Pobřežní kulturní centrum Engøyholmen

Pobřežní kulturní centrum Engøyholmen (EKS) je nadace, založená v roce 1990 ve Stavangeru, místními pobočkami Společnosti pro zachování norských starobylých památek (Fortidsminneforeningen) a Pobřežní federací (Forbundet KYSTEN) - Federací pro používání a uchování historických plavidel a pobřežního prostředí.

Stručná anotace – základní popis podnikatelské činnosti

Pobřežní kulturní centrum Engøyholmen (Engøyholmen Kystkultursenter – EKS) funguje jako sociální centrum, jehož cílem je působit na různé sociální skupiny a využívat při tom práci na renovacích a stavbě tradičních lodí, při zachování tradičních postupů. Rozvíjí své aktivity téměř plně v rámci vzdělávacího systému, a to formou sociální pedagogiky. Kulturní artefakty a prostředí (lodě, domy, nástroje), a tradiční postupy, které jsou zde využívány, slouží pro práci s problémovými dětmi ve věku 13–16 let (5.–7. třída). Jde o děti, které mají potíž vydržet ve škole, o výuku se příliš nezajímají, avšak manuální práce a pobyt v přírodě je baví. S takovými dětmi je uzavřena dohoda, že vydrží 4 dny v týdnu ve škole, když budou moci 1 den z tohoto týdne pracovat a být v Kulturním centru.

V Centru se pak každý den sejde 4–5 dětí, po dobu jednoho pololetí, nebo celého školního roku. Čeká je pravidelný režim, vážná, skutečná manuální práce, jejíž výsledky se opravdu využívají pro opravu lodí; ve volném čase mají děti navíc možnost projížděk na lodích, připravují pokrmy z mořských ryb, poznávají místní prostředí… Nezanedbatelný je sociální aspekt jejich činnosti: kromě přátelství s podobně starými dětmi se jim plně věnují místní zaměstnanci – a to jak řemeslníci, tak i sociální a pedagogičtí pracovníci (dohled nad 4–5 dětmi mají 2–3 zaměstnanci, podle toho, jak je práce s nimi „obtížná“). V centru jsou 3 sociální pracovníci, zaměstnaní městem (vzdělávací odbor města), kteří pracují s dětmi každý den.

Kromě školních dětí sem dochází také problémoví mladí lidé ve věku 22–45 let, kteří se potýkají s drogami, kriminalitou, jsou na sociální podpoře pro nezaměstnané atd. Cílem jejich „socializace“ je, aby si osvojili základní pracovní návyky prostřednictvím sociálního výcviku. I oni jsou vedeni k manuální práci; ve volných chvílích jsou venku, učí se řídit lodě, jedí mořské produkty, a celkově využívají místního prostředí k pěstování vlastní identity.

Využití kulturního dědictví v sociální pedagogice je v Norsku tradiční – na jeho základě se pěstují aktivity, které lidem poskytnou práci, což pomůže jejich postupnému zařazení do společnosti. Naopak tato jejich práce podporuje zachování kulturního dědictví.

V širším kontextu je v oblasti péče o kulturní dědictví důležitá spolupráce Centra s Mořským muzeem. Kromě toho Centrum rozvíjí také spolupráci s norskými řemeslníky, kteří se specializují na tradiční postupy – s truhláři i dalšími zpracovateli dřeva a konstruktéry. V Norsku existuje síť těchto lidí, kteří si vyměňují zkušenosti a tak se vzájemně učí – jakási neformální „univerzita“. Jiné vzdělávací příležitosti k osvojení si dovedností nezbytných pro restaurování památek totiž v Norsku neexistují. Dlouholeté zkušenosti zaměstnanců Centra se již zúročily v praxi: restaurované budovy vypadají autenticky, protože jsou k jejich obnově používány tradiční postupy (například pro spojení vodorovných a svislých nosných trámů krovu je využíván pravý úhel mezi kmenem a kořeny, v němž má dřevo velkou nosnost – stromy jsou pak vyhledávány a káceny s ohledem na toto jejich využití).

Centrum své výrobky a služby nemůže nabízet příliš široce z důvodu omezené kapacity; v menším měřítku však poskytuje určité služby veřejnosti a turistům (vyjížďky na lodích s výkladem kulturní historie, oslavy narozenin a svátků na větších lodích atd.). Kromě toho se půjčují lodě místním univerzitám pro outdoorové kurzy. Nekomerční přístup funguje proto, že v Norsku jsou programy sociální pedagogiky velmi ceněny, a navíc je zde dobré zázemí pro péči o kulturní dědictví.

Východisko pro záčátek podnikání

Pro provoz Kulturního centra bylo nezbytné zachránit budovu doku, tvořeného dvěma spojenými budovami na malém ostrově. Dok byl původně sušárnou ryb (herynků). Budova byla postavena roku 1835 tradičními metodami, ale ve spěchu, jen proto, aby sloužila rychle svému účelu, a k její stavbě tak bylo využito dřevo, které zrovna bylo po ruce (například kýly, stěžně z lodí). Spěchu bylo v té době zapotřebí, protože došlo k velkému nárůstu lovu ryb, které musely být rychle zpracovány. Nepředpokládalo se, že budova vydrží dlouho; jakmile byli herynci vyloveni, boom skončil. Poté byly v budově ještě zpracovávány ančovičky a po nich baleni humři. Už v letech 1960–70 budovy přestaly být využívány, byly ponechány svému osudu, a postupně se rozpadaly. Nevládní organizace převzala budovy v r. 1989, v roce 1990 byla založena nadace, došlo k první rekonstrukci obou domů, a v roce 1992 začal první školní projekt.

Pan Halvor Fottland zde byl od samého začátku, ne po celou dobu, ale je jedním ze zakladatelů. Byl členem Společnosti pro ochranu norských starých památek, a Pobřežní federace (Coastal Federation), která má skupiny po celé zemi, a taky ve Stavangeru. Je to organizace mladých lidí založená pro ochranu historických plavidel v pobřežním prostředí. Majitel budov požádal město, aby povolila zboření budovy, chtěl zde postavit moderní apartmány (12 apartmánů na ostrově). Organizace starající se o historické budovy (Antiquat) ale nedovolila budovy zlikvidovat, protože to je kulturní dědictví. Řekla tehdy majiteli: pokud nám je ale prodáte, tak o tom můžeme diskutovat. Městská správa tyto dvě strany dala dohromady, potkali se v její kanceláři, založili nadaci, jejímž úkolem bylo získat budovy a použít je pro ochranu kulturního dědictví a jako prostředek sociální práce. Majitel je pak této nadaci prodal za 1 norskou korunu, a na základě toho mu bylo dovoleno postavit apartmány v budově vedle. Pak se ale změnila finanční situace a hlavně klesl zájem o stavbu nákladných bytů. Majitel následkem toho prodal celý ostrov obci.

Kulturní pobřežní centrum Engøyholmen (EKS) je dnes veřejnou neziskovou nadací, která byla založena v roce 1990 ve Stavangeru místními pobočkami Společnosti pro ochranu norských památek (Fortidsminne-foreningen) a Pobřežní federací (Forbundet KYSTEN) zaměřenou na využívání a uchovávání historických lodí a pobřežního prostředí. Posláním EKS je:

• Obnovit a zachovat majetek nadace: budovy, vybavení, čluny a plavidla, která patří na seznam dědictví a mezi důležité prvky jednoho z mála autentických námořních prostředí ve Stavangeru.
• Vytvořit podmínky pro aktivní využití pobřežního prostředí ostrova Engøyholmen jako kulturního centra a zázemí pro město Stavanger a oblast Rogaland.
• Dokumentovat a zachovávat námořní kulturní tradice v obci, a podporovat povědomí o nich i aktivity na jejich základě. Mezi kulturní dědictví patří pozemky, lodě, vybavení a předměty, stejně jako nehmotná aktiva a tradiční řemesla námořní a pobřežní kultury.
• Uchovat Engøyholmen jako místo mnoha využití pro různé věkové skupiny, kde spolu působí zvláštní prostředí vč. mnoha objektů a tradic pobřežní kultury.
• Zajistit provoz střediska pro pobřežní kulturu, které má sociálně orientovaný pedagogický profil; jeho hlavní náplní je preventivní a rehabilitační práce s dětmi a mladými lidmi.
• Zajistit práci na vysoké profesionální úrovni, s vysokou mírou udržitelnosti a etiky.

Nápad a originalita

Tento „podnik“ vznikl na základě činnosti neziskové organizace, motivací byl zájem jejích členů o kulturní dědictví související s rybolovem a obživou v přímořských oblastech. Proces jeho ustavení tedy probíhal zcela na základě inciativy „zdola“. Důsledné hledání možností, jak svou vizi uskutečnit, pak přineslo ovoce: příležitosti, které se objevily, mohly být plně využity, a představy zakladatelů naplněny.

Výsledkem je organizace zajišťující renovaci místních lodí, které jsou určeny pro mořské muzeum, nebo jsou používány v projektech se školními dětmi (nejsou na prodej, protože na to nestačí výrobní kapacita). Staví se zde nové lodě podle vzoru starých, typické pro region; stavba se provádí ve spolupráci s Mořským muzeem. Centrum organizuje projekty pro školní děti; účastní se jich 11 tříd každé jaro, a 11 tříd každý podzim. Každé toto období trvá vždy 5 týdnů, 3 dny v týdnu mají školní třídu 20–30 dětí, ve věku 5.–6. třídy: děti zde mají možnost projížďky na 1–2 lodích, na nich se také dozví mnohé o lodích, o místním přístavu, o historii Stavangeru: křesťanství, věk Vikingů, lovu a zpracování herynků (sušení, solení, …). Děti mohou používat lodě sami: veslují, nebo řídí motorové lodě, vždy 15 dětí na jedné lodi. V další budově (warehouse) na ostrově je základna pro zbytek dne: tam dělají různé aktivity – jedí mořská jídla atd.; dohromady to vydá na školní den. Motorové čluny půjčují univerzitám pro jejich „outdoorové“ kurzy. Univerzity si najímají 10 lodí na týden každé jaro – takže musí mít 10 lodí na pronájem. 

Rizika a pozitivní okamžiky v procesu realizace

Toto „podnikání“ není založeno na business plánu, od začátku stojí na myšlence sociální pedagogiky, přenesené zkušenosti odjinud, o které se ví, že funguje. Město platí za péči o problémové děti značné částky, aby se v životě dostali na správnou cestu. Dnes je ale už založení takové organizace mnohem složitější, protože je mnoho předpisů, které se musí dodržovat (organizace musí mít formální status, povolení atd.).

Jedna z budov byla restaurována v r. 1990, ale nyní je to potřeba udělat znovu, protože vlhké klima a slané ovzduší působí značnou korozi. Musí se vyměnit značná část dřeva. Restaurátorské práce si zaměstnanci Centra dělají sami, jen památkově chráněné lodě se dělají za dohledu a podle předpisů památkářů. Jako návod slouží kniha, kde jsou popsány všechny tradiční postupy práce se dřevem. Při diskusi o nejlepší vhodné metodě se spolu potkávají truhláři, kteří mají zájem o tradiční postupy. Navíc jsou v kontaktu s majitelem lesa, kterého instruují, jak a co má kácet – potřebují například stromy i s částmi kořenů, které pak tvoří klenbu podpírající strop, nebo se musí dohodnout, jak potom řezat dřevo. Aby si vzájemně vyjasnili své požadavky, byli tito „aktéři“ spolu na pracovní cestě v lese. Absolvovali tak 2 cesty, každá trvala 2 týdny, účastnili se jí 4 lidé ve spolupráci s majitelem lesa – vybírali stromy, řezali na pile a diskutovali o postupech. Tak se řemeslníci učí od sebe vzájemně. Vzdělávací systém zde nepomůže (nejsou příslušné učňovské obory) – ve Stavangeru jsou 4 školy pro 9.–10. třídu, kam chodí truhláři. Ti už kdysi byli pozváni do Centra, aby se naučili dovednosti nutné pro restaurování, které by mohli využít např. ve starém Stavangeru, ale zájemce z jejich řad se nenašel. Pozvali také učně, přes regionální agenturu, která má na starosti všechny učňovské školy. Ze všech pozvaných pouze 3 učni přijali pozvání, ostatní „neměli čas“: všichni pracují pro moderní stavby. 

Předpoklady udržitelnosti podnikání

Základem „podnikání“ je vzdělávací projekt, který je financován jako sociální podpora od státu a ze soukromých zdrojů. Podpora od státu směřuje k „podpořeným osobám“, to ale umožňuje též pracovat na rekonstrukci lodí a žádat o další zdroje na tuto práci. Počet klientů (20 týdně) je stálý, vedle těch „uspokojených“ existuje čekací listina, protože stávající kapacity jsou naplněny a nedostatek řemeslníků, kteří by asistovali při práci, je nedovoluje zvýšit (dnes mají jen 1 stavitele lodí, tak nemají kapacity pro přijímání dalších učňů, ale mívali 2 stavitele a k nim 2 učně). Díky této rovnováze je rozpočet Centra stabilní, i když místní školy v poslední době chtějí ušetřit a méně problémové žáky si ponechávají kvůli státní podpoře sami. Do Centra tak docházejí stále těžší případy.

Podpora od obce klesá, takže se musí hledat nové možnosti komerčního charakteru, aby se zafinancovali. Postupně tedy hledají příjmy z externích činností. Mají 2 velké lodě a restaurují další. To jsou státem chráněné lodě, takže se musí dodržovat předpisy, jak se to má dělat, včetně malby. Tyto externí činnosti Centrum dříve nedělalo, ale nyní v menší míře musejí. Mají velké lodě, kde se vejde 50 pasažérů, a ty používají na pronájem. Pak ale potřebují certifikaci na loď a na posádku.

Vztah „podnikatele“ k okolnímu prostředí

Zájem o zachování kulturních tradic a předmětů byl motivací pro rozjezd aktivit. Přístup a metoda byly postupně vyjednávány v rámci komunity a s jejími důležitými aktéry.

Doporučení a inspirace

Sociální pedagogika je výbornou příležitostí, jak skloubit radost z řemeslné práce se společenským užitkem: je možno ji využít k výchovným cílům. Zdá se, že řemeslná činnost, která má pevný řád, rozvíjí zručnost, manuální dovednosti, pěstuje sociální vztahy atd., má nejen vzdělávací, ale také terapeutický vliv. Kulturní centrum ve Stavangeru je příkladem vztahu mezi poskytovateli služby a jejími klienty, který vychází z oboustranného zájmu a funguje na principu vzájemné výhodnosti – profitují z něho obě strany, ale i společnost jako celek. Kromě tréninku sociálních vazeb a schopností, které jsou nezbytné pro život v současné společnosti, jsou předávány tradiční dovednosti, které by jinak upadly v zapomenutí. Díky tomuto „nadčasovému“ kontextu se činnost Centra těší podpoře ze strany společnosti a jejích kulturních, vzdělávacích a sociálně zaměřených institucí a programů.

Pozitiva a negativa využití tradic pro podnikání

Jde o městskou organizaci/aktivitu, která navazuje na tradice výroby lodí a pomůcek k rybolovu, i získávání, zpracování a využití mořských produktů atd. V současné době je ale zasazena do kontextu městské kultury s jejími negativními sociálními jevy (tam, kde selhává hromadný systém vzdělávání, a/nebo nastupuje sociální vyloučení). Jde tak nejen o prolínání různých časových vrstev, ale i geograficky vymezených činností (získávání obživy z místně definovaných přírodních zdrojů).

Rozvíjené dovednosti

Pracovníci dodržují několik pedagogických zásad: všichni účastníci kurzů musí být vždy podporování pozitivně (nikdy nejsou trestáni); dělají jednoduché manuální práce – takové, které zvládají; dosáhnou vytčeného cíle a mají pak radost z výsledku; jde o smysluplnou činnost – stávají se součástí toho, co se dělá v Centru pro obec a kulturu; vidí souvislosti, například s matematikou (musí dělat základní výpočty a řešit geometrické úlohy). Cílem je děti integrovat, a to často vyžaduje práci na principu: 1 pracovník se věnuje 1 dítěti; úkolem pedagogů je děti aktivovat: někteří mají složité diagnózy, mají také různé medikace.

Druhá skupina (dospělí lidé) absolvuje pracovní výcvik zaměřený na posílení sociálních vztahů (klienti jsou často neschopni komunikace). Někdy jde o řemeslníky v jiných oborech a mohou tak skutečně pomoci při práci. Naopak pro některé klienty je pobyt v Centru stresující, i když dostávají veškerou možnou podporu. Zaměstnanci se snaží najít a následně posilovat jejich zájem, „být kolem nich“; klientům pomáhá i to, že zde najdou místo, kde mohou být (kde jsou „přijati“). Někteří se občas ztratí a pak se zas objeví – jsou vítáni a nikdy nejsou trestáni. Centrum je tak pro ně „přístav“: mají sami tolik problémů, kterých se potřebují zbavit, že není možné přidávat další traumata. Po roce či dvou přecházejí do chráněných dílen nebo společností – to je pro ně nový začátek. Pokud jim to v Centru nesvědčí, obec jim najde jiný program (Centrum není psychologické zařízení, ale pracovní).

Další zásadou je nepřehánět přísnost, například co se týče bezpečnostních opatření. Nefungují zde přísné předpisy a nejsou ani využívány složité bezpečnostní pomůcky. Klienti jsou instruováni, co je bezpečné, čeho se nedotýkat a kam by chodit neměli, a oni ve vlastním zájmu tyto požadavky respektují. Doposud neměli v Centru žádný pracovní úraz, a to i přes to, že v běžném životě mladí lidé přicházející do Centra každodenní situace často nezvládají.

Odkazy

Reference

Stránka byla připravena na základě rozhovoru Jiřího Dlouhého a Jany Dlouhé s panem Halvortem Fottlandem dne 20. dubna 2017

Externí odkazy

• Fotogalerie z Kulturního centra Engøyholmen
• Webové stránky Kulturního centra Engøyholmen
• Kulturní centrum Engøyholmen na norské Wikipedii
• Kulturní centrum Engøyholmen na norské Wikipedii

Tato stránka vznikla za podpory fondů EHP a Norských fondů - Program Česko-norský výzkumný program (CZ09)