Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Ochrana přírody a životního prostředí/Novodobá ochrana přírody: Porovnání verzí

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
VizuálníWikitext
(Založena nová stránka: Potřeba ochrany přírody a životního prostředí je v dnešní době nezpochybnitelná a zřejmá. A protože ekologické problémy (znečištěná voda, mračna exhal…)
 
m (typo)
 
(Není zobrazeno 19 mezilehlých verzí od 3 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
Potřeba ochrany přírody a životního prostředí je v dnešní době nezpochybnitelná a zřejmá. A protože ekologické problémy (znečištěná voda, mračna exhalátů) přesahují hranice zemí, není možné je řešit bez mezinárodní spolupráce. Mezinárodní spolupráci komplikují byrokratické mechanismy, ovlivňují ji často protichůdné zájmy a také konkurence v boji o zdroje, prostor a živiny. Na zdlouhavost a neefektivnost reagují spontánně lidé po celém světě zakládáním nevládních organizací a spontánních hnutí na ochranu přírody a životního prostředí (a později také požadavkem na ekologickou, resp. environmentální výchovu).
Potřeba ochrany přírody a životního prostředí je v dnešní době nezpochybnitelná a zřejmá. A protože ekologické problémy (znečištěná voda, mračna exhalátů) přesahují hranice zemí, není možné je řešit bez mezinárodní spolupráce. Mezinárodní spolupráci komplikují byrokratické mechanismy, ovlivňují ji často protichůdné zájmy a také konkurence v boji o zdroje, prostor a živiny. Na zdlouhavost a neefektivnost reagují spontánně lidé po celém světě zakládáním nevládních organizací a spontánních hnutí na ochranu přírody a životního prostředí (a později také požadavkem na ekologickou, resp. environmentální výchovu).
Ochrana přírody a životního prostředí tak probíhá ve čtyřech vzájemně propojených liniích: 1. linie oficiální, 2. linie vědecká, 3. linie spontánní a 4. linie individuální.
Od 70. let je zelené hnutí tak silné, že proti němu nadnárodní koncerny zahájily kampaň, protože se jím cítí ohroženy. Dnes je tzv. „zelené hnutí“ velmi rozsáhlé a tvoří ho vědci, spisovatelé, hudebníci, představitelé různých náboženství. Někteří z nich jsou zároveň pacifisty, jiní považují určitou míru násilí či občanské neposlušnosti za přijatelnou formu prosazení dobré myšlenky. 
Sociolog P. Hawken, který se věnuje studiu tohoto fenoménu „zelených hnutí“, charakterizuje základní premisy „zeleného hnutí“ takto: 1. chovat se ke druhým tvorům tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni ke mně, 2. posvátnost všeho života – dítěte, zvířete i kultury (Hawken, 2007).
Oficiální linie ochrany přírody vznikla a existuje na základě mezinárodní spolupráce a je legislativně zakotvena v celé řadě dokumentů. Rozsah této práce neumožňuje podrobněji se věnovat všem mezinárodním konferencím a dokumentům zaměřeným na problematiku životního prostředí. Pro environmentální výchovu, vzdělávání a osvětu jsou nejvýznamnější závěry konferencí v (ve):
- Stockholmu (1972), na které byl zřízen orgán Program spojených národů pro životní prostředí – United Nations Environment Programme (UNEP), jehož mottem je: „Ochrana a zlepšení životního prostředí je pro dnešek a pro budoucí generace“.
- Tbilisi (1977), jejímž hlavním tématem byla ekologická výchova. Závěrečný dokument této konference zavazuje členské státy k začlenění ekologické výchovy do státní vzdělávací politiky slovy: „výchova k péči o životní prostředí musí být součástí komplexní výchovy a musí začlenit každého jedince do aktivního procesu řešení problémů, které se dotýkají environmentálních problémů Země a celého lidstva.“
- Moskvě (1987), která se zaměřila na výchovu a přípravu odborníků na životní prostředí a realizaci environmentální výchovy na různých typech škol včetně škol vysokých.
- Riu de Janeiru (1992), na které bylo konstatováno, že vzniká řada problémů, které zastiňují problémy životního prostředí a zároveň stav životního prostředí zhoršují, např. rostoucí propast mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi.
V návaznosti na mezinárodní politiku vznikly a vznikají v demokratických zemích strany zelených, které se více či méně úspěšně pokouší prosazovat požadavky trvale udržitelného rozvoje politickou cestou. Česká strana zelených vznikla již v roce 1989, mandáty v poslanecké sněmovně však získala až v roce 2006 (šest poslanců). V Senátu zájmy strany zelených hájí Jaromír Štětina, v Evropském parlamentu ji zastupuje Milan Horáček. 
Vědecká linie ochrany přírody souvisí s vědním oborem ekologie. Z ekologie přirozeně vznikla environmentalistika, věda studující problémové  vztahy životního prostředí a hledající způsoby jejich řešení. Na rozdíl od ekologie, která studuje všechny vztahy v ekosystému (aniž by je hodnotila), environmentalistika (dříve ochrana životního prostředí) vztahy a stavy hodnotí – identifikuje odchylky od přirozeného běhu věcí, determinuje příčiny a řeší jak vztahy a stavy vrátit do normálu, respektive do stavu funkčního. V roce 1968 byl založen Římský klub (Club di Roma) – klub sdružující vědecké kapacity z nejrůznějších oborů a institucí za účelem společných interdisciplinárních výzkumů problematiky ochrany přírody a životního prostředí (Devigneaud, 1988: str. 367 – 368). První zpráva Římského klubu Meze růstu (Limits to Growth) zpracovaná týmem vědců z Massachuttes Institute of Technology a vydaná v roce 1972, upozornila na možné vyčerpání zdrojů ropy a dalších pro moderní společnost významných surovin a přinesla tak první pochybnosti víry v nikdy nekončící ekonomický rozvoj. Zpráva zveřejnila výsledky počítačově simulovaného vývoje lidské populace a využívání přírodních zdrojů do roku 2100 a upozornila, že pokud nedojde k zásadní změně chování, zvýší se během 21. století mortalita lidské populace v důsledku znečištění životního prostředí, vyčerpání půdního fondu a zdrojů fosilních paliv. V 1992 D. Meadowsová s vědeckým týmem ukončila další dvouletý projekt Překročení mezí (Beyond the Limits). Dokonalejší modelaci v jazyce speciálně navrženém pro systémovou dynamiku. Modelování 295 různých veličin ve spolu navzájem souvisejících diferenciálních vztazích. Populárně-naučná publikace s podtitulem Konfrontace globálního kolapsu s představou trvale udržitelné budoucnosti vysvětlovala stěžejní pojmy (jako třeba tok surovin, zpoždění, překmit, kolaps), uváděla některé příklady a případové studie, a nabídla 13 scénářů vývoje základních veličin do roku 2100, z nichž některé vedly k trvale udržitelnému životu. Faktory ovlivňující základní celosvětové demograficko-ekonomické ukazatele Meze růstu : 30letý update. V roce 2004 vyšlo třetí pokračování Mezí růstu, které na základě podkladů D. Meadowsové dokončili její spolupracovníci (D. Meadowsová v roce 2001 zemřela). Ačkoli bylo Římskému klubu vytýkáno, že nedokázal spolupracovat s nevládními organizacemi, je jeho podíl na etablování moderní environmentalistiky nezpochybnitelný.
V posledních třech či čtyřech desetiletích se část humanitních oborů (psychologie, sociologie) a také část lékařských oborů (psychiatrie, fyziologie, celostní medicína) vyvinula tak, že se dnes s vědeckou linií přírodovědnou tyto linie potkávají. Vznikají styčná témata, a některé problémy začínají být nahlíženy a řešeny mezioborově (např. Devigneaud, 1988: str. 370).
Neoficiální linie ochrany přírody vzniká jako spontánní hnutí, které se od 60. let minulého století formuje v reakci na nespokojenost s předchozí generací, se stávajícím způsobem řízení světa a s důsledky tohoto životního stylu. Mezi zásadní podněty vzniku hnutí za ochranu životního prostředí je považován opakovaný požár řeky  Cuyahoga ve státě Ohio (1969) a válka ve Vietnamu.  Tyto i další události jsou důkazem "prohnilosti systému" a mladá generace v touze po změně spontánně zakládá místní, nestrukturalizované environmentálně orientované organizace, sdružující lidi toužící „žít jinak“, „žít po svém“ a „žít v bratrství se vším živým“. Hnutí na ochranu přírody a životního prostředí tedy vznikalo také spontánně iniciováno zdola a z mnoha sociálních vrstev (kvakeři, pacifisté, hippies) a sdružuje ty, kteří chtějí žít odlišně od předchozích generací (nekonzumně, nekonfliktně). Jedno z prvních hnutí bylo hnutí Don´t make a wave committee (Nedělejte vlny), jehož stoupenci protestovali proti jaderným pokusům na ostrově Amchitka v souostroví Aleuty. Z atmosféry volnosti a sbratření na planetě vznikl nový svátek – Den Země, poprvé slavený 22. dubna 1969 v USA.  Později se část hnutí transformuje v tzv. nevládní organizace (NGO = non goverment organization), které dnes významně zasahují do politických rozhodnutí všech demokratických států. Nejznámější nevládní organizací je Greenpeace. Historie této, dnes obrovské, organizace začala skromnou akcí v roce 1971 v kanadském Vancouveru. Odtud 15. září vyplula starší rybářská loď Phyllis Cormack, jejíž posádka se chtěla pokusit zabránit jaderným pokusům. Posádku lodi tvoří kapitán Cormack a jedenáct mužů z (především) komunity hippies a nelegální emigranti z USA (před narukováním do války ve Vietnamu). Tři z těchto mužů byli novináři. Bob Hunter s sebou na moře vzal knihu mýtů a legend Severoamerických indiánů Bojovníci duhy. Tato kniha obsahuje dvě stě let staré proroctví indiánky Ohnivé oči, ve kterém se mimo jiné píše: „..nastane čas, kdy Země bude zpustošená a vykořistěná, kdy moře zčerná, ptáci začnou padat z nebe, potoky budou otrávené a ryby v nich vymřou. V poslední chvíli, kdy už se zdá, že celá příroda zahyne, Indián znovu získá svého ducha a naučí bílého muže ctít Zemi. K ochraně přírody povstanou Indiáni spolu s bílými a budou známi jako Bojovníci duhy.“ Členové posádky vztáhli proroctví na sebe a loď přejmenovali na Rainbow Warrior (Duhový bojovník). Jejich představu podpořila pozoruhodná znamení, která zaznamenali: duha, velryba doprovázející loď, a především indiáni z vesnice Kwakiutl na ostrově Kodiak, kteří, když tam námořníci zakotvili, uvítali posádku jako očekávané proroky a během slavnostní hostiny je při tajemném ceremoniálu indiánský šaman pomazal. Ačkoli se jejich akce na první pohled nepodařila (byli zatčeni americkými námořníky a donuceni oblast pokusů opustit, pohádali se, jadernému pokusu nezabránili), stalo se něco pozoruhodného. Po návratu do Vancouveru byli přivítáni zástupci médií a mediální ohlas této akce (nebo, jak oni sami vykládají, naplnění indiánského proroctví) donutil komisi pro jadernou energetiku USA jaderné pokusy na Aleutských ostrovech ukončit. Následně byla na ostrově Amchitka vyhlášena přírodní rezervace. Během sedmdesátých let následovaly kampaně Greenpeace proti průmyslovému lovu velryb, tuleních mláďat, ukládání průmyslových a jaderných odpadů do moře. Jednalo se vždy o přímé akce, které se snažily „bránit zlu“ a v „přímém přenosu“ informovaly veřejnost o nepravostech páchaných proti přírodě. Loď Rainbow Warrior se stala mediálním hrdinou a nepodařilo se ji zastavit ani násilím. Francouzská vláda, jak ukázalo pozdější vyšetřování, vyslala dva agenty státní tajné služby, aby loď Rainbow Warrior vyhodili v noci 10. července 1985 v přístavu Auckland na Novém Zélandu do vzduchu. Lodí, která zde v doku kotvila po akci, při níž blokovala francouzské jaderné pokusy, otřásly dva výbuchy. Loď se potopila a jeden člen posádky – fotograf Fernando Pereira, zahynul. Díky podpoře médií a veřejnosti byla Francie donucena vyplatit přes 5 miliónů dolarů odškodné. To umožnilo Greenpeace zakoupit novou loď a pokračovat v činnosti. Dokud aktivisté Greenpeace bránili velryby a tulení mláďata před lovci, byli miláčky veřejnosti a médií. Před několika lety, když začali zpochybňovat podstatu systému a poukazovat na škodlivý vliv automobilismu, veřejnost vůči nim ochladla – ztratili téměř polovinu přispěvatelů, což organizaci donutilo uzavřít některé pobočky. Po poslední velké akci – bojkotu firmy Shell, která potopila do moře starou těžní plošinu – následovala omluva Greenpeace za příliš radikální postup a nakonec smírné vyjednávání. Dnes je Greenpeace jednotnou celosvětovou organizací s pobočkami v mnoha zemích (čtyři a půl miliónu členů ve třiceti zemích) a centrálou v Amsterodamu (protijaderné akce zde řídí Čech Jan Beránek). Organizace Greenpeace je financována z dobrovolných příspěvků a nepřijímá peníze ani od průmyslových sponzorů, ani nežádá o vládní granty (Greenpeace Česká republika, 2007). Úspěch Greenpeace inspiroval vznik velkého množství regionálních hnutí za ochranu životního prostředí a také nevládních organizací (např. Friends of the Earth nebo české Hnutí Brontosaurus nebo Hnutí duha).
Zakladatel sociobiologie Edward O. Wilson se pokusil na začátku nového tisíciletí odhadnout počet nevládních organizací zabývajících se ochranou přírody a životního prostředí a zjistil, že „tento fenomén je naprosto nebývalý a neuvěřitelně rozsáhlý“ (Roberts, 2007). Environmentální hnutí dnes je nezávislé, rozptýlené, tvoří se v mnoha centrech. Nemá jednotnou ideologii ani vůdce, ani traktát či nezvratnou autoritu. Vytváří se jak v učebnách, tak ve vesnicích, ve firmách, pouštích, rybářských osadách, slumech i v přepychových hotelích. Je to „globálně humanitární hnutí povstávající odzdola“ (Roberts, 2007). P. Hawken prohlédl úřední evidence různých států světa a zaznamenal 30 000 environmentálních organizací. Pokud by se k nim přičetly organizace zabývající se environmentálními problémy druhotně, vzrostl by počet organizací podle odhadů P. Hawkena na neuvěřitelný počet mezi jedním až dvěma milióny (Hawken, 2007).
Významné osobnosti ochrany přírody
Nazírání veřejnosti na problematiku životního prostředí, chápání vztahu člověka k přírodě a samotnou
environmentální výchovu ovlivnila řada osobností konce 19. a celého 20. století.
Ernst Thompson Seton (1860 – 1946) – americký přírodovědec, malíř a spisovatel. Inspirátor Ligy lesní moudrosti hnutí Woodcraft. Jeho knihy (především Dva divoši, Rolf zálesák) inspirovaly mládež několika generací (Seton, 1977, 1989, 1988, 1990, Spálený, 2008).
Jim Corbett (1875 – 1955) – Angličan narozený v Indii, nejprve lovec lidožravých šelem, později fotograf, filmař a ochránce přírody. Dnes je považován za zakladatele indické ochrany přírody. Za zásluhy byl oceněn řadou vyznamenání a privilegií (např. jako jediný člověk v historii Indie dostal právo svobodného vstupu do všech indických pralesů). Po jeho smrti byl největší indický Národní park pojmenován Corbett National Park. Po rozdělení Indie v roce 1947 se Corbett přestěhoval do Keni, kde zemřel (Corbett, 2006).
Albert Schweitzer (1875 – 1965) – německý lékař, hudebník, teolog, filosof, který v 38 letech založil nemocnici v rovníkové Africe v Lambaréné. Zastával a prosazoval biocentrismus, např. v Etice úcty k životu píše: „sedlák může pokosit louku, protože seno potřebuje pro přežití, ale tentýž sedlák by si neměl utrhnout ani kvítek pro ozdobu.“ (Kohák aj., 1996: str. 27). Je vnímán jako zastánce kritického myšlení a úcty k životu (Schweitzer, 1989).
Aldo Leopold (1887 – 1948) – americký lesník, ekolog a environmentalista byl prvním univerzitním učitelem, který se zabýval ochranou lesa, chováním zvěře a tzv. krajinnou ekologií (jak ji nazýváme dnes). Napsal dodnes respektovanou Etiku Země (součást knihy Obrázky z chatrče). Propagoval ochranu životního prostředí pro „dobro přírody“, ne pro dobro člověka, tj. stal se průkopníkem ekocentrismu (Leopold, 1968, 1999, Kohák aj.,1996).
George Adamson (1906 – 1989) – lovec lidožravých šelem, správce a zakladatel Národního parku v Keni. Celý svůj život věnoval studiu lvů. Nejznámější knihy: Můj život se lvy, Cestou lvů, Můj život s Joy. Byl zavražděn pytlákem. (Adamson, 1992).
Rachel Carsonová (1907 – 1964) – americká bioložka, spisovatelka, publicistka. V roce 1962 napsala knihu Sileng Spring (Mlčící jaro), ve které poukázala na nesmyslnost lidských snah vládnout přírodě. Odhalila systém pronikání DDT (v té době symbolu pokroku) do potravního řetězce (a jeho zdravotní následky) a demonstrovala tím, jak nepředvídatelné mohou být následky neuváženého jednání. Celé generace si díky této knize uvědomily existenci nosné kapacity životního prostředí (Carsonová, 2000, Kohák aj., 1996).
Bernhard Grzimek (1909 – 1987) – německý zoolog, spisovatel, ředitel zoologické zahrady, ochránce přírody. Část svého života zasvětil ochraně přírody v Africe (NP Serengeti). Zde také zemřel při sčítání zvěře jeho syn Michael (Grzimek, 1966).
Joy Adamsononová (1910 – 1980) se narodila v Opavě, žila ve Vídni a od r. 1937 v Africe. Studovala všechny tři velké africké kočkovité šelmy, o kterých napsala populárněvědecké knihy Příběh lvice Elsy, Příběh levhartice Penny a Příběh gepardice Pippy. Díky těmto knihám a filmu Volání divočiny se jí podařilo významně propagovat ochranu (nejen) africké přírody. Pro snahy o ochranu přírody byla zavražděna (Adamsonová, 1984).
Jacques - Yves Cousteau (1910 – 1997) – oceánograf, ekolog a vynálezce. Potápěl se od 10 do 83 let. Vynalezl vodotěsný kryt pro podvodní kameru, dýchací regulátor, dýchací přístroj i první podvodní potápěčskou stanici, a jiné pomůcky po potápění. Před těmito vynálezy se lidé potápěli nejvýše s hadicí vedoucí nad hladinu. V roce 1961 začal Cousteau prozkoumávat světové oceány s průzkumným plavidlem Calypso. V rozmezí let 1968 – 1976 zdokumentoval mořský svět a následně vyzdvihl důležitost ochrany oceánu v televizních dokumentech "Podmořský svět Jacquese Cousteau“. Nejznámější knihy: Svět ticha, Živoucí moře, Svět bez slunce (Cousteau, Diolé, 1977).
Arne Naess (nar. 1912) – norský profesor filosofie (filosofie vědy, sémiotika), který počátkem 70. let zavedl pojem ekosofie a „hlubinná ekologie“ (angl.: deep ecology). Podmínkou trvale udržitelného života je podle Naesse zásadní změna orientace od ovládaní a hromadění majetku ke smírnému soužití všech bytostí. Nejznámější kniha: Ekologie, společenství a životní styl (Kohák aj., 1996, Naess, 1994).
Murray Bookchin (1921 – 2006) – americký ekolog a filosof. Jeho kniha Problematika chemikálií v potravinách se stala základem moderního radikálního ekologického hnutí, podporoval organické zemědělství (Biehl, 1999).
Gerald Durrell (1925 – 1995) – zoolog, spisovatel, zakladatel ZOO na ostrově Jersey (otevřena 1959). Napsal řadu knih popularizujících ochranu přírody a životního prostředí např. O mé rodině a jiné zvířeně, ZOO v kufru, Opilý prales (Durrell, 1968).
David Attenborough (1926) – britský průkopník dokumentárních filmů z přírody. Z nejznámějších filmů: Život na Zemi, Žijící planeta a Trápení života. Díky jeho filmové a literární produkci se s životem v přírodě a jeho principy seznámily miliony lidí.
Gary Sherman Snyder (nar. 1930) – americký básník, námořník, lesník. Napsal celou řadu knih např. Želví ostrov, Postaru. Osm let žil mezi zenbudhistickými mnichy. Věnuje se hlubinné ekologii. Právě o něm napsal Jack Kerouac román Dharmoví tuláci (Kohák aj., 1996).
Diana Fosseyová (1932 – 1985) – americká zooložka, která zasvětila život studiu goril v jejich původním prostředí v Africké Rwandě a jejich ochraně. Byla brutálně zavražděna pytláky (Fosseyová, 1988).
Jane Goodallová (nar. 1934) – anglická bioložka garantující nejdéle trvající terénní výzkum – pozorování šimpanzů v Gombe v Tanzánii. Napsala dvacet knih, z nichž nejznámější je Ve stínu člověka. Od roku 1986 nebyla doma v Gombe déle než tři týdny – objíždí školy na celém světě s programy environmentální výchovy (Goodalová-Lewicková, 1997, The Jane Goodall Institute, 2007).
Kristin S. Shraderová - Frachettová (nar. 1944) – americká matematička a fyzička, která se věnuje technickým stránkám ekologie a problematiky životního prostředí. Studuje především riziko používání jaderných a toxických látek. Autorka termínu dobrovolná skromnost (ve stejnojmenné studii) – propaguje střídmost a omezování spotřeby s cílem podpořit osobní rozvoj (Kohák aj., 1996).
Annie Dillardová (nar. 1945) – americká spisovatelka. V knihách Učíme kámen mluvit a Poutník u drátenického potoka poukazuje na pestrost, mnohotvárnost a svébytnost přírody. Přírodní jevy – plození, rození, umírání odkrývá jako hnusné, přírodu popisuje jako bezcitnou a nelaskavou a lidi jako „morální bytosti v nemorálním světě.“ (Kohák aj., 1996).
Michael Polland (nar. 1955) – americký novinář, spisovatel, který přírodu přirovnává k opuštěnému statku. Zastává názor, že nedotčená příroda neexistuje, proto nemůžeme přírodu Bohu vrátit, ale musíme o ni pečovat. Z těchto úvah vychází jeho etika zahrady (Kohák aj., 1996).
TimothyTreadwell (1957 – 2003) – americký herec, kterého před deliriem zachránila zásadní změna životního stylu, kterou můžeme nazvat „návrat k přírodě“ (přestěhoval se na sever a 13 let pozoroval na Aljašce v letní sezóně medvědy a divokou přírodu). Záběry pořízené videokamerou umístěnou na stativu jsou fenomenální (dostal se k medvědům tak blízko, že se jich mohl dotýkat). Prosazoval a realizoval nový přístup ke zvířatům. Zemřel tragicky (zabit a sežrán medvědem). Jeho příběh ve filmu Grizzly Man, který z Treadwellových záběrů sestříhal jeho přítel Werner Herzog, se stal významným příspěvkem k diskusi hranic mezi lidmi a zvířaty (Herzog, 2003).
Christopher McCandless (1968 – 1992) – americký mladík, který (na dva roky) zrealizoval „návrat k divoké přírodě“ a „pohrdnutí civilizací“ (včetně peněz, hodinek, map, mobilního telefonu atd.). Bez vymožeností civilizace sám putoval Spojenými státy americkými a zahynul hladem na Aljašce. Jeden z posledních zápisů v jeho deníku zní: štěstí je skutečné jen tehdy, sdílíme-li ho s ostatními. Z deníku nalezeného vedle těla a také z deníků zanechaných u Christopherových přátel a jiných zdrojů vznikl úspěšný román a film (Krakauer, 2007). Příběh Christophera McCandlesse se stal podle J. Brunera novodobým kultem „návratu k přírodě“ – ve své knize Making stories mu věnuje celou kapitolu (Bruner, 2005).


Ochrana přírody a životního prostředí tak probíhá ve čtyřech vzájemně propojených liniích:
*linie oficiální,
*linie vědecká,
*linie spontánní,
*linie individuální.
Od 70. let je zelené hnutí tak silné, že proti němu nadnárodní koncerny zahájily kampaň, protože se jím cítí ohroženy. Dnes je tzv. „zelené hnutí“ velmi rozsáhlé a tvoří ho vědci, spisovatelé, hudebníci, představitelé různých náboženství. Někteří z nich jsou zároveň pacifisty, jiní považují určitou míru násilí či občanské neposlušnosti za přijatelnou formu prosazení dobré myšlenky.<ref>Známé jsou např. bitky radikálních aktivistů Greenpeace nebo Earth first při převážení jaderného odpadu nebo při protestech proti kácení lesů z důvodu stavby dálnic.</ref>
Sociolog P. Hawken, který se věnuje studiu tohoto fenoménu „zelených hnutí“, charakterizuje základní premisy „zeleného hnutí“ takto:
*chovat se ke druhým tvorům tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni ke mně,
*posvátnost všeho života – dítěte, zvířete i kultury (Hawken, 2007)<ref name="HAWKEN">HAWKEN, P. Co chtějí tihle lidé: Z časopisu The Ecologist 7/2007 zkrátil a upravil Štěpán Němec. Sedmá generatce. Brno. 5/2007. s. 27- 29. Pozn.: V článku je upozorňováno na jedinečnost a monumentálnost ekologických hnutí. ISSN 1212-0499.</ref>.
==Oficiální linie ochrany přírody==
vznikla a existuje na základě mezinárodní spolupráce a je legislativně zakotvena v celé řadě dokumentů. Rozsah této práce neumožňuje podrobněji se věnovat všem mezinárodním konferencím a dokumentům zaměřeným na problematiku životního prostředí. Pro environmentální výchovu, vzdělávání a osvětu jsou nejvýznamnější závěry konferencí v (ve):
*'''[[Stockholmská konference|Stockholmu]] (1972)''', na které byl zřízen orgán [[Program OSN pro životní prostředí|Program spojených národů pro životní prostředí]] – '''[http://www.unep.org United Nations Environment Programme (UNEP)]]''', jehož mottem je: „Ochrana a zlepšení životního prostředí je pro dnešek a pro budoucí generace“.
*'''Tbilisi (1977)''', jejímž hlavním tématem byla ekologická výchova. [[Tbilisi Declaration|Závěrečný dokument této konference]] zavazuje členské státy k začlenění ekologické výchovy do státní vzdělávací politiky slovy: „výchova k péči o životní prostředí musí být součástí komplexní výchovy a musí začlenit každého jedince do aktivního procesu řešení problémů, které se dotýkají environmentálních problémů Země a celého lidstva.“
*'''Moskvě (1987)''', která se zaměřila na výchovu a přípravu odborníků na životní prostředí a realizaci environmentální výchovy na různých typech škol včetně škol vysokých.
*'''[[Konference OSN o životním prostředí a rozvoji|Riu de Janeiru (1992)]]''', na které bylo konstatováno, že vzniká řada problémů, které zastiňují problémy životního prostředí a zároveň stav životního prostředí zhoršují, např. rostoucí propast mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi.
V návaznosti na mezinárodní politiku vznikly a vznikají v demokratických zemích strany zelených, které se více či méně úspěšně pokouší prosazovat požadavky trvale udržitelného rozvoje politickou cestou. Česká strana zelených vznikla již v roce 1989, mandáty v poslanecké sněmovně však získala až v roce 2006 (šest poslanců). V Senátu zájmy strany zelených hájí [[wikipedia:cs:Jaromír Štětina|Jaromír Štětina]], v Evropském parlamentu ji zastupuje [[wikipedia:cs:Milan Horáček|Milan Horáček]].
<ref>V roce 1991 navrhoval [[wikipedia:cs:Ludvík Vaculík|Ludvík Vaculík]], aby v nové ústavě česko-slovenské federace byla zakotvena také práva přírody, např. právo lesa nebýt vykácen, právo pohoří nebýt zničeno těžbou (Kohák, 2000: str. 56)</ref><ref>KOHÁK, E. Zelená svatozář : kapitoly z ekologické etiky. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, 204 s. ISBN: 80-85850-86-9.</ref>.
==Vědecká linie ochrany přírody==
souvisí s vědním oborem ekologie. Z ekologie přirozeně vznikla '''environmentalistika''', věda studující problémové  vztahy životního prostředí a hledající způsoby jejich řešení. Na rozdíl od ekologie, která studuje všechny vztahy v ekosystému (aniž by je hodnotila), environmentalistika (dříve ochrana životního prostředí) vztahy a stavy hodnotí – identifikuje odchylky od přirozeného běhu věcí, determinuje příčiny a řeší jak vztahy a stavy vrátit do normálu, respektive do stavu funkčního. V roce 1968 byl založen [[wikipedia:en:Club of Rome|Římský klub (Club di Roma)]] – klub sdružující vědecké kapacity z nejrůznějších oborů a institucí za účelem společných interdisciplinárních výzkumů problematiky ochrany přírody a životního prostředí (Duvigneaud, 1988: str. 367 – 368)<ref name="DUVIGNEAUD">DUVIGNEAUD, P. Ekologická syntéza. 1. vyd. Praha : Academia, 1988. 416s. ISNB neuvedeno.</ref>. První zpráva Římského klubu [[wikipedia:en:Limiths to Growth|Meze růstu (Limits to Growth)]] zpracovaná týmem vědců z [[wikipedia:en:Massachusetts Institute of Technology|Massachuttes Institute of Technology]] a vydaná v roce 1972, upozornila na možné vyčerpání zdrojů ropy a dalších pro moderní společnost významných surovin a přinesla tak první pochybnosti víry v nikdy nekončící ekonomický rozvoj. Zpráva zveřejnila výsledky počítačově simulovaného vývoje lidské populace a využívání přírodních zdrojů do roku 2100 a upozornila, že pokud nedojde k zásadní změně chování, zvýší se během 21. století mortalita lidské populace v důsledku znečištění životního prostředí, vyčerpání půdního fondu a zdrojů fosilních paliv. V 1992 [[wikipedia:en:Donella Meadows|D. Meadowsová]] s vědeckým týmem ukončila další dvouletý projekt [[wikipedia:en:Beyond the Limits|Překročení mezí (Beyond the Limits)]]. Využila dokonalejší modelaci v jazyce [[wikipedia:en:World3|World3]] speciálně navrženém pro systémovou dynamiku a provedla modelování 295 různých veličin ve spolu navzájem souvisejících diferenciálních vztazích. Populárně-naučná publikace s podtitulem ''Konfrontace globálního kolapsu'' s představou trvale udržitelné budoucnosti vysvětlovala stěžejní pojmy (jako třeba tok surovin, zpoždění, překmit, kolaps), uváděla některé příklady a případové studie, a nabídla 13 scénářů vývoje základních veličin do roku 2100, z nichž některé vedly k trvale udržitelnému životu. Faktory ovlivňující základní celosvětové demograficko-ekonomické ukazatele Meze růstu: 30 letý update. V roce 2004 vyšlo třetí pokračování Mezí růstu, které na základě podkladů D. Meadowsové dokončili její spolupracovníci (D. Meadowsová v roce 2001 zemřela). Ačkoli bylo Římskému klubu vytýkáno, že nedokázal spolupracovat s nevládními organizacemi, je jeho podíl na etablování moderní environmentalistiky nezpochybnitelný.
V posledních třech či čtyřech desetiletích se část humanitních oborů (psychologie, sociologie) a také část lékařských oborů (psychiatrie, fyziologie, celostní medicína) vyvinula tak, že se dnes s vědeckou linií přírodovědnou tyto linie potkávají. Vznikají styčná témata, a některé problémy začínají být nahlíženy a řešeny mezioborově (např. Duvigneaud, 1988: str. 370)<ref name="DUVIGNEAUD"/>.
==Neoficiální linie==
ochrany přírody vzniká jako spontánní hnutí, které se od 60. let minulého století formuje v reakci na nespokojenost s předchozí generací, se stávajícím způsobem řízení světa a s důsledky tohoto životního stylu. Mezi zásadní podněty vzniku hnutí za ochranu životního prostředí je považován opakovaný požár řeky<ref>Řeka byla natolik znečištěná ropou a chemikáliemi, že mohla vzplanout a hořet</ref> Cuyahoga ve státě Ohio (1969) a válka ve Vietnamu.<ref>Mladí lidé kritizovali vlekoucí se válku ve Vietnamu, v níž Spojené státy americké použily k životnímu prostředí nešetrné chemické látky (defolianty), jejichž strašlivé následky jsou ve vzácném vietnamském tropickém sezónním pralese zřejmé ještě dnes, po více než padesáti letech.</ref> Tyto i další události jsou důkazem "prohnilosti systému" a mladá generace v touze po změně spontánně zakládá místní, nestrukturalizované environmentálně orientované organizace, sdružující lidi toužící „žít jinak“, „žít po svém“ a „žít v bratrství se vším živým“. Hnutí na ochranu přírody a životního prostředí tedy vznikalo také spontánně iniciováno zdola a z mnoha sociálních vrstev (kvakeři, pacifisté, hippies) a sdružuje ty, kteří chtějí žít odlišně od předchozích generací (nekonzumně, nekonfliktně). Jedno z prvních hnutí bylo hnutí ''[[wikipedia:en:Don't Make a Wave Committee|Don´t Make a Wave Committee]]'' (Nedělejte vlny), jehož stoupenci protestovali proti jaderným pokusům na ostrově Amchitka v souostroví Aleuty. Z atmosféry volnosti a sbratření na planetě vznikl nový svátek – ''[[w:cs:Den Země|Den Země]]'', poprvé slavený 22. dubna 1969 v USA.<ref>Dnes se Den Země slaví skoro po celém světě, i u nás.</ref> Později se část hnutí transformuje v tzv. nevládní organizace (NGO = non goverment organization), které dnes významně zasahují do politických rozhodnutí všech demokratických států.
=== Greenpeace===
Nejznámější nevládní organizací je '''[[w:cs:Greenpeace|Greenpeace]]'''. Historie této, dnes obrovské, organizace začala skromnou akcí v roce 1971 v kanadském Vancouveru. Odtud 15. září vyplula starší rybářská loď Phyllis Cormack, jejíž posádka se chtěla pokusit zabránit jaderným pokusům. Posádku lodi tvoří kapitán Cormack a jedenáct mužů z (především) komunity hippies a nelegální emigranti z USA (před narukováním do války ve Vietnamu). Tři z těchto mužů byli novináři. Bob Hunter s sebou na moře vzal knihu mýtů a legend Severoamerických indiánů Bojovníci duhy. Tato kniha obsahuje dvě stě let staré proroctví indiánky Ohnivé oči, ve kterém se mimo jiné píše: ''„...nastane čas, kdy Země bude zpustošená a vykořistěná, kdy moře zčerná, ptáci začnou padat z nebe, potoky budou otrávené a ryby v nich vymřou. V poslední chvíli, kdy už se zdá, že celá příroda zahyne, Indián znovu získá svého ducha a naučí bílého muže ctít Zemi. K ochraně přírody povstanou Indiáni spolu s bílými a budou známi jako Bojovníci duhy.“'' Členové posádky vztáhli proroctví na sebe a loď přejmenovali na Rainbow Warrior (Duhový bojovník). Jejich představu podpořila pozoruhodná znamení, která zaznamenali: duha, velryba doprovázející loď, a především indiáni z vesnice Kwakiutl na ostrově Kodiak, kteří, když tam námořníci zakotvili, uvítali posádku jako očekávané proroky a během slavnostní hostiny je při tajemném ceremoniálu indiánský šaman pomazal. Ačkoli se jejich akce na první pohled nepodařila (byli zatčeni americkými námořníky a donuceni oblast pokusů opustit, pohádali se, jadernému pokusu nezabránili), stalo se něco pozoruhodného. Po návratu do Vancouveru byli přivítáni zástupci médií a mediální ohlas této akce (nebo, jak oni sami vykládají, naplnění indiánského proroctví) donutil komisi pro jadernou energetiku USA jaderné pokusy na Aleutských ostrovech ukončit. Následně byla na ostrově Amchitka vyhlášena přírodní rezervace. Během sedmdesátých let následovaly kampaně Greenpeace proti průmyslovému lovu velryb, tuleních mláďat, ukládání průmyslových a jaderných odpadů do moře. Jednalo se vždy o přímé akce, které se snažily „bránit zlu“ a v „přímém přenosu“ informovaly veřejnost o nepravostech páchaných proti přírodě. Loď Rainbow Warrior se stala mediálním hrdinou a nepodařilo se ji zastavit ani násilím. Francouzská vláda, jak ukázalo pozdější vyšetřování, vyslala dva agenty státní tajné služby, aby loď Rainbow Warrior vyhodili v noci 10. července 1985 v přístavu Auckland na Novém Zélandu do vzduchu. Lodí, která zde v doku kotvila po akci, při níž blokovala francouzské jaderné pokusy, otřásly dva výbuchy. Loď se potopila a jeden člen posádky – fotograf Fernando Pereira, zahynul. Díky podpoře médií a veřejnosti byla Francie donucena vyplatit přes 5 miliónů dolarů odškodné. To umožnilo Greenpeace zakoupit novou loď a pokračovat v činnosti. Dokud aktivisté Greenpeace bránili velryby a tulení mláďata před lovci, byli miláčky veřejnosti a médií. Před několika lety, když začali zpochybňovat podstatu systému a poukazovat na škodlivý vliv automobilismu, veřejnost vůči nim ochladla – ztratili téměř polovinu přispěvatelů, což organizaci donutilo uzavřít některé pobočky. Po poslední velké akci – bojkotu firmy Shell, která potopila do moře starou těžní plošinu – následovala omluva Greenpeace za příliš radikální postup a nakonec smírné vyjednávání. Dnes je Greenpeace jednotnou celosvětovou organizací s pobočkami v mnoha zemích (čtyři a půl miliónu členů ve třiceti zemích) a centrálou v Amsterodamu (protijaderné akce zde řídí Čech Jan Beránek). Organizace Greenpeace je financována z dobrovolných příspěvků a nepřijímá peníze ani od průmyslových sponzorů, ani nežádá o vládní granty (Greenpeace Česká republika, 2007)<ref>Greenpeace. Česká republika. [Webové stránky]. [Cit. 20. 5. 2007]. Dostupné http://www.greenpeace.org</ref>. Úspěch Greenpeace inspiroval vznik velkého množství regionálních hnutí za ochranu životního prostředí a také nevládních organizací (např. Friends of the Earth nebo české Hnutí Brontosaurus nebo Hnutí duha).
===Další hnutí===
Zakladatel sociobiologie Edward O. Wilson se pokusil na začátku nového tisíciletí odhadnout počet nevládních organizací zabývajících se ochranou přírody a životního prostředí a zjistil, že „tento fenomén je naprosto nebývalý a neuvěřitelně rozsáhlý“ (Roberts, 2007)<ref name="ROBERTS">ROBERTS, D. Rozhovor s Edwardem O. Wilsonem. Sedmá generace 1/2007. 44-46. Pozn.: Rozhovor vedl David Roberts a byl publikován v internetovém časopise Grist 17. 10. 2006. Přeložil a mírně zkrátil Petr Švec. ISSN 1212-0499.</ref>. Environmentální hnutí dnes je nezávislé, rozptýlené, tvoří se v mnoha centrech. Nemá jednotnou ideologii ani vůdce, ani traktát či nezvratnou autoritu. Vytváří se jak v učebnách, tak ve vesnicích, ve firmách, pouštích, rybářských osadách, slumech i v přepychových hotelích. Je to „globálně humanitární hnutí povstávající odzdola“ (Roberts, 2007)<ref name="ROBERTS"/>. P. Hawken prohlédl úřední evidence různých států světa a zaznamenal 30 000 environmentálních organizací. Pokud by se k nim přičetly organizace zabývající se environmentálními problémy druhotně, vzrostl by počet organizací podle odhadů P. Hawkena na neuvěřitelný počet mezi jedním až dvěma milióny (Hawken, 2007)<ref name="HAWKEN"/>.
==Literatura a poznámky==
<references/>
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}}
[[Kategorie:Ochrana přírody a životního prostředí]]
[[Kategorie:Ochrana přírody a životního prostředí]]

Aktuální verze z 26. 5. 2016, 14:41

Potřeba ochrany přírody a životního prostředí je v dnešní době nezpochybnitelná a zřejmá. A protože ekologické problémy (znečištěná voda, mračna exhalátů) přesahují hranice zemí, není možné je řešit bez mezinárodní spolupráce. Mezinárodní spolupráci komplikují byrokratické mechanismy, ovlivňují ji často protichůdné zájmy a také konkurence v boji o zdroje, prostor a živiny. Na zdlouhavost a neefektivnost reagují spontánně lidé po celém světě zakládáním nevládních organizací a spontánních hnutí na ochranu přírody a životního prostředí (a později také požadavkem na ekologickou, resp. environmentální výchovu).

Ochrana přírody a životního prostředí tak probíhá ve čtyřech vzájemně propojených liniích:

  • linie oficiální,
  • linie vědecká,
  • linie spontánní,
  • linie individuální.

Od 70. let je zelené hnutí tak silné, že proti němu nadnárodní koncerny zahájily kampaň, protože se jím cítí ohroženy. Dnes je tzv. „zelené hnutí“ velmi rozsáhlé a tvoří ho vědci, spisovatelé, hudebníci, představitelé různých náboženství. Někteří z nich jsou zároveň pacifisty, jiní považují určitou míru násilí či občanské neposlušnosti za přijatelnou formu prosazení dobré myšlenky.[1]

Sociolog P. Hawken, který se věnuje studiu tohoto fenoménu „zelených hnutí“, charakterizuje základní premisy „zeleného hnutí“ takto:

  • chovat se ke druhým tvorům tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni ke mně,
  • posvátnost všeho života – dítěte, zvířete i kultury (Hawken, 2007)[2].

Oficiální linie ochrany přírody[editovat | editovat zdroj]

vznikla a existuje na základě mezinárodní spolupráce a je legislativně zakotvena v celé řadě dokumentů. Rozsah této práce neumožňuje podrobněji se věnovat všem mezinárodním konferencím a dokumentům zaměřeným na problematiku životního prostředí. Pro environmentální výchovu, vzdělávání a osvětu jsou nejvýznamnější závěry konferencí v (ve):

  • Stockholmu (1972), na které byl zřízen orgán Program spojených národů pro životní prostředí – United Nations Environment Programme (UNEP)], jehož mottem je: „Ochrana a zlepšení životního prostředí je pro dnešek a pro budoucí generace“.
  • Tbilisi (1977), jejímž hlavním tématem byla ekologická výchova. Závěrečný dokument této konference zavazuje členské státy k začlenění ekologické výchovy do státní vzdělávací politiky slovy: „výchova k péči o životní prostředí musí být součástí komplexní výchovy a musí začlenit každého jedince do aktivního procesu řešení problémů, které se dotýkají environmentálních problémů Země a celého lidstva.“
  • Moskvě (1987), která se zaměřila na výchovu a přípravu odborníků na životní prostředí a realizaci environmentální výchovy na různých typech škol včetně škol vysokých.
  • Riu de Janeiru (1992), na které bylo konstatováno, že vzniká řada problémů, které zastiňují problémy životního prostředí a zároveň stav životního prostředí zhoršují, např. rostoucí propast mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi.

V návaznosti na mezinárodní politiku vznikly a vznikají v demokratických zemích strany zelených, které se více či méně úspěšně pokouší prosazovat požadavky trvale udržitelného rozvoje politickou cestou. Česká strana zelených vznikla již v roce 1989, mandáty v poslanecké sněmovně však získala až v roce 2006 (šest poslanců). V Senátu zájmy strany zelených hájí Jaromír Štětina, v Evropském parlamentu ji zastupuje Milan Horáček. [3][4].

Vědecká linie ochrany přírody[editovat | editovat zdroj]

souvisí s vědním oborem ekologie. Z ekologie přirozeně vznikla environmentalistika, věda studující problémové vztahy životního prostředí a hledající způsoby jejich řešení. Na rozdíl od ekologie, která studuje všechny vztahy v ekosystému (aniž by je hodnotila), environmentalistika (dříve ochrana životního prostředí) vztahy a stavy hodnotí – identifikuje odchylky od přirozeného běhu věcí, determinuje příčiny a řeší jak vztahy a stavy vrátit do normálu, respektive do stavu funkčního. V roce 1968 byl založen Římský klub (Club di Roma) – klub sdružující vědecké kapacity z nejrůznějších oborů a institucí za účelem společných interdisciplinárních výzkumů problematiky ochrany přírody a životního prostředí (Duvigneaud, 1988: str. 367 – 368)[5]. První zpráva Římského klubu Meze růstu (Limits to Growth) zpracovaná týmem vědců z Massachuttes Institute of Technology a vydaná v roce 1972, upozornila na možné vyčerpání zdrojů ropy a dalších pro moderní společnost významných surovin a přinesla tak první pochybnosti víry v nikdy nekončící ekonomický rozvoj. Zpráva zveřejnila výsledky počítačově simulovaného vývoje lidské populace a využívání přírodních zdrojů do roku 2100 a upozornila, že pokud nedojde k zásadní změně chování, zvýší se během 21. století mortalita lidské populace v důsledku znečištění životního prostředí, vyčerpání půdního fondu a zdrojů fosilních paliv. V 1992 D. Meadowsová s vědeckým týmem ukončila další dvouletý projekt Překročení mezí (Beyond the Limits). Využila dokonalejší modelaci v jazyce World3 speciálně navrženém pro systémovou dynamiku a provedla modelování 295 různých veličin ve spolu navzájem souvisejících diferenciálních vztazích. Populárně-naučná publikace s podtitulem Konfrontace globálního kolapsu s představou trvale udržitelné budoucnosti vysvětlovala stěžejní pojmy (jako třeba tok surovin, zpoždění, překmit, kolaps), uváděla některé příklady a případové studie, a nabídla 13 scénářů vývoje základních veličin do roku 2100, z nichž některé vedly k trvale udržitelnému životu. Faktory ovlivňující základní celosvětové demograficko-ekonomické ukazatele Meze růstu: 30 letý update. V roce 2004 vyšlo třetí pokračování Mezí růstu, které na základě podkladů D. Meadowsové dokončili její spolupracovníci (D. Meadowsová v roce 2001 zemřela). Ačkoli bylo Římskému klubu vytýkáno, že nedokázal spolupracovat s nevládními organizacemi, je jeho podíl na etablování moderní environmentalistiky nezpochybnitelný.

V posledních třech či čtyřech desetiletích se část humanitních oborů (psychologie, sociologie) a také část lékařských oborů (psychiatrie, fyziologie, celostní medicína) vyvinula tak, že se dnes s vědeckou linií přírodovědnou tyto linie potkávají. Vznikají styčná témata, a některé problémy začínají být nahlíženy a řešeny mezioborově (např. Duvigneaud, 1988: str. 370)[5].

Neoficiální linie[editovat | editovat zdroj]

ochrany přírody vzniká jako spontánní hnutí, které se od 60. let minulého století formuje v reakci na nespokojenost s předchozí generací, se stávajícím způsobem řízení světa a s důsledky tohoto životního stylu. Mezi zásadní podněty vzniku hnutí za ochranu životního prostředí je považován opakovaný požár řeky[6] Cuyahoga ve státě Ohio (1969) a válka ve Vietnamu.[7] Tyto i další události jsou důkazem "prohnilosti systému" a mladá generace v touze po změně spontánně zakládá místní, nestrukturalizované environmentálně orientované organizace, sdružující lidi toužící „žít jinak“, „žít po svém“ a „žít v bratrství se vším živým“. Hnutí na ochranu přírody a životního prostředí tedy vznikalo také spontánně iniciováno zdola a z mnoha sociálních vrstev (kvakeři, pacifisté, hippies) a sdružuje ty, kteří chtějí žít odlišně od předchozích generací (nekonzumně, nekonfliktně). Jedno z prvních hnutí bylo hnutí Don´t Make a Wave Committee (Nedělejte vlny), jehož stoupenci protestovali proti jaderným pokusům na ostrově Amchitka v souostroví Aleuty. Z atmosféry volnosti a sbratření na planetě vznikl nový svátek – Den Země, poprvé slavený 22. dubna 1969 v USA.[8] Později se část hnutí transformuje v tzv. nevládní organizace (NGO = non goverment organization), které dnes významně zasahují do politických rozhodnutí všech demokratických států.

Greenpeace[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější nevládní organizací je Greenpeace. Historie této, dnes obrovské, organizace začala skromnou akcí v roce 1971 v kanadském Vancouveru. Odtud 15. září vyplula starší rybářská loď Phyllis Cormack, jejíž posádka se chtěla pokusit zabránit jaderným pokusům. Posádku lodi tvoří kapitán Cormack a jedenáct mužů z (především) komunity hippies a nelegální emigranti z USA (před narukováním do války ve Vietnamu). Tři z těchto mužů byli novináři. Bob Hunter s sebou na moře vzal knihu mýtů a legend Severoamerických indiánů Bojovníci duhy. Tato kniha obsahuje dvě stě let staré proroctví indiánky Ohnivé oči, ve kterém se mimo jiné píše: „...nastane čas, kdy Země bude zpustošená a vykořistěná, kdy moře zčerná, ptáci začnou padat z nebe, potoky budou otrávené a ryby v nich vymřou. V poslední chvíli, kdy už se zdá, že celá příroda zahyne, Indián znovu získá svého ducha a naučí bílého muže ctít Zemi. K ochraně přírody povstanou Indiáni spolu s bílými a budou známi jako Bojovníci duhy.“ Členové posádky vztáhli proroctví na sebe a loď přejmenovali na Rainbow Warrior (Duhový bojovník). Jejich představu podpořila pozoruhodná znamení, která zaznamenali: duha, velryba doprovázející loď, a především indiáni z vesnice Kwakiutl na ostrově Kodiak, kteří, když tam námořníci zakotvili, uvítali posádku jako očekávané proroky a během slavnostní hostiny je při tajemném ceremoniálu indiánský šaman pomazal. Ačkoli se jejich akce na první pohled nepodařila (byli zatčeni americkými námořníky a donuceni oblast pokusů opustit, pohádali se, jadernému pokusu nezabránili), stalo se něco pozoruhodného. Po návratu do Vancouveru byli přivítáni zástupci médií a mediální ohlas této akce (nebo, jak oni sami vykládají, naplnění indiánského proroctví) donutil komisi pro jadernou energetiku USA jaderné pokusy na Aleutských ostrovech ukončit. Následně byla na ostrově Amchitka vyhlášena přírodní rezervace. Během sedmdesátých let následovaly kampaně Greenpeace proti průmyslovému lovu velryb, tuleních mláďat, ukládání průmyslových a jaderných odpadů do moře. Jednalo se vždy o přímé akce, které se snažily „bránit zlu“ a v „přímém přenosu“ informovaly veřejnost o nepravostech páchaných proti přírodě. Loď Rainbow Warrior se stala mediálním hrdinou a nepodařilo se ji zastavit ani násilím. Francouzská vláda, jak ukázalo pozdější vyšetřování, vyslala dva agenty státní tajné služby, aby loď Rainbow Warrior vyhodili v noci 10. července 1985 v přístavu Auckland na Novém Zélandu do vzduchu. Lodí, která zde v doku kotvila po akci, při níž blokovala francouzské jaderné pokusy, otřásly dva výbuchy. Loď se potopila a jeden člen posádky – fotograf Fernando Pereira, zahynul. Díky podpoře médií a veřejnosti byla Francie donucena vyplatit přes 5 miliónů dolarů odškodné. To umožnilo Greenpeace zakoupit novou loď a pokračovat v činnosti. Dokud aktivisté Greenpeace bránili velryby a tulení mláďata před lovci, byli miláčky veřejnosti a médií. Před několika lety, když začali zpochybňovat podstatu systému a poukazovat na škodlivý vliv automobilismu, veřejnost vůči nim ochladla – ztratili téměř polovinu přispěvatelů, což organizaci donutilo uzavřít některé pobočky. Po poslední velké akci – bojkotu firmy Shell, která potopila do moře starou těžní plošinu – následovala omluva Greenpeace za příliš radikální postup a nakonec smírné vyjednávání. Dnes je Greenpeace jednotnou celosvětovou organizací s pobočkami v mnoha zemích (čtyři a půl miliónu členů ve třiceti zemích) a centrálou v Amsterodamu (protijaderné akce zde řídí Čech Jan Beránek). Organizace Greenpeace je financována z dobrovolných příspěvků a nepřijímá peníze ani od průmyslových sponzorů, ani nežádá o vládní granty (Greenpeace Česká republika, 2007)[9]. Úspěch Greenpeace inspiroval vznik velkého množství regionálních hnutí za ochranu životního prostředí a také nevládních organizací (např. Friends of the Earth nebo české Hnutí Brontosaurus nebo Hnutí duha).

Další hnutí[editovat | editovat zdroj]

Zakladatel sociobiologie Edward O. Wilson se pokusil na začátku nového tisíciletí odhadnout počet nevládních organizací zabývajících se ochranou přírody a životního prostředí a zjistil, že „tento fenomén je naprosto nebývalý a neuvěřitelně rozsáhlý“ (Roberts, 2007)[10]. Environmentální hnutí dnes je nezávislé, rozptýlené, tvoří se v mnoha centrech. Nemá jednotnou ideologii ani vůdce, ani traktát či nezvratnou autoritu. Vytváří se jak v učebnách, tak ve vesnicích, ve firmách, pouštích, rybářských osadách, slumech i v přepychových hotelích. Je to „globálně humanitární hnutí povstávající odzdola“ (Roberts, 2007)[10]. P. Hawken prohlédl úřední evidence různých států světa a zaznamenal 30 000 environmentálních organizací. Pokud by se k nim přičetly organizace zabývající se environmentálními problémy druhotně, vzrostl by počet organizací podle odhadů P. Hawkena na neuvěřitelný počet mezi jedním až dvěma milióny (Hawken, 2007)[2].

Literatura a poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Známé jsou např. bitky radikálních aktivistů Greenpeace nebo Earth first při převážení jaderného odpadu nebo při protestech proti kácení lesů z důvodu stavby dálnic.
  2. ↑ 2,0 2,1 HAWKEN, P. Co chtějí tihle lidé: Z časopisu The Ecologist 7/2007 zkrátil a upravil Štěpán Němec. Sedmá generatce. Brno. 5/2007. s. 27- 29. Pozn.: V článku je upozorňováno na jedinečnost a monumentálnost ekologických hnutí. ISSN 1212-0499.
  3. ↑ V roce 1991 navrhoval Ludvík Vaculík, aby v nové ústavě česko-slovenské federace byla zakotvena také práva přírody, např. právo lesa nebýt vykácen, právo pohoří nebýt zničeno těžbou (Kohák, 2000: str. 56)
  4. ↑ KOHÁK, E. Zelená svatozář : kapitoly z ekologické etiky. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2000, 204 s. ISBN: 80-85850-86-9.
  5. ↑ 5,0 5,1 DUVIGNEAUD, P. Ekologická syntéza. 1. vyd. Praha : Academia, 1988. 416s. ISNB neuvedeno.
  6. ↑ Řeka byla natolik znečištěná ropou a chemikáliemi, že mohla vzplanout a hořet
  7. ↑ Mladí lidé kritizovali vlekoucí se válku ve Vietnamu, v níž Spojené státy americké použily k životnímu prostředí nešetrné chemické látky (defolianty), jejichž strašlivé následky jsou ve vzácném vietnamském tropickém sezónním pralese zřejmé ještě dnes, po více než padesáti letech.
  8. ↑ Dnes se Den Země slaví skoro po celém světě, i u nás.
  9. ↑ Greenpeace. Česká republika. [Webové stránky]. [Cit. 20. 5. 2007]. Dostupné http://www.greenpeace.org
  10. ↑ 10,0 10,1 ROBERTS, D. Rozhovor s Edwardem O. Wilsonem. Sedmá generace 1/2007. 44-46. Pozn.: Rozhovor vedl David Roberts a byl publikován v internetovém časopise Grist 17. 10. 2006. Přeložil a mírně zkrátil Petr Švec. ISSN 1212-0499.
ikona
Autor(ři): Jančaříková, Kateřina .
Správná citace této stránky dle normy ISO 690-2: Jančaříková, Kateřina . Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Ochrana přírody a životního prostředí/Novodobá ochrana přírody [online]. Enviwiki, ; [citováno 25. 11.. 2024 ]. On-line získáno: <https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Z%C3%A1klady_ekologie_a_problematiky_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD_pro_pedagogy/Ochrana_p%C5%99%C3%ADrody_a_%C5%BEivotn%C3%ADho_prost%C5%99ed%C3%AD/Novodob%C3%A1_ochrana_p%C5%99%C3%ADrody&oldid=18970>
Citováno z „https://www.enviwiki.cz/w/index.php?title=Základy_ekologie_a_problematiky_životního_prostředí_pro_pedagogy/Ochrana_přírody_a_životního_prostředí/Novodobá_ochrana_přírody&oldid=18970“