Nadnárodní společnosti

Nadnárodní společnosti (definice viz Pojmy globalizace) hrají klíčovou roli v globalizačním procesu, protože a) iniciují a zavádějí technologické inovace a jsou zdrojem rozvoje produktivních sil, b) přispívají k většině toků mezinárodních transakcí, c) jsou doposud jediným aktérem, který může skutečně plánovat, organizovat a kontrolovat přeshraniční aktivity, d) jsou v postavení, které jim dovoluje plně využívat předností informačních a telekomunikačních technologií a nejvíce přispívají k jejich rozšiřování a rozvoji, e) participují na globalizačních procesech spíše jako aktivní než pasivní účastníci. Teoretici pokládají tyto charakteristiky NNS za ireverzibilní příčiny globalizačního procesu na rozdíl od finanční dominace domácích a mezinárodních ekonomik, které mají za síly reverzibilní (Ietto – Gillies in: Michie, 2003).

Vymezení pojmu

UNCTAD definuje „multinational enterprise“ velice široce: stačí, aby korporace měla alespoň jednu filiálku v zahraničí. Počet takových „multinationals“ je pak odhadován na 60 000 a počet jejich filiálek po celém světě na půl milionu. Ne každá z takto definovaných nadnárodních korporací může ovšem svou silou ovlivňovat národní státy. Ani ty podniky, jež jsou kótovány na světových burzách (a těch je přes 50 000), nemají všechny vliv oslabující suverenitu národních vlád. (Navíc, kótování na burzách podléhá alespoň nějaké regulaci „komisí pro cenné papíry“ národních států a není tak úplně mimo veřejnou kontrolu.)

Skutečnými „vítězi“ na globálních trzích jsou jen velké nadnárodní korporace („multinationals“ – „multinational corporations“, nověji „transnational corporations“). Někdejší koloniálně-surovinové nadnárodní společnosti se v další evoluci rozšířily na konglomeráty a pokračující proces fúzí a megafúzí a „nepřátelských převzetí“ posunul hranice „vertikální integrace“ do dříve nebývalého stupně. Koncentrace ekonomické moci těchto „obrů“ (objevil se termín „very big enterprises“, VBE) a jejich vliv – i politický, a dokonce vojenský (najímání „soukromých armád“ ke stabilizaci situace v zemích, kde vlády přestaly kontrolovat situaci v etnických a kmenových válkách) – na státy podstatně vzrostl.

P. Dembinski (2003) kvantifikuje, že se 800 největších nadnárodních korporací svou „přidanou hodnotou“ (VA – value added) podílí 11 % na tvorbě světového globálního produktu. Jejich roční obrat (tedy včetně nakupovaných vstupů) představuje plnou třetinu hrubého světového produktu. Podobný odhad říká, že také cca 1/3 světové produkce je už od počátku vyvíjena, vyráběna a nabízena pro globální trhy. Letadla (a letecká doprava), počítače (a software k nim), automobily, ale také Coca Cola, víno... Většina z těchto „obrů“ si vybudovala své vlastní distribuční sítě k prodeji svých výrobků a servisu ke konečným uživatelům, a tím na principu „páky“ ovlivňuje trhy i nad rámec toho, co prochází jejich účetnictvím (např. leasing a spotřebitelské úvěry).

Působení NNS

Šedesátá a sedmdesátá léta byla (podle teoretiků) desítiletími konfrontace mezi NNS a národními vládami, zejména, i když ne výlučně, vládami rozvojových zemí. Zejména zde docházelo v té době k velkému počtu nacionalizací přidružených podniků (affiliates) NN společností. To se změnilo v 80. letech. Toto desítiletí se naopak pokládá za dobu spolupráce mezi národními vládami a NNS. Řada vlád rozvojových zemí, aniž by ohrožovala nacionalizovaný sektor, následovala příklad průmyslově rozvinutých zemí a zapojovala tento sektor do spolupráce s NNS. Privatizované podniky pak vlády často prodávaly zahraničním společnostem. Privatizace vyvrcholila v devadesátých letech. To posilovalo postavení NNS a umožňovalo jim bez zábran sledovat své strategie.

Popsaný vývoj měl ovšem své sociální důsledky. Různé společenské skupiny byly zbavovány vlivu, zatímco distribuce příjmů a blahobyt se od nejchudších vrstev, skupin, komunit, tříd a zemí přesouvaly k bohatým, a to jak v průmyslově rozvinutých, tak v rozvíjejících se či rozvojových zemích. Jak vlády sledovaly strategie preferující menšiny, často v rozporu s demokratickými principy, lidé přestávali stále více věřit v demokratické mechanismy jako nástroje, které mohou měnit sociální a ekonomickou situaci. Postupné klesání volební účasti v řadě průmyslových zemí bylo zlým znamením deziluze z demokratického procesu. Politická diskuse se změnila v pouliční protesty.

Cesta ven ze začarovaného kruhu globálních problémů by měla vést z pouličních protestů k politice. Demokratický proces by měl začít fungovat. Toho lze dosáhnout jen odklonem od konfrontace k regulaci. Národní vlády musí znovu získat vedení v politice, aby se mohly vypořádat s mocí NNS. NNS přitom v řadě ohledů hrají v současném kapitalistickém světě pozitivní roli. Řada je jich zapojena do tolik potřebného rozvoje a šíření inovací zejména v rozvojových zemích, mnohé vyrábějí, co lidé potřebují a chtějí, vytvářejí pracovní příležitosti a rozvíjejí kvalifikační zdatnosti. Nicméně jejich aktivity je třeba regulovat systémem koherentních i mezinárodních forem vládnutí.