Pohyb ve volné krajině

Turisté v Prachovských skalách

Poměrně velké množství lidí (stále rostoucí) se vydává mimo město, ať už jako víkendový únik nebo poznávání světa okolo sebe. Převážná většina lidí se pohybuje po cestách (značených i neznačených), ale stává se, že člověk chce (chuť po změně, potřeba dojít na určité místo ve skalách, hledání místa pro estetický východ/západ Slunce, sestup k řece apod.) anebo je nucen (sesuv půdy, zánik staré cesty, polomy, nárazové změny lokální prostupnosti) opustit cesty a vydat se mimo ně.

Krajina

Krajina je „heterogenní část zemského povrchu, skládající se ze souboru vzájemně se ovlivňujících ekosystémů, který se v dané části povrchu v podobných formách opakuje“. Nebo také „je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky.“ Jakožto krajina volná se definuje „část zemského povrchu vně zastavěných území sídel; převládají v ní prvky přírodní nad prvky technickými“.

Pohyb v krajině

V ČR je pohyb osob a zvířat v krajině vymezen zvlášť pro různé části (lesy, pole, louky). Pohyb osob ve volné krajině upravuje zákon č. 114/1992 Sb., který nám říká, že: „Každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy.“  Právo na volný průchod však vyjímá pozemky ve vlastnictví fyzické osoby (zahrady) a zakazuje pohyb po osetých polích, nesklizených loukách a pastvách s přítomným dobytkem.

Pokud se však posuneme do lesa, vztahuje se na pohyb osob zákon č 289/1995 Sb., lesní zákon, který nám udává, že vstup do lesa je povolen všem na vlastní nebezpečí a je možné sbírat plody a suché na zemi ležící klestí pro vlastní potřebu a zároveň je osoba povinna nepoškozovat les a nenarušovat prostředí. V lese je zakázáno mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole, na koni, na lyžích nebo na saních.

Pohyb v chráněných územích je upravován další sadou zákonů, měnících se podle typu území (CHKO, NP, NPR, NPP, PR, PP). Hlavním bodem je, že osoba pohybující se pěšky smí vstupovat mimo vyznačené cesty všude, kromě 1. zóny NP a NPP (v těchto oblastech se smí naopak pohybovat pouze po vyznačených stezkách). Cyklisté se smí pohybovat pouze po vyznačených cestách ve všech typech chráněných území.

Závěr

Pohyb v krajině je přirozená věc, která má však svá pravidla (dalo by se říci morální a logická pravidla). Pokud chceme, aby krajina v nějaké své volné podobě přetrvala ještě alespoň nějakou dobu, je dobré tato pravidla znát, dbát jich a být šetrný. Při pohledu do světa vidíme mnoho různých pravidel a přístupů k pohybu v krajině a její ochraně. Při bližším zkoumání můžeme pozorovat, že se jejich formulace odvíjí historicky, ale také množstvím lidí na území a množstvím přijíždějících turistů (Skandinávie a Allemansretten, Alpy, Spojené království, ČR a lokální ochrana atd…).