Možnosti regulace dopravy

Neexistuje jednotná klasifikace nástrojů regulace dopravy. V podstatě v každém materiálu věnovaném tomuto tématu najdeme dělení trochu odlišné. Zvláště pak u nástrojů ekonomických není navíc sjednoceno názvosloví. Kromě označení nástroje ekonomické se pro stejný typ nástrojů používají také názvy tržně-konformní, tržní nebo fiskální.

Pro naše další účely si budeme jednotlivé nástroje dělit na nástroje ekonomické – což jsou nástroje fiskální, obchodovatelná povolení a ostatní (dobrovolné dohody a pojištění) – a nástroje administrativní. Jako zvláštní skupinu nástrojů regulace si dále uvedeme nástroje organizační. Tyto nástroje – na rozdíl od předchozích dvou – nepředstavují obvykle přímé náklady pro firmy a jednotlivce, ale vedou ke změnám v organizaci dopravy.

Ekonomické nástroje mění relativní ceny výrobků a služeb (tj. změny cen vůči sobě navzájem), případně mění příjmy domácností a firem, čímž působí na změnu chování spotřebitelů i výrobců. Jsou kompatibilní s tržním fungováním. Jejich hlavním cílem je:

• poskytovat správné signály pro efektivitu a udržitelné využívání zdrojů – právě díky internalizaci externích nákladů,
• generovat nezbytné výnosy pro různé úrovně státní správy a samosprávy a
• přispět k žádané příjmové distribuci ve společnosti.

Ekonomické nástroje však mají i svá omezení. Jsou jimi mimo jiné:

• počáteční nedůvěra veřejnosti: nejen veřejnost, ale často i politici velmi negativně reagují na možnosti zavedení nových poplatků a daní;
• nejistota o výši „správných“ cen: přesné ceny vyžadují informace o výši soukromých a externích nákladů. Na odhad výše externích nákladů existuje řada metod tzv. netržního hodnocení, ovšem jejich aplikace je velmi nákladná a výsledky jsou spíše odhady než skutečné výše nákladů;
• nejistota v rychlosti reakce na cenové změny: doba reakce účastníků může být poměrně dlouhá. Například reakce na nárůst cen paliv je v krátkém období velmi malá, ale v dlouhém období je již významná;
• nejisté výnosy: přestože mají ekonomické nástroje v dopravě velký potenciál generovat výnosy do veřejných rozpočtů, nelze se vždy na jejich výnosy spoléhat. Roli hrají také možnosti substituce, technologické změny a snížení používání zpoplatněného zboží / služeb. Pokles využívání pak vede k poklesu výnosů.

Normativní nástroje můžeme rozdělit na administrativní a institucionální nástroje. Tyto nástroje jsou založeny na donucovací pravomoci orgánů státní správy. Patří sem nařízení (zákazy a příkazy), limity, standardy a normy a předepsané administrativní postupy a omezení. Subjekt se podle nich musí chovat, jinak je trestán. S jejich použitím lze snadno a poměrně rychle dosáhnout stanoveného cíle (např. snížení emisí). Dosažení stanoveného cíle lze snadno monitorovat. Mají však i negativní efekty:

• jsou makroekonomicky velmi nákladné a stanoveného cíle není obvykle dosahováno s minimálními celkovými společenskými náklady,
• znečišťovatelé většinou nemají žádné stimulace k dalšímu pozitivnímu překračování norem (chybí dynamická efektivita),
• v některých případech mohou mít tvrdé ekonomické dopady na mnoho subjektů. Ty pak, často na základě sociální argumentace (zejména hrozby ztráty pracovních míst), vytvářejí silný a mnohdy úspěšný tlak na politiky a orgány státní správy ve smyslu změkčení normativních předpisů či udělení výjimek,
• je třeba rozsáhlý administrativní aparát, což vede k řadě nebezpečí (neúměrná byrokracie, nákladnost, korupce, atd.).

V současné době se v oblasti ochrany životního prostředí používá stále více ekonomických nástrojů. Ty tak postupně přebírají roli nástrojů normativních. Ekonomické nástroje totiž oproti normativním přináší řadu výhod, především (OECD 2001a):

• minimalizují celkové společenské náklady nutné na dosažení stanovených environmentálních efektů, protože zohledňují – na rozdíl od administrativních nástrojů – náklady na zamezení znečištění u jednotlivých subjektů. Ty subjekty, u nichž jsou náklady na zamezení znečištění nejnižší, pak nejvíce snižují znečištění;
• podněcují subjekty k ekonomicky optimálnímu snižování znečištění (nikoli pouze ke splnění nařízených norem a limitů – tzv. dynamická efektivita);
• motivují ekonomické subjekty k podpoře výzkumu nových technologií, případně k využití všech dalších možností omezení emisí (substituce vstupů atd.), ke zvyšování ekoefektivity;
• nemají takové vysoké nároky na státní administrativu jako nástroje normativní a díky tomu snižují administrativní náklady a omezují nebezpečí korupce;
• vedou k naplnění pravidla „znečišťovatel platí“;
• zvyšují příjmy veřejných rozpočtů.

Ekonomické nástroje lze dále dělit do různých skupin podle jejich předpokládaných dopadů či časového horizontu jejich působení. Například evropský projekt SPECTRUM rozděluje ekonomické nástroje v dopravě následujícím způsobem (viz tabulka 11).

Tabulka: Přehled nejběžnějších ekonomických nástrojů v dopravě

Nástroj	Předpokládané dopady	Časový horizont
Zpoplatnění dopravy (road pricing)	efektivita dopravy (minimalizace ujetých kilometrů) získání výnosů	krátký krátký
Daně z paliv	získání výnosů snížení používání aut, spotřeby pohonných hmot a emisí zvýšení efektivity paliv pokles kongescí zvýšení využívání alternativních paliv	krátký krátký střední krátký krátký
Daně z vozidla	pokles počtu aut nárůst palivové efektivity u flotily vozidel získávání výnosů	střední střední krátký
Finanční pobídky k vozidlům na čistší paliva	nárůst palivové efektivity pokles emisí skleníkových plynů a jiných polutantů	střední střední
Zpoplatnění nemovitostí	získání výnosů pro dopravu a poskytování infrastruktury podpora požadovaného využívání půdy	střední krátký
Parkovací poplatky	zvýšení efektivity trhu s parkováním omezení cest autem nepřímý vliv na kongesce výnosy	krátký střední/krátký krátký krátký
Tarifní systém a výše jízdného MHD	povzbuzování obyvatel k většímu využívání HD dopady na poptávku po HD v závislosti na cenové elasticitě (vztah mezi změnou v počtu pasažérů díky změně poplatků za použití HD)	krátký střední

Aby došlo k regulačnímu efektu, tj. ke skutečné změně poptávky po dopravě a k přerozdělení výkonů mezi jednotlivými druhy dopravy, je třeba, aby byly s ekonomickými nástroji sladěny i další nástroje, které jejich účinnost posílí – například podpora hromadné dopravy, cyklistiky a chůze. Jedním z příkladů je výstavba obchvatů. Pokud se po výstavbě obchvatů zároveň nezavádějí restrikce pro motorová vozidla v prostoru, který je obchvatem obcházen, nemusí být konečný pozitivní efekt na obyvatele tak výrazný, jak se předpokládalo (projeví se jev tzv. dopravní indukce).

Například Nizozemí kombinuje politiku zdanění, technické normy emisí a investiční politiku; obdobně řeší problém tranzitní dopravy sever – jih Švýcarsko v oblasti výstavby infrastruktury a jejího užívání. Touto kombinací nástrojů dosáhlo výrazného zvýhodnění kombinované dopravy namísto přímé silniční dopravy.

Podobně musí být integrovány jednotlivé cíle, opatření a programy jednotlivých politik, zejména politika územního plánování, energetické a dopravní koncepce relevantního regionu, investiční politika a bytová výstavba.

Témata

• Fiskální nástroje regulace dopravy
• Administrativní nástroje regulace dopravy