Montrealský protokol

Ozón v atmosféře působí jako přirozený filtr chránící život na Zemi před tzv. biologicky aktivní složkou ultrafialového záření Slunce. Narušení ozónové vrstvy má četné nepříznivé důsledky, a proto mezinárodní společenství přijala opatření k ochraně ozónové vrstvy

Vídeňská úmluva

Úmluva o ochraně ozónové vrstvy (Convention for the Protection of the Ozone Layer /The Vienna Convention/) Úmluva byla podepsána v rámci Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) dne 22. března 1985 a v platnost vstoupila dne 22. září 1988. ČSFR přistoupila k Úmluvě v r. 1990, závazně platná je od 1. ledna 1991.

Prostřednictvím Vídeňské úmluvy se státy zavázaly k ochraně ozónové vrstvy a ke vzájemné spolupráci v oblastech vědeckého výzkumu a výměny informací, s cílem zajistit pokrok v porozumění atmosférickým jevům a v některých znalostech technického a ekonomického charakteru. A především, úmluva definovala právní pravidla závazná pro tvorbu budoucích protokolů, které v jejím rámci vzniknou.

Montrealský protokol o látkách, které porušují ozónovou vrstvu

Jde o prováděcí protokol Vídeňské úmluvy - Montrealský protokol byl podepsán v rámci UNEP dne 16. září 1987, platí od 1. ledna 1989. ČSFR přistoupila k Protokolu v r. 1990 a v platnost vstoupil dne 1. ledna 1991.

Hlavním principem Montrealského protokolu je postupné, etapovitě regulované omezování spotřeby (rozumí se výroby a dovozu) stanovených regulovaných látek umožňující učinit taková opatření, která zmírní negativní dopady této regulace do ekonomiky jednotlivých států.

Vzhledem ke zhoršování stavu ozónové vrstvy byly k Montrealskému protokolu přijaty významné zpřísňující dodatky - Londýnský dodatek, Kodaňský dodatek

Londýnský dodatek

Změny a dodatek k Montrealskému protokolu (Amendment to the Montreal Protocol - The London Amendment) Dokument byl přijat v rámci UNEP dne 29. června 1990 při příležitosti 2. konference signatářů Montrealského protokolu o látkách porušujících ozónovou vrstvu. V platnost vstoupil dne 1. ledna 1992. Po schválení Parlamentem ČR vstoupil v ČR v platnost dne 30. června 1995.

Tento dokument rozšířil skupinu regulovaných plně halogenovaných chlorfluoruhlovodíků (CFC) z 5 na 15 látek a stanovil termín jejich úplného vyloučení z používání v roce 2000 (používání zde znamená užívání ve výrobním procesu; obecně se to tedy netýká provozu starých zařízení se zmíněnými plyny). Mimo to zařadil dalších 32 částečně halogenovaných chlorfluoruhlovodíků (HCFC). Mnohé průmyslově vyspělé státy jdou ve svých omezeních nad rámec těchto úmluv.

Kodaňský dodatek

Dodatek k Montrealskému protokolu o látkách, které porušují ozónovou vrstvu (Amendment to the Montreal Protocol on Substances that Deplete the Ozone Layer /The Copenhagen Amendment/)

Dokument byl přijat dne 25. listopadu 1992, v platnost vstoupil dne 14. června 1994. Nový zákon č. 86/1995 Sb., z 11. ledna 1995, o ochraně ozonové vrstvy Země, umožňuje předložit vládě ČR návrh na přistoupení ke Kodaňskému dodatku. Svým pojetím vede tento zákon k naplnění podmínek kodaňského dodatku, v některých požadavcích jde tento zákon nad jeho rámec.

Ekonomický kontext

Různé nástroje použité v Montrealském protokolu, tak jak byl doplněn v rámci následujících schůzí smluvních stran, představují integrovaný přístup koncipovaný s cílem omezit a poté zcela zastavit, na celém světě, činnosti, které produkují látky poškozující ozón, a také minimalizovat náklady na restrukturalizaci, především v rozvojových zemích. Nástroje obsažené v Montrealském protokolu jsou navzájem provázány. Pro potřeby tohoto textu byly rozděleny do následujících kategorií: regulace výroby a spotřeby, opatření týkající se obchodu a finanční pomoc.

Regulace výroby a spotřeby

Kalendáře upravující postup vyřazení látek poškozujících ozón z výroby a spotřeby představují základní mechanismus regulace obsažený v Protokolu. Přijetí textu předcházela obsáhlá debata, jejímž cílem bylo určit, zda regulovat spotřebu nebo výrobní kapacity. Aby se zabránilo možnosti, že by nějakému regionu mohla ze stávající situace vzniknout neproporční obchodní výhoda, bylo rozhodnuto, že nejspravedlivější metodou bude kontrolovat obojí, jak spotřebu, tak výrobu. Ve své původní podobě se Montrealský protokol týkal osmi chemických látek (pět CFC a tři halony). Výroba a spotřeba CFC měla být snížena, od doby přijetí Protokolu do roku 1998, o 50% ve srovnání s úrovní dosaženou v roce 1986; výroba a spotřeba tří hlavních halonů měla být zmrazena na úrovni roku 1986 od roku 1993. Text Protokolu stanovil průběžné hodnoty, jež měly být postupně dosahovány v určených termínech. V navazujících dohodách pak byly přidány na seznam nové chemické látky a kalendáře postupného vyřazení byly sevřeny do kratších časových úseků, v některých případech velmi citelně.

Aspekty týkající se rozvojových zemí

Montrealský protokol je charakteristický především tím, že ponechává široký prostor principu "společné, ale diferencované odpovědnosti". Všechny země se musí účastnit, má-li být ochrana ozónové vrstvy účinná, ale mohou tak činit různými způsoby.

Na počátku se mělo za to, že problém ničení ozónu lze přičítat rozvinutým zemím, že jen tyto země znepokojuje a že jim přísluší jej vyřešit. Otázky související s životním prostředím jsou čím dál důležitější, Montrealský protokol byl podepsán a ukázalo se nepřehlédnutelným způsobem, že průmyslové postupy budou pozměněny. Bylo proto nutné přijmout podmínky, za nichž se rozvojové země budou účastnit systému ochrany ozónové vrstvy. Tři významné důsledky "diferencované odpovědnosti" byly pojednány již v tomto dokumentu: desetiletý odklad, finanční pomoc, kompenzující vícenáklady způsobené uskutečňováním opatření Protokolu, a technická pomoc.

Byly provedeny mnohé studie, jejichž cílem bylo zhodnotit dopady Montrealského protokolu na některé rozvojové země. Studie provedené UNCTAD (United Nations Conference on Trade and Development, Konference OSN pro obchod a rozvoj), například, ukazují, že tyto země jsou citlivější než země rozvinuté k vlivům na obchod a konkurenceschopnost, jakkoli se výsledky značně mění v závislosti na konkrétních podmínkách. Případové studie ukazují, že desetiletý odklad, který měl být pro rozvojové země výhodou, ne vždy tuto úlohu plní. Například v Číně celkově klesl vývoz chladniček o 58 % mezi lety 1988 a 1991, ale podniky, které přijaly technologie bez CFC, své vývozy zvýšily. To přispělo k přesvědčení Číny k tomu, aby posunula o pět let dříve celkovou eliminaci CFC a halonů (termín tak byl přesunut na rok 2005). Jiné rozvojové země usilující o vývoz také posunuly termín na dřívější datum ve srovnání s původními ustanoveními Protokolu. V době přijímání Protokolu se mělo za to, že substituty budou nákladnější. Volby spotřebitelů nakupujících na nejvýznamnějších trzích také ovlivnily dynamiku obchodu.

Rozvojové země také zjišťovaly, zda a za jakou cenu budou moci i nadále získat látky poškozující ozón, jestliže tyto látky budou postupně eliminovány v rozvinutých zemích, které byly jejich hlavními výrobci. Rozdělit světový trh v této oblasti na dvě části znamenalo riskovat vznik nedostatků a zvýšení cen. Způsob, který byl přijat pro boj s riziky nedostatku a vzniku monopolů, spočíval v tom, že rozvinutým zemím bylo dovoleno pokračovat ve výrobě, tak aby uspokojily základní vnitřní potřeby zemí rozvojových. Dnes jsme spíše konfrontováni s nadbytkem CFC než s jejich světovým nedostatkem.

Přes mnohé výhrady zavedl Mnohostranný Fond princip, podle něhož je třeba odškodnit rozvojové země za náklady na restrukturalizaci. Tento precedent najde své vyjádření v budoucích úmluvách o životním prostředí. Jde ve směru větší spravedlnosti mezinárodních dohod o životním prostředí, což je rozhodující, ale také to znamená, že uspořádání se stává předmětem finančních vyjednávání. Mimoto vytváří finanční mechanismus převrácené podněty: některé země zrychlily rozvoj svých zařízení vyrábějících látky poškozující ozón, aby mohly lépe využít systém odškodňování. Celkově nicméně finanční mechanismus snížil náklady na přizpůsobení se, které rozvojovým zemím vznikly. Na druhou stranu ještě významnější finanční pomoc by umožnila zrychlit proces eliminace látek poškozujících ozón, a tím by omezila problémy, které přináší rozdělení světového trhu vzhledem k dvourychlostnímu kalendáři. Z hlediska jiných oblastí mezinárodní spolupráce na poli životního prostředí je spolupráce, technická pomoc a předávání technologií v tomto případě impozantní, ale stále nedostačující podle vyjádření rozvojových zemí. Debata o podmínkách předávání technologií, které jsou předmětem výhradních práv, v kontextu mnohostranných dohod o životním prostředí nadále pokračuje.

Závěr

Montrealský protokol umožnil ustanovení kompletního souboru regulací, jehož cílem je omezit činnost odvětví produkujících látky poškozující ozón a později tato odvětví zrušit. To vyžadovalo přijmout opatření založená na ekonomické struktuře uvažovaného sektoru ve světovém měřítku. Regulace nejprve spočívala v principu ve snížení spotřebovávaného i vyráběného množství látek poškozujících ozón na národní úrovni. Vzhledem tomu, že tyto látky byly a jsou předmětem mezinárodního obchodu, odrazila se uvedená regulace i v mezinárodním obchodu. Pro přistoupení některých států byla rozhodující finanční pomoc určená ke kompenzaci vícenákladů způsobených dodržováním ustanovení. Jakmile se systému boje proti ničení ozónové vrstvy začalo účastnit velké množství zemí, stalo se velmi nákladným, z důvodu obchodních opatření, zůstávat stranou, protože zdroje zásobování látkami poškozujícími ozón, jež nabízely státy, které k dohodám nepřistoupily, byly ve svém celku velmi omezené, stejně jako obchodní odbytiště výrobků spojených s těmito látkami. To je důvod, proč mezinárodní společenství tento systém ochrany ozónové vrstvy silně podporuje.

Zdroje

Slovníček pojmů Greenpeace