy.
</ref>). Množství záhadných „nových nemocí“ ze znečištěného životního prostředí bylo obrovské a šokující (více např. Hadač, 1987<ref name="HADAČ"/>. nebo Carsonová, 2000<ref>CARSONOVÁ, R. Tiché jaro. 1. vyd. Praha: Hynek, 2000. 356 s. ISBN 80-86202-79-8.
V roce 1976 se další ekologická katastrofa, únik dioxinů v italském Sevesu, stala symbolem, resp. demonstrací důležitosti legislativního zakotvení práva na pravdivé informace o stavu životního prostředí v listině základních lidských práv a svobod.
</ref>). IUCN v roce 1961 iniciuje vznik '''Světového fondu na ochranu přírody – [[wikipedia:en:World Wide Fund for Nature|World Wildlife Fund (WWF)]]'''. Se vznikem IUCN je spojena první etapa tzv. ''zeleného hnutí''.
Koncem 20. století se problémy životního prostředí začaly řešit globálně (Dlouhá aj., 2006).


'''V první etapě zeleného hnutí''' se lidé snažili vymezit území, kde by "divoká" příroda mohla přežít. Ochrana přírody se soustředila na ochranu vybraných území a na ochranu vzácných druhů živočichů a rostlin. Byly masivně zakládány národní parky a přírodní rezervace. Začaly se sepisovat Červené knihy ohrožených druhů rostlin, hub a živočichů. Dnes je první etapě zeleného hnutí vytýkáno, že filosofie naprosté většiny ochránců přírody této první etapy byla založena na konzumu a schvalování neomezeného rozvoje ekonomiky („více je vždy lépe“). Tato etapa končí v 70. letech 20. století zprávou manželů Meadowsových ''Meze růstu''. Na základě výzkumné zprávy Římského klubu napsali D. Meadows a D. Meadowsová v roce 1972 popularizující knihu '''[[wikipedia:en:Limits to Growth|Limits to Growth]]''' (Meze růstu), ve které širokou veřejnost upozornili na nemožnost nekonečného ekonomického rozvoje v konečném světě. Kniha Meze růstu byla záhy (díky Josefu Vavrouškovi a Bedřichu Moldanovi) přeložena do češtiny a kolovala mezi zájemci o tuto problematiku jako „samizdat“ (Meadows, 1972)<ref>MEADOWS, DL., MEADOWS, DH., RANDERS, J. The Limits to Growth. New York: Universe Books, 1972.</ref>. Na výzkum manželů Meadowsových a na knihu Meze růstu reagovali odborníci s požadavkem „trvale udržitelného rozvoje“ a později „trvale udržitelného života“ (Kolářová, 2006)<ref>KOLÁŘOVÁ, H. Udržitelný rozvoj : hledání cest, které nekončí. 1. vyd. Praha : Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze, 2006. 186s. ISBN 80-87076-028.</ref>; byly zavedeny termíny jako ''dobrovolná skromnost''. Filosofové, např. [[wikipedia:cs:Erich Fromm|E. Fromm]] (1997<ref>FROM, E. Anatomie lidské destruktivity : můžeme ovlivnit její podstatu a následky? Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-232-4</ref>, 2001<ref>FROMM, E. Mít, nebo být? 1. vyd. Praha : Aurora, 2001. 242s. ISBN 80-7299-036-5.</ref>), [[wikipedia:cs:Martin Buber|M. Buber]] (1995)<ref>BUBER, M. Já a ty. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1995. 120s. ISBN 80-7198-042-0.</ref>, [[wikipedia:cs:Erazim Kohák|E. Kohák]] (2000)<ref>KOHÁK, E. Člověk, dobro a zlo : O smyslu života v zrcadle dějin (kapitoly z dějin morální filozofie). Praha : Mladá fronta, 2000. 272s. ISBN  80-901625-3-3.</ref> a další upozorňují na existenci a význam nehmotných hodnot.
V roce 1974 propukla první světová [[wikipedia:cs:ropný šok|ropná krize]]. Ačkoli měla jiné příčiny než vyčerpání zásob, svět dostal příležitost prožít fatální závislost moderní společnosti na zdrojích (nejen) ropy.
V roce 1976 se další ekologická katastrofa, [[wikipedia:en:Seveso disaster|únik dioxinů v italském Sevesu]], stala symbolem, resp. demonstrací důležitosti legislativního zakotvení '''práva na pravdivé informace o stavu životního prostředí''' v listině základních lidských práv a svobod.
Koncem 20. století se problémy životního prostředí začaly řešit globálně (Dlouhá aj., 2006)<ref>Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) Globalizace a globální problémy. 1. vyd. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. Univerzita Karlova v Praze, COŽP, 2006. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf></ref>.
==Literatura a poznámky==
<references/>
[[Kategorie:Ochrana přírody a životního prostředí]]
[[Kategorie:Ochrana přírody a životního prostředí]]
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}

Aktuální verze z 12. 10. 2009, 22:01

Po první světové válce graduje technizace společnosti a ekonomika tzv. vyspělých států řeší hospodářskou krizi 30. let nadprodukcí. Od té doby lidstvo zaplavuje stále vzrůstající vlna konzumu a také představa „všemocnosti“ člověka a techniky a urbanizace.

Druhá světová válka demonstrovala moc člověka a techniky a zároveň i lidskou bezohlednost. Vyvrcholením krutosti na konci druhé světové války bylo svržení jaderných bomb na Hirošimu a Nagasaki. Tato jaderná katastrofa je považována za zásadní podnět pro vznik Světového svazu ochrany přírody – The World Conservation Union (IUCN)[1] v roce 1948. Světový svaz ochrany přírody sdružuje vládní organizace, odborné instituce i nevládní organizace (NGO). Náš stát se do činnosti IUCN zapojoval od roku 1958, ale členem se stal až v roce 2000. (Dalšími členy IUCN z České republiky jsou Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Unie českých a slovenských zoologických zahrad, Český svaz ochránců přírody a Správa Krkonošského národního parku.) Na přelomu 50. a 60. let se (jako důsledek technizace a chemizace průmyslu) objevuje celá řada nemocí ze závadného životního prostředí. Modelovým příkladem je život ohrožující nemoc Itai-itai, která se v té době objevila v Japonsku a která se vymykala znalostem tamějších i světových lékařů. Po intenzivním studiu této nemoci se ukázalo, že je způsobena otravou kadmiem. Z dolu Kamioka vytékala celou řadu let voda obohacená kadmiem do řeky Jintsu. Vodou z této řeky zavlažovali zemědělci rýžová pole, lidé konzumující kontaminovanou rýži onemocněli (Hadač, 1987[2]). Množství záhadných „nových nemocí“ ze znečištěného životního prostředí bylo obrovské a šokující (více např. Hadač, 1987[2]. nebo Carsonová, 2000[3]). IUCN v roce 1961 iniciuje vznik Světového fondu na ochranu přírody – World Wildlife Fund (WWF). Se vznikem IUCN je spojena první etapa tzv. zeleného hnutí.

V první etapě zeleného hnutí se lidé snažili vymezit území, kde by "divoká" příroda mohla přežít. Ochrana přírody se soustředila na ochranu vybraných území a na ochranu vzácných druhů živočichů a rostlin. Byly masivně zakládány národní parky a přírodní rezervace. Začaly se sepisovat Červené knihy ohrožených druhů rostlin, hub a živočichů. Dnes je první etapě zeleného hnutí vytýkáno, že filosofie naprosté většiny ochránců přírody této první etapy byla založena na konzumu a schvalování neomezeného rozvoje ekonomiky („více je vždy lépe“). Tato etapa končí v 70. letech 20. století zprávou manželů Meadowsových Meze růstu. Na základě výzkumné zprávy Římského klubu napsali D. Meadows a D. Meadowsová v roce 1972 popularizující knihu Limits to Growth (Meze růstu), ve které širokou veřejnost upozornili na nemožnost nekonečného ekonomického rozvoje v konečném světě. Kniha Meze růstu byla záhy (díky Josefu Vavrouškovi a Bedřichu Moldanovi) přeložena do češtiny a kolovala mezi zájemci o tuto problematiku jako „samizdat“ (Meadows, 1972)[4]. Na výzkum manželů Meadowsových a na knihu Meze růstu reagovali odborníci s požadavkem „trvale udržitelného rozvoje“ a později „trvale udržitelného života“ (Kolářová, 2006)[5]; byly zavedeny termíny jako dobrovolná skromnost. Filosofové, např. E. Fromm (1997[6], 2001[7]), M. Buber (1995)[8], E. Kohák (2000)[9] a další upozorňují na existenci a význam nehmotných hodnot.

V roce 1974 propukla první světová ropná krize. Ačkoli měla jiné příčiny než vyčerpání zásob, svět dostal příležitost prožít fatální závislost moderní společnosti na zdrojích (nejen) ropy.

V roce 1976 se další ekologická katastrofa, únik dioxinů v italském Sevesu, stala symbolem, resp. demonstrací důležitosti legislativního zakotvení práva na pravdivé informace o stavu životního prostředí v listině základních lidských práv a svobod.

Koncem 20. století se problémy životního prostředí začaly řešit globálně (Dlouhá aj., 2006)[10].

Literatura a poznámkyEditovat

  1. ↑ Název se během existence organizace změnil, původní zkratka byla ponechána.
  2. ↑ 2,0 2,1 HADAČ, E. Ekologické katastrofy. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987. 216 s. ISBN neuvedeno.
  3. ↑ CARSONOVÁ, R. Tiché jaro. 1. vyd. Praha: Hynek, 2000. 356 s. ISBN 80-86202-79-8.
  4. ↑ MEADOWS, DL., MEADOWS, DH., RANDERS, J. The Limits to Growth. New York: Universe Books, 1972.
  5. ↑ KOLÁŘOVÁ, H. Udržitelný rozvoj : hledání cest, které nekončí. 1. vyd. Praha : Centrum pro otázky životního prostředí UK v Praze, 2006. 186s. ISBN 80-87076-028.
  6. ↑ FROM, E. Anatomie lidské destruktivity : můžeme ovlivnit její podstatu a následky? Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-232-4
  7. ↑ FROMM, E. Mít, nebo být? 1. vyd. Praha : Aurora, 2001. 242s. ISBN 80-7299-036-5.
  8. ↑ BUBER, M. Já a ty. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1995. 120s. ISBN 80-7198-042-0.
  9. ↑ KOHÁK, E. Člověk, dobro a zlo : O smyslu života v zrcadle dějin (kapitoly z dějin morální filozofie). Praha : Mladá fronta, 2000. 272s. ISBN 80-901625-3-3.
  10. ↑ Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) Globalizace a globální problémy. 1. vyd. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. Univerzita Karlova v Praze, COŽP, 2006. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>
 
Autor(ři): Jančaříková, Kateřina .
Správná citace této stránky dle normy ISO 690-2: Jančaříková, Kateřina . Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Ochrana přírody a životního prostředí/Ochrana přírody a vymezení vztahu člověka k přírodě po první světové válce [online]. Enviwiki, ; [citováno 24. 11.. 2024 ]. On-line získáno: <https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Ochrana_p%C5%99%C3%ADrody_a_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD/Ochrana_p%C5%99%C3%ADrody_a_vymezen%C3%AD_vztahu_%C4%8Dlov%C4%9Bka_k_p%C5%99%C3%ADrod%C4%9B_po_prvn%C3%AD_sv%C4%9Btov%C3%A9_v%C3%A1lce&oldid=8893>
Citováno z „https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Základy_ekologie_a_problematiky_životního_prostředí_pro_pedagogy/Ochrana_přírody_a_životního_prostředí/Ochrana_přírody_a_vymezení_vztahu_člověka_k_přírodě_po_první_světové_válce&oldid=8893“