Organizační nástroje v dopravě: Porovnání verzí
(Nová stránka: Zřejmě nejradikálnější způsob, jak ve městech snižovat dopravu, je zakázat ji. Úplný zákaz dopravy ale obvykle není žádoucí – je stále třeba zajistit zásobován...) |
(Žádný rozdíl)
|
Verze z 29. 3. 2008, 18:59
Zřejmě nejradikálnější způsob, jak ve městech snižovat dopravu, je zakázat ji. Úplný zákaz dopravy ale obvykle není žádoucí – je stále třeba zajistit zásobování, dopravu handicapovaným, rezidenti mohou potřebovat dojet ke svým bytům atd. Proto se restrikce dopravy objevuje v různých podobách, od nízko-emisních zón, kde se limituje množství určitých emisí, přes environmentální zóny s významným omezením pohybu vozidel a naopak podporou chodců a cyklistů, až po zóny bez aut. Tyto zóny obvykle nebývají vytvářeny samy o sobě, ale často jsou doplněny dalšími nástroji dopravní politiky jako například zkvalitněním hromadné dopravy či veřejných prostor obecně (bezbariérové prostory, prostory pro chodce a cyklisty). Dále v textu (kapitola 6.6.4) uvádíme zkušenosti s následujícími typy restrikcí motorových vozidel ve městech:
- environmentální zóny
- zóny s omezenou dopravu
- zóny bez aut.
První typ – environmentální zóny – zahrnují městské oblasti s omezeným vjezdem nákladních vozidel, které představují hlavní zdroj emisí (zvláště pevných částic – PM) a hluku. Řada měst však jde dál a omezuje vjezd i osobním automobilům. Příklady takovýchto zón představuje druhý okruh – zóny s omezenou dopravou. Nejdál došli obyvatelé částí měst, které jsou přímo plánovány a vystavěny tak, aby jejich obyvatelé nemuseli používat automobil – zóny bez aut. Jsou proto velmi dobře dostupné veřejnou hromadnou dopravou, nabízí širokou škálu vybavení pro cyklisty (parkovací místa, cyklostezky, obchody a servis pro jízdní kola) a případně car-sharing[1].
Omezení pohybu automobilů
Poměrně silná restrikce je pak zákaz jízdy vybraných automobilů na určitém území bez rozlišení jejich environmentálních a dalších parametrů. Takovýmto příkladem je program v Mexiko city nazvaný „Dnes žádná doprava“ (Hoy No Circula, HNC) zavedený od 20. 11. 1989. V rámci tohoto programu nesmí většina řidičů používat svá vozidla jeden den v týdnu podle poslední číslice na poznávací značce vozidla. Například automobily, jejichž poznávací značka končí na 5 nebo 6 nesmí jezdit v pondělí. Omezení fungují během pracovních dnů mezi 5. a 22. hodinou a platí pro většinu rezidentů a komerčních vozidel. Taxi, autobusy, policejní automobily, ambulance, hasiči a komerční vozidla dopravující rychle se kazící zboží mají výjimku. V roce zavedení (1989) platily restrikce pro 2,3 miliony vozidel, neboli 460 tis. vozidel denně.
Management mobility
Tím, jak zmírňovat negativní dopady dopravy na zdraví a životní prostředí s využitím vhodné organizace a kooperace dopravních systémů, se zabývá management (řízení) dopravy. Často je možné setkat se s obecnějším konceptem managementu mobility. Management mobility se zaměřuje na poptávku po osobní a nákladní dopravě, přičemž využívá soubor nástrojů, které mají podpořit a povzbudit změnu postoje a chování k trvale udržitelným způsobům dopravy. Jednotlivé nástroje managementu dopravy mohou být aplikovány na různých úrovních (firem, institucí, obce, regionu či státu). V zahraničí je stále běžnější, že si instituce či obce nechají zpracovat tzv. plán mobility[2], který stanoví cestu a vhodné nástroje managmenetu mobility směrem k podpoře udržitelné mobility.
Jak uvádí Valeška (2006), management mobility se u osobní dopravy zaměřuje na snížení počtu, délky a vůbec potřeby cest osobními automobily. Podporuje plánování cest a hledá způsoby, jak sjednotit užití neautomobilových prostředků dopravy, jako je VHD, cyklistika a chůze. U nákladní dopravy podporuje lepší koordinaci jednotlivých cest a zaměřuje se na snížení negativních dopadů provozu nákladních automobilů na městské prostředí. Používání služeb a nástrojů mobility managementu je zcela dobrovolné. Mobility management podněcuje zavádění podpůrných opatření, ale obvykle nevytváří novou infrastrukturu nebo nevylepšuje stávající dopravní sítě jako takové. Nicméně taková opatření mohou vyplynout z plánů mobility.
Dobrovolné dohody
Dobrovolné dohody se využívají především ke snižování nepříznivých dopadů emisí a hluku. Představují nový a méně známý nástroj, v dopravě zatím nepříliš častý. V EU patří k nejvýznamnějším aplikacím tohoto nástroje trojice dobrovolných dohod se sdruženími výrobců automobilů ACEA, JAMA a KAMA ke snížení měrných emisí oxidu uhličitého z osobních automobilů na úroveň 120 g/km do roku 2010. Dále sem patří závazky dopravních firem na zavedení vozidel na ekologičtější paliva (a tudíž snížení emisí), ale i závazky firem, které se zaváží k řízení mobility. Pomocí plánů řízení mobility se dosáhne ekologických zlepšení, firmy takto mohou také ušetřit finanční prostředky vydávané na podporu dojíždění, parkování a na obchodní cesty uskutečňované automobily. V březnu 2006 uzavřely plynárenské distribuční společnosti v ČR dobrovolnou dohodu s Ministerstvem průmyslu a obchodu o podpoře zemního plynu v dopravě jako alternativního paliva, která by měla vést k vybudování potřebné infrastruktury, včetně poskytování přímých dotací plynárenskými společnostmi na nákup autobusů na CNG pro MHD.
Dobrovolné dohody mohou být kombinovány s dalšími nástroji, častá jsou emisní povolení. Příkladem kombinovaného působení těchto dvou nástrojů může být společnost British Petroleum (viz. Jílková 2003), která se zavázala v roce 1998 snížit emise o 10 % vzhledem k emisní základně z roku 1990, a to do roku 2010. Pro splnění emisního cíle si stanovila následující kroky:
- interní akce vedoucí ke zvýšení energetické efektivnosti zařízení firmy a redukci vypouštěných spalin,
- snížení emisí tvořených produkty British Petroleum,
- využití flexibilních mechanismů jako je emisní obchodování.
Podobně se zavázala snížit emise o 2 % během tří let Shell group (ibid.).
Zdroje a poznámky
- ↑ Car-sharing, neboli česky „sdílení vozidel“, představuje takové uspořádání, kdy nějaký subjekt (např. firma, družstvo atd.) poskytuje vozidla svým členům. Členové car-sharingové společnosti sami obvykle vozidlo nevlastní, ale v případě potřeby si jej „vezmou“ z tohoto systému. Ten umožňuje mít vozidla např. dražší, v dobrém technickém stavu apod. Car-sharing umožňuje svým členům (domácnosti či podniky) přístup k vozovému parku sdílených automobilů a dalších typů motorových vozidel za poplatek při každém použití. To snižuje vysoké fixní náklady, jako jsou platby za povinné ručení či havarijní pojištění, a i většina dalších nákladů je flexibilnější či nižší. Vozidla jsou dostupná členům víceméně podle potřeby na libovolně dlouhou dobu (od jedné hodiny až po několik týdnů i déle) a na mnoha místech (desítky lokalit ve městě, někdy dokonce i v jiných městech). Lidé či firmy se tak místo koupě automobilu podílejí na provozu vozového parku poplatky, které závisejí na ujetých kilometrech a době, po kterou bylo vozidlo rezervováno. Od car-sharingu je třeba rozlišit tzv. car-pooling, neboli spolujízdu ve vozidle.
- ↑ Plán mobility = směrodatný dokument, který ukazuje, jak by měl být implementován mobility management v určité lokalitě. Plán obsahuje shrnutí opatření mobility managementu, jež mají být uplatněna, a také obsahuje jméno osoby odpovědné za tuto implementaci, způsob implementace a její časový rozvrh. Plán mobility stanovuje specifické cíle, například procentní snížení počtu automobilů přijíždějících na určité místo. To je velmi důležité, neboť cíl slouží jednak jako stimul a také jako měřítko úspěchu přijatých opatření. Před implementací plánu mobility je obvykle nutné provést výzkum zjišťující stávající dopravní vzorce. Tento výzkum podá podrobný přehled o situaci, jenž je nezbytný pro návrh plánu mobility, a v případě provádění výzkumu po přijetí opatření je možné tyto dvě studie porovnat (Valeška 2006).
Tento článek potřebuje úpravu Hankou Brůhovou-Foltýnovou,
neboť svým obsahem nevyhovuje. Můžete Enviwiki pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Podívejte se též na diskusní stránku, zda tam nejsou náměty k úpravám.