Umělá inteligence v kontextu udržitelného rozvoje

Umělá inteligence (anglicky: artificial intelligence) je obtížně vymezitelný pojem, který se používá jak pro označení inteligence v neživých organismech, tak jako název vědního oboru, jenž se zabývá vývojem a technickými i filozofickými otázkami s ním spojenými. Hlavním problémem definice je obtížné vymezení inteligence samé, proto není ani jasné, podle jakého kritéria umělou inteligenci hodnotit (resp. kdy ji již prohlásit za inteligenci).

Počátky uvažování o umělé inteligenci nalézáme již ve starověkých bájích a pověstech, v nichž jsou líčena různá neantropogenní stvoření, jež jsou schopna cítit jako člověk či jsou nadána nadpřirozenou mocí. Americká spisovatelka Pamela McCorduck, která se zabývá filozofickými aspekty umělé inteligence, píše, že její počátky nalézáme ve starověkých ,,přáních připodobnit se bohům". Mechanické umělé bytosti se objevují již v řeckých mýtech, jako jsou Hefaistovi zlatí roboti a Pygmalion Galatejský. Ve středověku přibyly pověsti o tajných mystických či alchymistických prostředcích jak transformovat mysl do hmoty, jak se o to pokoušel např. Jābir ibn Hayyān's (viz Takwin), Paracelsus (viz Homunculus) či Rabbi Judah Loew's (viz Golem). Dále se objevují představy o umělé inteligenci lidí/myslících strojů, jež byly rozvinuty v beletrii, např. Frankenstein Mary Shelleyové, R.U.R. Karla Čapka a filozofické úvahy, jako je Butlerův "Darwin mezi stroji." Umělá inteligence se posléze stává jedním ze základních témat science fiction.

Ve dvacátém století se umělou inteligencí začíná zabývat věda a vznikají první odborné publikace na toto téma. Jednou z nejznámějších a nejvíce citovanou je studie Počítačové stroje a inteligence (Computing Machinery and Intelligence) již zveřejnil v roce 1950 známý britský matematik Alan Turing a v níž předkládá Turingův test (jenž navrhuje jako kritérium po jehož zvládnutí je možné stroj prohlásit za inteligentní - přičemž měřítkem této inteligence je inteligence lidská). V padesátých letech začíná zlatá éra umělé inteligence, která byla po roce 1970 (kvůli nevalným výsledkům) vystřídána pesimismem a omezením finančních prostředků na výzkum. Další rozvoj oboru přichází v osmdesátých letech spolu s rozvojem počítačů, který přinesl přehnaná očekávání a investice, jež byly ale po čase zase omezeny. Obrat a třetí velká vlna zájmu o umělou inteligenci nastává v roce 1997 kdy počítačový systém Deep Blue firmy IBM porazil světového šampiona šachů Garry Kasparova. To odstartovalo celosvětovou vlnu zájmu o oblast umělé inteligence. V roce 2016 oznámila firma Google Deep Mind, že její systém porazil šampiona ve hře Go, jež je mnohem náročnější než šachy a často vyžaduje schopnost intuice. Podle výzkumu mezi předními odborníky v oblasti je pravděpodobnost, že umělá inteligence dosáhne úrovně té lidské, 50% mezi lety 2040-2050 a 90% do roku 2075.

Enon robot

Současný prudký rozvoj umělé inteligence v mnoha oblastech (vyhledávače, samořídící auta, rozpoznávání obrazů, překladače atd.) vzbuzuje mnohé obavy. Mezi aktuální patří strach ze ztráty zaměstnání, není totiž příliš jasné, co lidé budou dělat, když množství současných profesí bude v brzké době pravděpodobně nahrazeno stroji. Na vědecké úrovni se začínají řešit také úvahy, jež byly dříve doménou autorů science fiction, jako ovládnutí lidstva umělou inteligencí či vyhynutí lidského rodu (viz koncept existenciálních rizik). Rozvoj umělé inteligence tak může představovat největší výzvu pro udržitelný rozvoj vůbec (přičemž jí v oficiálních dokumentech zatím není věnována prakticky žádná pozornost). O aplikaci výpočetních modelů, popř. umělé inteligence v oblasti udržitelného rozvoje se snaží nově se etablující obor výpočetní udržitelnost (computional sustainability).