Základní pojmy politiky

Antropologické konstanty

Člověk je svou podstatou společenskou bytostí. Už Aristoteles nás učí, že: "Člověk sám sobě nestačí – vrcholem člověka je dokonalost, ctnost, a ta se rozvíjí teprve ve společnosti. Mravní rozvoj jednotlivce, jeho harmonický a činný život, ho vede k získání dobra. Avšak nejen jednotlivec, ale i společnost, v níž a jíž žije, má směřovat k tomuto nejvyššímu cíli. Každé společenství je sestaveno za účelem nějakého dobra – neboť všichni lidé všechno konají pro to, co se jim zdá dobrem..." O původu státu Aristoteles říká, že pramení v samé podstatě lidské přirozenosti: "Člověkova činnost nesměřuje jen k udržení lidského rodu, jsouc vybavena pudem sebezáchovy, nýbrž, jak vyplývá z lidské přirozenosti rozumové, tvoří i hodnoty řádu duchovního, mravního; řádu to, jenž platí jen pro lidský rod. ... Kdo společenství není schopen anebo pro svou soběstačnost ničeho nepotřebuje, není částí obce a jest buď zvířetem nebo bohem. Jako je člověk nejlepším tvorem, je-li takto dovršen, tak je nejšpatnějším ze všech, žije-li mimo zákon a právo."

Moderní doba vychází z duální představy člověka: na jedné straně jedinečné lidské bytosti, na straně druhé občana společnosti. Podle toho je polarizováno také lidské vědomí: hovoří se o vědomí individuálním, které se vztahuje k životu jednotlivce, a sociálním, které teprve umožňuje pochopit společné zájmy. Individuální vědomí zahrnuje práva jedince, vědomí sociální občanská práva, ke kterým patří také odpovědnost.

Většina práv je vyvážena povinnostmi. V demokratickém uspořádání mají všichni lidé stejná práva, jejich odpovědnost musí tedy být společná. Příznivé životní prostředí patří k základním lidským právům a v české legislativě je součástí ústavy. Mezinárodní pojetí tohoto práva se značně vyvíjí, což s sebou nese závažné důsledky například pro státní suverenitu. Všestranná péče o prostředí je povinností každého občana, kterou vyjadřují konkrétní zákony.

Strategie udržitelného rozvoje počítá jak s naplňováním práv všech lidí, včetně ohledu na budoucí generace, tak také s přijetím podílu každého člověka na společné odpovědnosti. Protože v ní jde vždy o zcela konkrétní záležitosti životního prostředí, může se stát praktickou součástí výchovy k občanství, jak ji formulují české vzdělávací dokumenty, konkrétně rámcové vzdělávací programy ministerstva školství ČR. Udržitelný rozvoj se navíc týká mnoha oborů lidské činnosti a taková výchova tedy pěstuje demokratické postoje a přispívá k naplňování dalších vzdělávacích cílů v rámci většiny vyučovaných předmětů.

Individuální a sociální vědomí

Podle Kanta vidí člověk sama sebe ze dvou hledisek najednou: na jedné straně jako předmět obsažený ve světě a podléhající přírodním zákonům, na straně druhé jako autonomní rozumem nadaný a tudíž morální činitel, rozhodující a jednající na základě těchto rozhodnutí uplatňováním vůle. Předpoklady, ze kterých Kant vycházel, vedly k duálnímu chápání lidského jednání, které je na jedné straně determinované, na druhé straně motivované. Moderní autoři podobnou myšlenku vyjadřují tak, že lidské vědomí je na jedné straně individuální, na straně druhé sociální – ani jedno z nich nelze jednoduše zredukovat na druhé. Od člověka jakožto subjektu se pak vyžaduje, aby fungoval dvěma zásadně nekompatibilními způsoby. Pokud se zabýváme sociálním rozměrem chování lidí, musíme zanedbat rozměr individuální. Zdá se proto, jako by v moderní společnosti bylo snadné sociální funkce osobnosti pominout a vyhnout se jakémukoli zapojení do nějakého druhu kolektivního jednání.

Jak takové myšlení chápe například politiku, koncipovanou jako řízení společnosti vcelku? Vůči normálnímu, k sobě se vztahujícímu životu jednotlivce, tvoří politika opačný okraj spektra vědomí. Rozumět jednotlivcům, kteří se v ní angažují, jako normálním jednotlivým lidem, znamená vypustit funkci sociálního vědomí. Politika nemůže být rozšířením normálního individuálního života ve směru já. Rovnováhu mezi individuálním a sociálním vědomím člověka pak musí zajišťovat obecné morální prostředí.

Morální hodnocení

může mít podobu oddanosti jistým univerzálním a bezvyjímečně platným pravidlům, podle kterých se řídí chování všech rozumných bytostí (Kant). Podle jiných teorií nevychází morální soud z univerzálně platných pravidel chování, ale z osobitých povahových dispozic (Aristoteles). Morálka vytváří společné prostředí, vymezuje tak oblast možného jednání a svobody člověka. Neměla by ale požadovat plnění určitých, daných pravidel. Hodnocení by mělo mít vztah k celku, k jeho smyslu; například lidské jednání tak lze hodnotit na základě odpovědnosti k druhým a k celku vlastního života (Sokol). Morálka může mít extrémní podobu, pokud se zabývá jen cíli, nikoli prostředky (Lenin).

Občanství

není jen vyjádřením příslušnosti ke státu, ale i vztahem, jehož východiskem je naplňování občanských práv a povinností.

Pokrok

pohyb vpřed – význam této ideje vystupuje v 17. století. Tento pojem vstupuje do říše lidských hodnot jako součást vědecké revoluce a jako důsledek sekularizace myšlení v poreformačním světě. „Víra“ v pokrok má dva aspekty:

• věci dělají pokrok = pokrok je přirozeným řádem věcí (což někteří odsuzují jako pověru). Tato teze se skládá ze tří myšlenek:
  • některé stavy jsou lepší než jiné, a všechny reformy, které směřují k oněm prvním stavům a odstraňují ty druhé, je třeba doporučovat
  • k tomuto pokroku dochází ve skutečnosti plynutím času. Tato teze, tak, jak je formulována, obsahuje klam (Kant klam vystihuje takto: spočívá na víře, že času samému lze přičítat příčinnost)
  • vědecké znalosti vedou ke stále hlubšímu pochopení situace člověka a k ovládání lidského osudu

• lze rozpoznat cosi jako progresivní názor na svět.

Cíle a prostředky pokroku: věda je prostředkem, co se týče cílů musí být vedena. Naše znalosti cílů nejsou progresivní, ale spočívají v trvalých hodnotách, které charakterizují neměnné touhy lidské přirozenosti.

Politika

Ovládání a usmiřování různých zájmů uvnitř státu je zajišťováno uměním politiky (Aristoteles). Tento termín zahrnuje takové činnosti v antické polis (obci), které měly zabezpečit její životní a kulturní jednotu. I dnes odlišujeme politické formy vládnutí od forem vrchnostenských – obě jsou založeny na právu, ale politika se snaží o získání souhlasu s takovým právem, a to prostřednictvím zastoupení a usmiřování. Politika nemůže být v úplném protikladu ke svrchovanosti, usmíření rozdílných zájmů není možné bez „čehosi“ autoritativnějšího než tyto zájmy, i kdyby to cosi nemělo být než smlouvou či dohodou, že budou žít v harmonii. Z takové smlouvy se svrchovanost rodí samočinně. Proto je pro politiku nejdůležitější morální moc, která umožňuje předkládat věrohodnou interpretaci událostí a plní tak funkci legitimity.

Stát

je politickou formou organizace společnosti, souvisí s jejím právním uspořádáním.Je institucionálním vyjádřením vztahu člověka ke společenskému celku, který se utvářel historicky.

Podle Aristotela "stát vznikl nejen člověkem, ale také pro člověka, a to v tom smyslu, že jej přidržuje k tomu, aby neopouštěl cesty dobra. Člověk se na uskutečnění dobra také aktivně účastní; a pravým úkolem státu tak je pečovat o ctnost. Bez toho se společenství stává pouhým spojenectvím, a zákon se stává pouhou úmluvou, která není s to, aby někoho učinila dobrým nebo spravedlivým. Spojenectví se zakládá jen na vnějších zájmech; společenství však vyžaduje vnitřního pouta; tím je společný díl ctnosti, vzájemná práva a povinnosti. Mravní ráz společenství připouští proto jen společenství lidí."

Ve středověku byl stát chápán jen jako prostředek k dobrému životu; "vyšší" smysl mu dávala teprve příslušnost k boží obci, o kterou usiloval. Osvícenství přineslo myšlenku společenské smlouvy, která zaručuje přirozená práva občanů. V takovém "smluvním vztahu" musí obě strany plnit určité povinnosti; morálním postulátům dodává právní závaznost teprve státní donucení. Různé další definice státu se mohou lišit podle toho, zda vycházejí z teorie politiky založené na "právech" či na "moci". Hegel říká, že stát je uskutečněním mravní ideje. Na druhé straně Max Weber považuje stát za organizaci, která "monopolizuje legitimní násilí nad daným územím." Z těchto myšlenek pak vycházejí také marxisté, pro které je stát institucionálním zpevněním výrobních vztahů.

V demokracii je nejvyšší hodnotou svoboda - z ideálu svobody čerpá demokratický stát své cíle, z něj odvozuje svá pravidla. Jeho uspořádání je výsledkem procesu hledání a uskutečňování hodnot na svobodě založených. Hlavní zásadou je, že vládu uskutečňuje lid jako celek, a menšina se musí podřídit většině. Vládnoucí většina je pak odpovědna za ochranu práv menšin a jednotlivců.

Zákon a právo

souhrn společenských pravidel chování v podobě příkazů, zákazů a dovolení, jejichž dodržování je vynutitelné prostřednictvím stání moci. Právo je technikou činnosti státu - jeho prostřednictvím stát usměrňuje společenské vztahy. Zákony jsou prvotní právní normy, kterými zákonodárce určuje povahu právních předpisů odvozených. Pouze na základě zákona a v jeho mezích je možné ukládat povinnosti; musí však přitom být respektována základní práva a svobody.

Zdroje

Aristotelés: Politika. Rezek, Praha 1998.

Jandourek, J. (2001): Sociologický slovník. Portál, Praha.

Jirásková, V. (2004): Stát a národ. In: Kol. (2004): Základy společenských věd. EUROLEX BOHEMIA, Praha.

Kant: Morální filozofie (Základy metafyziky mravů)

Kol. (1970): Malý sociologický slovník. Svoboda, Praha.

Lord, Ch. (1999): Politika, Esej k problematice obecné povahy politického diskurzu. Karolinum, Praha. sig.: PL-435e

Purkrábek, M. (2004): Občan a demokracie. In: Kol. (2004): Základy společenských věd. EUROLEX BOHEMIA, Praha.

Tóth, R., Krno, S., Kulašík, P. (1991): Stručný politologický slovník. UNIAPRESS Bratislava.

Scruton, R. (1989): Slovník politického myšlení. Atlantis, Brno.

Sokol, J (1998): Čas a etika : texty k problému temporality. Sofis, Pastelka, Praha. ISBN 80-902439-1-6