Pojmy globalizace

Brettonwoodské dohody

Dohody z konference Organizace spojených národů, která se v červnu 1944 konala v Bretton Woods v New Hampshire v USA, položily základ poválečnému světovému měnovému a finančnímu systému. Cílem dohod bylo vytvoření ekonomického systému, který prostřednictvím obchodu a hospodářské integrace povede k rychlé poválečné obnově. Základ brettonwoodských dohod tvořil systém pevných směnných kurzů hlavních světových měn, vytvářející stabilní prostředí pro mezinárodní obchod mezi nezávislými zeměmi. Základní platební jednotkou byl americký dolar vázaný na zlato, který představoval pevnou kotvu mezinárodního měnového řádu. Součástí brettonwoodského systému byl i vznik Mezinárodního měnového fondu (MMF; anglicky ‘International Monetary Fund - IMF’) a Světové banky (anglicky ‘World Bank’; úplný název zní Mezinárodní banka pro rekonstrukci a rozvoj, anglicky ‘International Bank for Reconstruction and Development - IBRD’). Období od 2. světové války až do poloviny šedesátých let představovalo zlatý věk ekonomického růstu a rozvíjejícího se obchodu. Na přelomu 60. a 70. let však v USA narůstala inflace a prohluboval se deficit platební bilance zahraničního obchodu. Spojené státy řešily nepříznivou situaci devalvací dolaru, která měla obnovit domácí ekonomický růst a posílit pozici USA na světových trzích, a zrušením směnitelnosti dolaru za zlato, a tím i hlavního stavebního pilíře brettonwoodského systému. V letech 1971-1973 následoval přechod na systém volně plovoucích kurzů nejvýznamnějších měn, který existuje dodnes.

Globalizace a její hlavní rysy

Globalizace je spontánní, neřízený proces stále intenzivnější integrace zemí světa v jediném ekonomickém systému. To je zřejmě jediné kritérium, na kterém se shodnou teoretici zabývající se tímto jevem, aniž by se tím vzdávali možnosti do pojmu zahrnout celé sady dalších sociálních, politických, kulturních, sociálně psychologických atd. vztahů s globalizací souvisejících. Mezinárodní měnový fond (IMF) proto příznačně defi nuje globalizaci jako rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií. Tato charakteristika ovšem pomíjí klíčovou důležitost komunikací, především internetu a masmédií, zejména televize. Právě nepřetržitý proud informací vede k zrychlení všech společenských procesů, k transformaci času a prostoru. Vzdálené skutečnosti, ať ekonomické či jiné ovlivňují stále intenzivněji životy obyvatel zemí zejména přímo vtažených do globalizačních procesů.

Globalizmus

Globalismus je v podstatě způsob myšlení sociálně jednajících a rozhodujících jednotlivců a skupin, organizací či institucí, který je doprovázen úsilím reflektovat vlastní možnosti, prostředky a cíle – jako rostoucí měrou ovlivněné globalizační vzájemnou závislostí. Globální vzájemné ovlivňování, směna informací a hodnot způsobují reakce v podobě různých forem reflexivity. „Globalismus“ – jako lidské uvědomování a zobrazování globalizace – může být pozitivně například vědomím globální sounáležitosti a solidarity i odpovědnosti. Může být také zkreslenou ideologickou konstrukcí a vyprávěním o tom, co je to globalizace a jakou roli mají její aktéři.

Informační společnost

Společnost, jejíž zdroje ekonomické produktivity, kulturní hegemonie a politická a vojenská moc závisí na schopnostech získávat, shromažďovat, ukládat, analyzovat a vytvářet informace a znalosti, se nazývá informační společností. Informace a znalosti byly důležitým faktorem ekonomické akumulace a politické moci i v minulosti, ale v současném technologickém, sociálním a kulturním kontextu se informace stávají přímo výrobní silou. Vzhledem k informačnímu propojení celého světa a k automatizaci většiny standardních rutinních výrobních i řídících úkonů, je kontrola nad informacemi, znalostmi a informačními technologiemi nezbytnou podmínkou k ovlivňování organizace a fungování společnosti ve prospěch držitelů informací a informačních technologií.

Nadnárodní společnosti

Nadnárodní společnosti (NNS; v angličtině ‘transnational corporations - TNCs’ nebo ‘multinational corporations - MNCs’, někdy též nadnárodní korporace) jsou podniky, jejichž některé pobočky nejsou lokalizovány v zemi původu, ale v zahraničí. Pobočky NNS v zahraničí jsou zakládány prostřednictvím přímých zahraničních investic mateřského podniku formou akvizice existující firmy nebo výstavbou nových provozních kapacit. NNS mohou vzniknout i na základě fúze dvou firem z odlišných zemí původu. Tři výše uvedené strategie slouží i k expanzi existujících NNS.

Významné charakteristiky nadnárodních společností. (1) NNS vyvíjejí ekonomické aktivity na několika národních trzích. (2) Mohou tak využívat odlišností mezi jednotlivými zeměmi, včetně rozdílů v politických prioritách, regulačních mechanismech a například rozsahu pobídek pro přilákání PZI a NNS. (3) NNS mají vysokou geografickou flexibilitu a na měnící se místní podmínky mohou rychle reagovat přesunem svých aktivit do vhodnější lokality v jiné části světa.

Zdroje

Bělohradský, V. Malý příruční slovník globalizace: 10 hesel k porozumění a obraně. Dostupné z www http://www.multiweb.cz/hawkmoon/slovnik.htm

Dlouhá, J., Dlouhý, J., Mezřický, V. (eds.) (2006) Globalizace a globální problémy. Sborník textů k celouniverzitnímu kurzu 2005 – 2007. Univerzita Karlova v Praze, COŽP. ISBN 80-87076-01-X.