Sociální učení

Pojem „sociální učení“ bývá definován různě, v environmentálním kontextu jde o proces učení odehrávající se v souvislostech sociálního života (beroucí je v potaz), buď přirozených či uměle simulovaných v rámci výuky. V sociálním učení jsou rozvíjeny kompetence důležité pro uplatnění poznatků v praxi, která je vždy sociálně podmíněna: například umění vyjednávat, dosáhnout společného řešení, nebo přizpůsobit plánované aktivity aktuálním okolnostem; brát v úvahu kontext, ve kterém jsou realizovány. Tak je možné v této praxi eliminovat nežádoucí důsledky technokratických přístupů, které vytvářejí teoreticky „správná“ řešení, často se ovšem míjející s životní realitou, nebo v ní dokonce působící negativní efekty.

V sociálním učení platí, že kompetence jsou získávány přímým působením sociální reality (ať již reálné nebo simulované) na subjekt výchovného působení. Znamená to, že je navozeno takové prostředí pro „výuku“, jež vyžaduje jistý typ aktivity, a tyto vynucené „reakce“ jsou pak fixovány v dovednostním rejstříku vzdělávané osoby. Jedná se především o komunikační dovednosti, které podporují vznik vztahů a vazeb mezi účastníky dialogu, a tedy například také napomáhají utváření sociálních sítí. (Takové sociální sítě pak představují – i pro samotný proces vzdělání – ucelené prvky, jejichž učení má jistá specifika v porovnání s procesem učení jednotlivce.) Cílem výuky je tak přispět mimo jiné ke vzniku určitého sociálního uspořádání v rámci skupiny a s takto vzniklými vztahy pak pracovat, prohlubovat jejich kladné působení na rozvoj kompetencí. Předpokládá se, že náležitá péče a pozornost bude věnována samotnému tomuto (sociálnímu) prostředí jakožto podstatnému faktoru ovlivňujícímu proběh i výsledky učení.