Globální veřejné statky a globální řízení

Veřejné statky na globální úrovni mají řadu specifik. S globalizací postupuje i nárůst jakéhosi globálního vědomí (viz. např. projekt Princetonské univerzity), hovoří se o globální vesnici (Marshall MacLuhan) či McSvětě (Benjamin R. Barber). Pro diskusi o těchto a dalších sociálně-teoretických koncepcích globalizace doporučuji přednášku Miroslava Petruska Reflexe globalizačních procesů v sociálních vědách.

Neexistuje však žádná jasná společná autorita, která by na globální úrovni mohla převzít funkce, které na národní a komunální úrovní plní stát či místní samospráva (jakýsi globální stát). Místo toho se v poslední době diskutuje o pojmech, jako je globální řízení či globální správa (global governance). Ačkoliv bývají nezřídka zaměňovány, každý z těchto překladů v češtině vyvolává trochu jinou představu a naznačuje jiná řešení.

Globální řízení zejména má více konstruktivistický či manažerský nádech a širší záběr. Zatímco termín globální správa navozuje dojem spíše pasivní péče o daný okruh globálních společných statků, jako jsou světové oceány, polární oblasti či hydrosféra Země (Global Commons), termín globální řízení více evokuje potřebu aktivního, pružného, komplexnějšího a dynamického přístupu k řešení sady globálních problémů prostřednictvím sady různých nástrojů a mechanismů.

Václav Bělohradský kdysi ústřední problém globalizace definoval jako dramatický nárůst propasti mezi těmi, kdo rozhodují, a těmi, kdo s těmito rozhodnutími musí žít. Tento demokratický deficit na globální úrovni, který ohrožuje samotnou legitimitu globalizace, stojí i v jádru diskusí o globálním řízení.

Globální kolektivní akce či poskytování globálních veřejných statků a globálních veřejných služeb je rozptýleno mezi řadu různých subjektů. Vskutku globální povahu však mají jen někteří aktéři. Je smutným anachronismem (a těžce uchopitelným problémem mezinárodních vztahů), že nejméně globální povahu mají ti hráči, kteří mají k řešení globálních problémů největší mandát či největší kapacity – národní státy a především velmoci. A že ti, kdož mají nejvíce globální povahu a nejlepší předpoklady – nadnárodní společnosti a globální občanská společnost – mají k řešení globálních problémů nejmenší mandát, motivaci, či velmi omezené síly v případě mezivládních organizací jako je OSN.

Klíčovým rozlišením je v tomto ohledu rozdíl mezi významy pojmů globální, multilaterální a mezinárodní, potažmo supranacinální a nadnárodní.

Mezinárodní – se vztahuje ke všem aktivitám, které překračují hranice národních států (internacionální). Jedná se o nejstarší ze zmíněných pojmů a většinou se používá pro politiku mezi státy. Za mezinárodní organizaci však může být označen např. též nevládní Oxfam či Greenpeace.

Mezivládní – proto se zejména pro dohody a organizace, kde jsou národní státy zastoupeny oficiálními delegáty (diplomaté) začal používat pojem mezivládní. Občas je možné též slyšet rozlišení např. na bilaterální pomoc (mezi dvěma státy), multilaterální organizace (mnohostranné) či plurilaterální dohody (závazné pouze pro podmnožinu členských států, která ji podepsala).

Nadnárodní – v ekonomické oblasti se užívá pojem nadnárodní, znamenající totéž co transnacionální, zejména pro velké firmy, které operují v mnoha různých zemích (proto se také objevuje pojem multinacionální). Je tím zdůrazněna schopnost multinacionálních (Multinational Corporations – MNCs) či nadnárodních korporací (Transnational Corporations – TNCs) provozovat své aktivity bez vázanosti na jeden konkrétní stát a víceméně i bez mezinárodní regulace.

Supranacionální – výjimkou z pravidla o právní nadřazenosti národních států nad mezinárodním právem je Evropská unie. Představuje hybridní integrační celek, který kombinuje prvky podřízenosti (přímo aplikovatelné evropské právo, Evropský soudní dvůr, působnost Evropské komise např. v oblasti společné obchodní či zemědělské politiky) s prvky autonomie členských států (např. oblasti jednomyslného hlasování v Evropské radě jako například daňové, bezpečnostní či sociální otázky). Podobné tendence na mezivládní úrovni se začínají projevovat např. u vnímání pravomocí Mezinárodního trestního soudu či role OSN u zvlášť závažných druhů masového porušování lidských práv či genocidy, kde se prosazuje nadřazenost mezinárodního společenství nad suverenitou (provinilého) národního státu.

Globální – je pak pojem nejširší, používaný v přírodních, ekonomických, technických i sociálních vědách. Odkazuje se na procesy či fenomény, které zcela překračují národní státy, mezivládní organizace i nadnárodní firmy, jako je např. globální oteplování, globální recese, globální občanská společnost.

Legitimní mechanismus zastupování, delegace a výkonu moci a vymáhání práva existuje pouze na místní a národní úrovni – uvnitř států. Mezi státy už sice nevládne naprosto anarchický stav, jak popisují realistické koncepce mezinárodní vztahů – zvětšila se role nestátních subjektů <ref>viz. Jan Karlas – Liberalismus a velké teorie mezinárodních vztahů v odborném čtvrtletníku Mezinárodní vztahy, existuje široké pole spolupráce a vědomí vzájemné závislosti. Avšak mezinárodní parlament, vládu či soud s pravomocemi srovnatelnými s jejich protějšky na národní úrovni nemáme.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že globální řízení v sobě zahrnuje všechny aspekty (inter-, trans- i supranacionální) a týká se jak role národních států, jejich uskupení (např. G8) a mezivládních organizací (systém OSN), tak působení soukromého sektoru (zejména nadnárodních korporací) a globální občanské společnosti. Dále se zaměříme na roli soukromého sektoru a tržní přístupy ke globálnímu řízení.