Život

Biodiverzita

– tedy biologická rozmanitost – znamená variabilitu všech žijících organismů; zahrnuje diverzitu v rámci druhů, mezi druhy i diverzitu ekosystémů (Úmluva o biodiverzitě, 1992, Rio de Janeiro).

Biodiverzita je popsána jako rozmanitost života ve všech jeho formách, úrovních a kombinacích (Průvodce k Úmluvě o biodiverzitě GLOWKA et al. 1994). Přitom nejde o pouhý součet všech genů, druhů a ekosystémů, ale spíše o variabilitu uvnitř a mezi nimi. Proto je biodiverzita v tomto pojetí považována za vlastnost života.

Biodiverzita není totožná s druhovým bohatstvím (výčet druhů), nýbrž je pojmem mnohem širším a komplexnějším. Na druhou stranu ji však nelze zcela ztotožnit s celým předmětem zájmu současné ochrany přírody. Biologická rozmanitost končí de facto na úrovni ekosystémů, nedotýká se tedy bezprostředně krajiny, krajinného rázu apod. Také geologická a geomorfologická diverzita, souhrnně tzv. geodiverzita, přesahuje rámec pojmu biologická rozmanitost. V poslední době se tak objevují nové pojmy geobiodiverzita a krajinná diverzita. (velmi podrobně viz Härtel, H., 2003)

Ekologie

Vědní disciplina (v přísném slova smyslu) popisující vztahy uvnitř ekosystémů.

Ekosystémy

Existence života na Zemi je možná jen ve vzájemné závislosti organismů mezi sebou a interakci s okolním prostředím. Tyto vztahy odráží pojem ekosystém, který se používá v dvojím smyslu (Jeník, J., 1998):

• Obecně je ekosystém každá soustava, v níž je přítomen alespoň jeden živý prvek.
• Podle původního pojetí, jež zavedl anglický ekolog H. G. Tansley, je ekosystém strukturním a funkčním celkem, složeným ze všech živých organizmů a abiotického prostředí v daném časoprostoru. V jiném vyjádření lze za ekosystém považovat úhrn všech životních forem a jejich projevů probíhajících v uvažovaném období v topograficky vymezeném prostoru.

Evoluce

Hnací silou vývoje může být adaptace na změny životních podmínek. Druhy, které se změnám nedokážou přizpůsobit, vyhynou. Schopnost přežívat v určitém rozpětí faktorů prostředí nazýváme tolerance (snášenlivost). Postupným vývojem druhů může dojít k divergenci, kdy se původně jeden druh rozštěpí na několik nových - když to podmínky daného životní prostředí dovolí (např. druhově bohaté prostředí tropických deštných lesů - zde žije až polovina světových druhů).

Pokud jsou podmínky prostředí natolik extrémní, že jim odolají jen druhy s určitými rysy (např. dokonalá tepelná izolace těla, odolnost proti suchu díky stavbě těla zajišťující minimální odpar vody), dochází i u různých druhů ke konvergenci jejich charakteristik.

Katastrofy

Devastace životního prostředí je problém, se kterým se lidé střetávali v průběhu celých svých dějin po celém světě. Různá lidská společenství (primitivní či civilizovaná) v důsledku neschopnosti rozpoznat vedlejší efekty svého působení přivodila katastrofy omezeného rozsahu (viz Činčera, J., 2001). Neschopnost žít se svým prostředím v harmonii je charakteristická i pro současnost; ekologické problémy se však rozšířily na celou Zemi a mají globální povahu .

Únosná kapacita prostředí

Život a jeho prostředí na Zemi se vzájemně v mnoha ohledech podmiňují. Dynamická ekologie na jedné straně vychází z předpokladu, že příroda nefunguje jako rovnovážný systém; převládající současné paradigma je založeno na poznatku, že ekologické systémy jsou otevřené a nerovnovážné (non-equilibrium paradigm) a nemají žádný stabilní bod. Jsou často řízeny a regulovány vnějšími činiteli a v krátkodobé rovnováze s vnějším prostředím se nacházejí vzácně (Härtel, H., 2003). Na straně druhé jsou ale změny v prostředí možné, jen pokud nepřekročí určitou únosnou kapacitu.

Život (o sobě)

Život je zcela jedinečná forma existence hmoty, odlišující se od toho, co je neživé, ve svých základních vlastnostech. V organismech probíhají tyto podstatné procesy:

• Metabolismus - autotrofní vs. heterotrofní organismy (zhruba: zelené rostliny vs. živočichové, houby).
• Dráždivost
• Reprodukce (zahrnující dědičnost)
• Evoluce - vývoj (jedince = ontogeneze, druhu = fylogeneze). K vývoji druhu dochází postupnou změnou genetické výbavy příslušníků tohoto druhu.

Definice života však může být založena na více principech. Sedm pilířů života definoval (Koshland D.E. Jr., 2002):

• prvý pilíř: program
• druhý pilíř: improvizace
• třetí pilíř: kompartmentalizace (rozdělení do oddílů)
• čtvrtý pilíř: pohyb energie (metabolismus)
• pátý pilíř: regenerace (včetně rozmnožování)
• šestý pilíř: schopnost adaptace (přizpůsobení)
• sedmý pilíř: ohraničenost

viz (Schreiber, V., 2002)

Zdroje

Činčera, J. (2001): Největší ekologické katastrofy za posledních 20000 let. Environmentální informační systémy a humanistická environmentalistika - texty k výuce. Vyšší odborná škola informačních služeb v Praze.

Příroda.cz. Nezávislý informační, komunikační, vzdělávací ale i zábavné centrum věnované (především české) přírodě. ISSN 1801-2787 - International Standard Serial Number

ScienceWorld (2003): Biosféra: Život jako uzavřený systém

Brdička, R. (1995): Biosféra jako smetiště genů. Vesmír 74, 32, 1995/1 Pro registrované.