Mezinárodní organizace

Mezinárodní organizace zpravidla vzniká proto, že její tvůrci pociťují nutnost regulovat nějakou část vzájemných vztahů, pro kterou dosud nemají jiný adekvátní mechanismus, a pro kterou se vzhledem k četnosti jejího výskytu vyplatí zřídit trvalou organizační strukturu. Široce akceptovaná definice mezinárodní orga­nizace zní: „Sdružení (minimálně tří) států, které na základě právního aktu, jímž bylo zřízeno (většinou mezinárodní smlouva), trvale vykonává pro členské státy určité úkoly, a to vlastním jménem a prostřednictvím vlastních orgánů.“ (Malenovský, 1997, str. 96). Tato definice zřetelně akcentuje roli států jako jednotlivých stavebních kamenů, které organizaci tvoří. Mezinárodní organizace, respektive přesněji mezinárodní mezivlád­ní organizace (vznikají z vůle vlád a/nebo zákonodárných sborů) vystupují jako subjekty mezinárodního práva (tj. mají právní subjektivitu) a jsou aktivní jak v regionálním, tak v globálním měřítku.

Vymezení mezinárodních organizací

Mezinárodní organizace patří mezi klíčové institucionální hráče mezinárodní komunity. Pro pochopení jejich role je třeba předem upozornit na jejich následující vlastnosti:

• Mají mezinárodní právní subjektivitu – tj. jsou subjekty mezinárodního práva; na rozdíl od nestátních organizací s mezinárodním prvkem (např. Greenpeace nebo Amnesty International) nebo mezinárodních soukromých korporací. Právní subjektivita je obvykle výslovně stanovena v zakládajícím dokumentu organizace, ale existuje i teorie tzv. implicitní právní subjektivity, kde její existence vyplývá z úloh a struktury organizace i bez výslovného ukotvení v zakládajícím textu.
• Pravomoci a struktura mezinárodní organizace jsou stanoveny v jejím zakládajícím dokumentu a jsou odvozeny od pravomocí zakládajících států (princip delegace pravomocí) – představa Bhutánu, Nepálu a Afgánistánu zakládajících organizaci pro mořskou dopravu je asi stejně absurdní, jako představa států subsaharské Afriky zakládajících agenturu pro mezinárodní regulaci chovu sobů.

Klasifikace mezinárodních organizací

Počet mezinárodních organizací je značný a záběr jejich činnosti nesmírně široký. Jejich klasifikaci a komparaci je věnována pozornost na poli mnoha společenských věd. Již jsme konstatovali, že mezinárodní organizace zpravidla vzniká na základě mezinárodní smlou­vy. Ta obsahuje výčet členů, stanovuje jejich práva a povinnosti, zřizuje orgány a uvádí cíl činnosti organizace. Všichni členové mezinárodní organizace si jsou (nebo by si měli být) alespoň formálně rovni, mají stejná práva (výhody) a povinnosti. Reálně má proto největší vypovídací hodnotu o podobě organizace její organizační struktura, ze které se dá nejlépe „odečíst“ realita jejího fungování (včetně např. tak zásadní informace, jako kdo a proč stojí či může stát v jejím čele, kdo organizaci financuje, atd.).

• Organizace spojených národů
• Světová obchodní organizace, WTO
• Rada Evropy

Způsob fungování

Zástupci členských států se na půdě té které organizace pravidelně setkávají a na takových­to setkáních jsou pak dohadovány obrysy budoucí spolupráce, přijímány, revidovány či odmítány strategie společných kroků. Velmi často se takováto jednání neúnosně protahují (zejména pokud má organizace velké množství členů), často je výsledkem nikoho neu­spokojující kompromis, zejména pokud je výsledek závislý na hlasováním s požadovanou nadpoloviční (standardně dvoutřetinovou) většinou či pokud je požadována jednomysl­nost.

Negativní zkušenosti s takto (ne)fungujícím prostředím a vědomí neúčinnosti případného vystoupení z té či oné organizace (jaký smysl má například vystoupení z OSN, je-li to jediná globální organizace, kterou máme k dispozici?) vedou řadu členů mezinárodního společenství ke snaze obejít komplikované a byrokracií zásadně zpomalené mechanismy standardních mezinárodních organizací vytvořením „pružnějších“ neformálních struktur.

Na rozdíl od často gigantických administrativních aparátů organizací typu Evropské unie, OSN či NATO se tyto struktury (většinou), vyznačují minimální administrativně-organi­zační složkou, často se jedná pouze o ad-hoc vytvořené struktury v podobě organizačních výborů setkání. Pro řešení nějakého konkrétního problému se na základě existence (ale­spoň minimálního) společného jmenovatele rozhodne skupina států konat (více či méně pravidelná) setkání, jejichž závěry většinou nepodléhají žádné schvalovací proceduře, a pro účastníky proto nejsou nikterak závazná. Takové setkání má často pozitivní výsledek již jenom proto, že se vůbec uskutečnilo.

Příklady aktivit

• WB půjčuje ročně cca 20 mld USD, MMF s ní spolupracuje a dle rozborů ukládá státům podmínky pro poskytnutí půjček
• WTO stanovuje pravidla mezinárodního obchodu. Jádrem systému jsou dohody signované většinou obchodujících států a ratifikované parlamenty. Vlivem průmyslově vyspělých států se zboží z rozvojových zemí nedostane na trh těchto států, a to zejména komodity s nižšími cenami.

Zdroje

http://www.env.cz/AIS/web.nsf/pages/organizace nebo: http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPEAFGRZ8F4

Malenovský, J. (1997). Mezinárodní právo veřejné. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity.

Romancov, M. (2006) Neformální skupiny států In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 91 - 98. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X.

Šlosarčík, I. (2006) Mezinárodní organizace In: Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. pp 99 - 110. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X.