Ekologický přebytek a deficit: Porovnání verzí
(Založena nová stránka: Podle poměru ekologické stopy a biokapacity lze státy rozdělit na „ekologické dlužníky“ a „ekologické věřitele“ (Obr…) |
Bez shrnutí editace |
||
| (Nejsou zobrazeny 3 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Podle poměru [[ekologická stopa|ekologické stopy]] a [[biokapacita|biokapacity]] lze státy rozdělit na „ekologické dlužníky“ a „ekologické věřitele“ (Obr. | [[soubor:estopa3.jpg|thumb|Obr. 1:Poměr ekologické stopy a dostupné biokapacity v celosvětovém měřítku. Zelené státy se vyznačují přebytkem biokapacity, která je obvykle dovážena v podobě produktů do červených států, které již nemají vlastní dostatečnou biokapacitu a stávají se tak ekologickými dlužníky. ''Zdroj: Global Footprint Network.'']] | ||
[[soubor:estopa4.png|thumb|Obr. 2: Poměr ekologické stopy (EF) a biokapacity (BC) pro evropské státy. Čím nižší je poměr, tím více dostupné biokapacity mají státy k dispozici. ''Zdroj: Centrum pro otázky životního prostředí UK.'']] | |||
Podle poměru [[ekologická stopa|ekologické stopy]] a [[biokapacita|biokapacity]] lze státy rozdělit na „ekologické dlužníky“ a „ekologické věřitele“ (Obr. 1). Státy s dostatkem biokapacity mohou část své produkce vyvážet do zemí, kde se biokapacity z různých důvodů nedostává. Tento proces bývá označován jako obchod s virtuální půdou či virtuální využití území. Zátěž plynoucí z přetváření zemského pokryvu a změn využití území je tak přenesena do zemí původu přírodních zdrojů a dovozce biokapacity si tak může dovolit relativně luxusnější formy využití území jako je například rekreační využití území. Z hlediska regionálního udržitelného rozvoje je relevantní srovnání zemí podle velikosti ekologického deficitu či jeho opaku, ekologického přebytku. Zjednodušeně řečeno: některé země si mohou díky své rozloze, nízké populační hustotě a vysoké produktivitě přírodních zdrojů dovolit poměrně vysokou ekologickou stopu. Příkladem takových států jsou třeba Finsko a Švédsko (Obr. 2). | |||
Mezi země s dostatkem biokapacity patří zejména rozlehlé státy s nízkou hustotou obyvatelstva, jako je Austrálie, Rusko, Brazílie nebo Kanada, ačkoliv životní styl obyvatel zde může být vzhledem k životnímu prostředí různý. Ze srovnání zemí podle příjmů vyplývá, že chudší země mají až řádově nižší stopu, zatímco dostupná biokapacita je srovnatelná s bohatými státy. Země se středními příjmy (např. Čína, Polsko, Argentina) mají relativně vysokou biokapacitu a relativně nízkou stopu; jejich poměr stopy a biokapacity je poměrně nízký, což je příznivé pro ekologickou udržitelnost. | Mezi země s dostatkem biokapacity patří zejména rozlehlé státy s nízkou hustotou obyvatelstva, jako je Austrálie, Rusko, Brazílie nebo Kanada, ačkoliv životní styl obyvatel zde může být vzhledem k životnímu prostředí různý. Ze srovnání zemí podle příjmů vyplývá, že chudší země mají až řádově nižší stopu, zatímco dostupná biokapacita je srovnatelná s bohatými státy. Země se středními příjmy (např. Čína, Polsko, Argentina) mají relativně vysokou biokapacitu a relativně nízkou stopu; jejich poměr stopy a biokapacity je poměrně nízký, což je příznivé pro ekologickou udržitelnost. | ||
{{licence cc|Vačkář, David}} | |||
[[Kategorie:Ukazatele stavu prostředí]] | |||
Aktuální verze z 8. 3. 2011, 15:21
Podle poměru ekologické stopy a biokapacity lze státy rozdělit na „ekologické dlužníky“ a „ekologické věřitele“ (Obr. 1). Státy s dostatkem biokapacity mohou část své produkce vyvážet do zemí, kde se biokapacity z různých důvodů nedostává. Tento proces bývá označován jako obchod s virtuální půdou či virtuální využití území. Zátěž plynoucí z přetváření zemského pokryvu a změn využití území je tak přenesena do zemí původu přírodních zdrojů a dovozce biokapacity si tak může dovolit relativně luxusnější formy využití území jako je například rekreační využití území. Z hlediska regionálního udržitelného rozvoje je relevantní srovnání zemí podle velikosti ekologického deficitu či jeho opaku, ekologického přebytku. Zjednodušeně řečeno: některé země si mohou díky své rozloze, nízké populační hustotě a vysoké produktivitě přírodních zdrojů dovolit poměrně vysokou ekologickou stopu. Příkladem takových států jsou třeba Finsko a Švédsko (Obr. 2).
Mezi země s dostatkem biokapacity patří zejména rozlehlé státy s nízkou hustotou obyvatelstva, jako je Austrálie, Rusko, Brazílie nebo Kanada, ačkoliv životní styl obyvatel zde může být vzhledem k životnímu prostředí různý. Ze srovnání zemí podle příjmů vyplývá, že chudší země mají až řádově nižší stopu, zatímco dostupná biokapacita je srovnatelná s bohatými státy. Země se středními příjmy (např. Čína, Polsko, Argentina) mají relativně vysokou biokapacitu a relativně nízkou stopu; jejich poměr stopy a biokapacity je poměrně nízký, což je příznivé pro ekologickou udržitelnost.
