Polycentrické vládnutí

Některé instituce nadnárodní správy, jako je třeba EU, vyvinuly v důsledku těchto globálních politických změn nové formy vládnutí, které by podle některých politologů mohly být vzorem pro celou globální komunitu. Podle Jeremy Rifkina je namístě mluvit o „polycentrickém“ vládnutí (governance), spíše než o klasické vládě (government), která je spojena s teritoriálně organizovanou mocí (Rifkin, 2004). „Polycentrické vládnutí je decentralizováno a nezáleží v něm jenom na tom, co dělají vlády. Podle sociálního teoretika Paula Hirsta a politologa Grahame Thompsona se na něm podílí celá řada dalších veřejných, soukromých, státních a nestáních aktérů, jakož i národních a mezinárodních institucí i aktivit…Je to nový typ politiky, která je mnohem komplexnější a sofistikovanější. V systému polycentrického vládnutí nemůže žádný jednotlivý aktér zcela dominovat v celém poli působnosti a určovat výsledky vládnutí; naopak všichni zúčastnění aktéři mají jistou možnost ovlivnit směřování a průběh procesu vládnutí.“

Polycentrické vládnutí je charakterizováno kontinuálním dialogem a vyjednáváním mezi všemi aktéry v mnoha různých sítích. Političtí vůdci mohou být v takovém systému úspěšní, jenom když fungují jako zdatní vyjednavači, a nikoliv jako rádoby vojenští velitelé. Vertikální systém moci založené na příkazech je nahrazen koordinací. Vládnutí prostřednictvím sítí je podle Rifkina také důsledkem moderních technologií a vnitřní organizace nadnárodních korporací, které též fungují stále více na principu horizontálních sítí.

V obecnější rovině lze najít jasné souvislosti s postmoderními teoriemi společnosti, například v podání Ulricha Becka, Anthony Giddense, nebo Zygmunta Baumana. Ti mluví o post-tradiční společnosti, o společnosti rizika a nejistoty, nebo o tekuté modernitě, v nichž se v procesu rostoucí reflexivity (neustálém zpochybňování dosaženého) hroutí tradiční vertikální vztahy a zaběhnuté jistoty ve prospěch horizontálních sítí a individuálních vztahů, které je nutné neustále znovu potvrzovat v jakémsi permanentím dialogu.

Jedním z klíčových pojmů v novém systému globální správy je partnerství, které má být protikladem ke klasickému systému vztahů založených na mocenských hierarchiích. Partnerství předpokládá spolupráci v rámci horizontálních sítí spíše než vertikální dominanci. Sborník na toto téma, který vydala německá Společnost Alfreda Herrhausena (2004), nabízí několik desítek příspěvků od špičkových autorů. Stačí uvést jména, jako je Fareed Zakaria, Benjamin Barber, Michael Ignatieff, Jeffrey Sachs, Robert Kagan, nebo Mary Robinsonová.

Vesměs se shodují, že nový globální pořádek bude založen na mnohovrstevnaté spolupráci různých struktur, v nichž vlády národních států budou jen jednou z mnoha. Vzájemnou důvěru ve světovém společenství nelze budovat jen prostřednictvím smluv a dalších aktů národních států, které si zachovávají plnou suverenitu. Stejně důležitá je horizontální síť jednotlivých složek vládní moci národních států, tak jak o nich píše například Slaughterová, jakož i nadnárodní občanská společnost a různá nadnárodní komunikační pole. Pravidla mezinárodního soužití se tak vytvářejí v neustálém dialogu na nejrůznějších úrovních a musí být neustále znovu potvrzována. Kdybychom použili termín Anthony Giddense, jde o jakousi „dialogickou demokracii“, která se z úrovně národních demokracií začíná přelévat do mezinárodních vztahů.

Zdroje

• Pehe, J. Globální řízení a globální správa (síťová řízení a horizontální alternativy) In:: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 123–132. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X. Dostupné z www <http://www.czp.cuni.cz/knihovna/globalizace.pdf>
• Rifkin, J. (2004). The European Dream. New York: Jeremy P. Tarcher/Penguin, str. 214–246.
• Slaughter, Anne-Marie (2004). A New World Order, Princeton University Press, 2004, str. 131–162.