Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy/Environmentální výchova/Kontext světové environmentální výchovy: Porovnání verzí
Bez shrnutí editace |
m (removed Category:Environmentální výchova; added Category:Učebnice Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy using HotCat) |
||
| (Není zobrazeno 10 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Díky vzájemné spolupráci výše v textu popsaných linií ochrany přírody je dnes, po necelých padesáti letech (počítáno od největšího rozmachu proenvironmentálních hnutí na přelomu 60. a 70. let), environmentální výchova zařazena do kurikulárních dokumentů většiny vyspělých států světa (Scott, Oulton, | Díky vzájemné spolupráci výše v textu popsaných linií ochrany přírody je dnes, po necelých padesáti letech (počítáno od největšího rozmachu proenvironmentálních hnutí na přelomu 60. a 70. let), '''environmentální výchova''' zařazena do kurikulárních dokumentů většiny vyspělých států světa (Scott, Oulton, 1999<ref>SCOTT, W., OULTON, CH. Environmental Values Education : an exploration of its role in the school curriculum. Journal of Moral Education. 2/1999. Vol. 27. p. 209 – 224.</ref>, Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, 2000: str. 78 – 97)<ref>Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice. Praha: MŽP, 2000. 107 s. ISBN80-7212-151-0. </ref>. | ||
Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi, začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991), přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988, Durrell, Durrellová, 1997) i filosofové (např. Naess, 1994, Leopold, 1999), psychologové (např. Schultz, 2007, Kellert, Felthous, 1985), sociologové (např. Liedloffová, 2007), spisovatelé (např. Undstetová, 1990) aj. | |||
Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN. Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v Tbilisi 1977) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.). | Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi, začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991)<ref>BRUNDTLANDOVÁ, GH. Naše společná budoucnost: Výtah ze zprávy komise OSN pro životní prostředí. Brno: EKOcentrum, 1991. ISBN neuvedeno.</ref>, přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988<ref>DUVIGNEAUD, P. Ekologická syntéza. 1. vyd. Praha: Academia, 1988. 416 s. ISNB neuvedeno.</ref>, Durrell, Durrellová, 1997<ref> DURREL, GM., DURRELOVÁ, L. Amatérský přírodovědec : Všestranný praktický průvodce světem přírody. 1. vyd. Bratislava : Slovart, 1997. 320s. ISBN 80-7209-030-5.</ref>) i filosofové (např. Naess, 1994<ref name="NAESS">NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl : Náčrt ekosofie. 1. vyd. Prešov : Abies, 1994. 320 s. ISBN80-88699-09-6.</ref>, Leopold, 1999<ref>LEOPOLD, A. Obrázky z chatrče. 1. vyd. Prešov : Tulčík, Abies. 1999. 269 s. ISBN: 80-88699-13-4. | ||
V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší tradicí environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (2000). | </ref>), psychologové (např. Schultz, 2007<ref>SCHULTZ , PW., TABANICO, J. Self, identity, and the natural environment. Journal of Applied Social Psychology, 2007. 37, 1219-1247.</ref>, Kellert, Felthous, 1985<ref>KELLERT, SR., FELTHOUS, AR. Childhood Cruelty toward Animals among Criminals and Noncriminals. Human Relations. 1985. 38: 1113 –1129. ISSN 0018-7267.</ref>), sociologové (např. Liedloffová, 2007<ref>LIEDLOFFOVÁ, J. Koncept kontinua: Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. 1. vyd. Praha: Dharma Gaia, 2007. 176 s. ISBN: 978-80-86685-79-3.</ref>), spisovatelé (např. Undstetová, 1990)<ref>UNDSETOVÁ, S. Šťastné dny. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 135. ISBN neuvedeno.</ref> aj. | ||
Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN. Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v [[Tbilisi Declaration|Tbilisi 1977]]) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.). | |||
V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší tradicí environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci ''Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (2000).'' <ref>Srovnávání těchto dokumentů je ovšem zatíženo chybou – informace předávají především státní úředníci nebo ředitelé škol, kteří mají jednak zájem o to, aby právě jejich stát (jejich škola) v komparaci dopadla dobře, často nemají relevantní informace z praxe.</ref> | |||
Musíme si uvědomit, že realizace environmentální výchovy v jednotlivých státech je závislá na historicko-kulturním kontextu. Např. J. Goodalová do environmentální výchovy v Africe zařazuje témata „boj proti pytlákům“, „desertifikace“ apod., která by v českém kontextu neměla příliš smysl. | Musíme si uvědomit, že realizace environmentální výchovy v jednotlivých státech je závislá na historicko-kulturním kontextu. Např. J. Goodalová do environmentální výchovy v Africe zařazuje témata „boj proti pytlákům“, „desertifikace“ apod., která by v českém kontextu neměla příliš smysl. | ||
Tato skutečnost komparaci se zahraničím znesnadňuje. Vždy je proto vhodné sledovat (a případně kopírovat) jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy a projekty. | Tato skutečnost komparaci se zahraničím znesnadňuje. Vždy je proto vhodné sledovat (a případně kopírovat) jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy a projekty. | ||
Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto: | |||
Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) <ref name="NAESS"/> | |||
snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto: | |||
*Úcta ke všemu živému (ke člověku, k živým tvorům i ke krajině). | |||
*Výchova ke ztotožnění (vciťování) přímo v přírodě. | |||
V posledních letech se světová environmentální hnutí (včetně environmentální výchovy) dostalo do krize, která vznikla ze vzrůstajících rozporů mezi ekologickými aktivisty a obyčejnými lidmi. Popisem tohoto rozkolu se zabývají například autoři Michael Shellenberger a Ted Nordhaus v eseji The death of environmentalism : Global warming politics in a post-environmental world (Dostupné na http://www.grist.org/article/doe-reprint/). Ve stručnosti jde o to, že i když jsou problémy světového životného prostředí závažnější, stále méně lidí je ochotno změnit své každodenní návyky a stále více lidí se dívá na ekologické aktivisty s despektem. M. Shellenberger a T. Nordhaus se domnívají, že je to způsobeno především nevhodným (manipulativním) podáním. | *Snažit se o zachování soběstačnosti rodin, států (využívat přednostně místní suroviny a potraviny). | ||
[[Kategorie: | *Podporovat pospolitost ve všech podobách, především pospolitost při společné práci (bez přístrojů a techniky). | ||
V posledních letech se světová environmentální hnutí (včetně environmentální výchovy) dostalo do krize, která vznikla ze vzrůstajících rozporů mezi ekologickými aktivisty a obyčejnými lidmi. Popisem tohoto rozkolu se zabývají například autoři Michael Shellenberger a Ted Nordhaus v eseji The death of environmentalism : Global warming politics in a post-environmental world (Dostupné na http://www.grist.org/article/doe-reprint/). Ve stručnosti jde o to, že i když jsou problémy světového životného prostředí závažnější, stále méně lidí je ochotno změnit své každodenní návyky a stále více lidí se dívá na ekologické aktivisty s despektem. M. Shellenberger a T. Nordhaus se domnívají, že je to způsobeno především nevhodným (manipulativním) podáním. Environmentální aktivisté se podnikatelů neptají: „Co pro Vás můžeme udělat?“, ale nařizují jim, co mají dělat. | |||
==Literatura a poznámky== | |||
<references/> | |||
[[Kategorie:Učebnice Základy ekologie a problematiky životního prostředí pro pedagogy]] | |||
{{licence cc|Jančaříková, Kateřina}} | {{licence cc|Jančaříková, Kateřina}} | ||
Aktuální verze z 3. 5. 2016, 10:43
Díky vzájemné spolupráci výše v textu popsaných linií ochrany přírody je dnes, po necelých padesáti letech (počítáno od největšího rozmachu proenvironmentálních hnutí na přelomu 60. a 70. let), environmentální výchova zařazena do kurikulárních dokumentů většiny vyspělých států světa (Scott, Oulton, 1999[1], Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice, 2000: str. 78 – 97)[2].
Řešení ekologické krize environmentální výchovou by nemělo smysl, kdyby bylo realizováno pouze v jednom státě, protože se jedná o systém výchovy reagující na problémy globálního ekosystému – celé naší planety. Proto probíhá, řízeno mezinárodními institucemi a deklaracemi, začlenění environmentální výchovy do školských systémů států celého světa. To podporují politici (např. Brundtlandová, 1991)[3], přírodovědci (např. Duvigneaud, 1988[4], Durrell, Durrellová, 1997[5]) i filosofové (např. Naess, 1994[6], Leopold, 1999[7]), psychologové (např. Schultz, 2007[8], Kellert, Felthous, 1985[9]), sociologové (např. Liedloffová, 2007[10]), spisovatelé (např. Undstetová, 1990)[11] aj.
Pojem environmentální výchova se poprvé objevil v roce 1947 na konferenci IUCN. Ovšem teprve o 30 let později (na konferenci v Tbilisi 1977) jí byla věnována větší pozornost (formulace cílů, závazky pro členské státy atd.).
V současnosti je v některých státech realizace environmentální výchovy lepší, v jiných horší než u nás. Státy s tradičně lepší environmentální výchovou jsou Finsko, Švédsko, Dánsko, Norsko, Izrael. Státy s horší tradicí environmentální výchovy jsou například Kypr, Rumunsko, Maďarsko a další státy tzv. východního bloku. Komparace environmentální výchovy různých států provedená na základě státních dokumentů nebo osobních sdělení je dostupná v publikaci Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice (2000). [12]
Musíme si uvědomit, že realizace environmentální výchovy v jednotlivých státech je závislá na historicko-kulturním kontextu. Např. J. Goodalová do environmentální výchovy v Africe zařazuje témata „boj proti pytlákům“, „desertifikace“ apod., která by v českém kontextu neměla příliš smysl.
Tato skutečnost komparaci se zahraničím znesnadňuje. Vždy je proto vhodné sledovat (a případně kopírovat) jen obecný rámec, nikoli konkrétní přístupy a projekty.
Nejrozšířenějším obecně uznávaným rámcem je podle A. Naesse (1994) [6] snaha o životní styl „našlapovat po zemi lehce“ (norsky: friluftsliv), který A. Naesse specifikuje takto:
- Úcta ke všemu živému (ke člověku, k živým tvorům i ke krajině).
- Výchova ke ztotožnění (vciťování) přímo v přírodě.
- Snažit se o zachování soběstačnosti rodin, států (využívat přednostně místní suroviny a potraviny).
- Podporovat pospolitost ve všech podobách, především pospolitost při společné práci (bez přístrojů a techniky).
V posledních letech se světová environmentální hnutí (včetně environmentální výchovy) dostalo do krize, která vznikla ze vzrůstajících rozporů mezi ekologickými aktivisty a obyčejnými lidmi. Popisem tohoto rozkolu se zabývají například autoři Michael Shellenberger a Ted Nordhaus v eseji The death of environmentalism : Global warming politics in a post-environmental world (Dostupné na http://www.grist.org/article/doe-reprint/). Ve stručnosti jde o to, že i když jsou problémy světového životného prostředí závažnější, stále méně lidí je ochotno změnit své každodenní návyky a stále více lidí se dívá na ekologické aktivisty s despektem. M. Shellenberger a T. Nordhaus se domnívají, že je to způsobeno především nevhodným (manipulativním) podáním. Environmentální aktivisté se podnikatelů neptají: „Co pro Vás můžeme udělat?“, ale nařizují jim, co mají dělat.
Literatura a poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ SCOTT, W., OULTON, CH. Environmental Values Education : an exploration of its role in the school curriculum. Journal of Moral Education. 2/1999. Vol. 27. p. 209 – 224.
- ↑ Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice. Praha: MŽP, 2000. 107 s. ISBN80-7212-151-0.
- ↑ BRUNDTLANDOVÁ, GH. Naše společná budoucnost: Výtah ze zprávy komise OSN pro životní prostředí. Brno: EKOcentrum, 1991. ISBN neuvedeno.
- ↑ DUVIGNEAUD, P. Ekologická syntéza. 1. vyd. Praha: Academia, 1988. 416 s. ISNB neuvedeno.
- ↑ DURREL, GM., DURRELOVÁ, L. Amatérský přírodovědec : Všestranný praktický průvodce světem přírody. 1. vyd. Bratislava : Slovart, 1997. 320s. ISBN 80-7209-030-5.
- ↑ 6,0 6,1 NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl : Náčrt ekosofie. 1. vyd. Prešov : Abies, 1994. 320 s. ISBN80-88699-09-6.
- ↑ LEOPOLD, A. Obrázky z chatrče. 1. vyd. Prešov : Tulčík, Abies. 1999. 269 s. ISBN: 80-88699-13-4.
- ↑ SCHULTZ , PW., TABANICO, J. Self, identity, and the natural environment. Journal of Applied Social Psychology, 2007. 37, 1219-1247.
- ↑ KELLERT, SR., FELTHOUS, AR. Childhood Cruelty toward Animals among Criminals and Noncriminals. Human Relations. 1985. 38: 1113 –1129. ISSN 0018-7267.
- ↑ LIEDLOFFOVÁ, J. Koncept kontinua: Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. 1. vyd. Praha: Dharma Gaia, 2007. 176 s. ISBN: 978-80-86685-79-3.
- ↑ UNDSETOVÁ, S. Šťastné dny. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1990. 135. ISBN neuvedeno.
- ↑ Srovnávání těchto dokumentů je ovšem zatíženo chybou – informace předávají především státní úředníci nebo ředitelé škol, kteří mají jednak zájem o to, aby právě jejich stát (jejich škola) v komparaci dopadla dobře, často nemají relevantní informace z praxe.
