Minamata

Z Enviwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Minamata je název neurologického onemocnění, odvozený od města, kde se poprvé objevilo. Jeho příčinou je těžká otrava rtutí. Má spoustu příznaků a mezi ty nejčastější patří ataxie (např. nekoordinovaná chůze, křeče, tiky očí...), svalová slabost, znecitlivění končetin, a poškození smyslů - sluchu, řeči a ztráta periferního vidění. Krajní extremní projevy nemoci jsou následující šílenství, ochrnutí, paralýza, kóma a smrt. Komplikace obvykle nastupují velmi brzy po konzumaci rtutí napuštěných mořských plodů a ryb a smrt přichází v řádech týdnů.

Nemoc se poprvé objevila roku 1956 v japonském městě Minamata. Zde fungovala chemická továrna spravovaná společností Chisso Corporation, která svou průmyslovou odpadní vodu vypouštěla přímo do zálivu Minamata v moři Shiranui. V odpadní vodě byla uvolňována methylrtuť [CH 3 Hg] +, a část vypouštěného síranu rtuťnatého [HgSO4] byla na methylrtuť metabolizována bakteriemi. Tato látka se následně nahromadila a začala rozšiřovat v tělech korýšů a ryb žijících v zálivu a obyvatelé, kteří je lovili a konzmovali, se následně otrávili rtutí. Otravy lidí i zvířat postupně dál přibývaly ještě řadu let až do roku 1968, kdy byla výroba definitivně ukončena. Příznaky nemoci se však kromě lidí projevovaly i na zvířatech a byly natolik výrazné a závažné, že se jim začalo přezdívat "horečka tančících koček". [1]

První zjištění otravy[editovat | editovat zdroj]

Chemická továrna byla společností Chisso Corporation poprvé otevřena už v roce 1908. Brzy se stala tato továrna nejúspěšnější svého druhu v celém Japonsku a tento status si udržela před druhou světovou válkou i po ní. Odpadní látky znečišťující prostředí měly za následek snížení úlovků rybářů a proto s nimi společnost Chisso uzavřela dvě samostatné dohody o finační dopomoci - malé "platby soucitu".

Továrna zahájila výrobu acetealdehydu roku 1932 s počátečními 210 tunami, což se postupně zvyšovalo a v roce 1960 už dohasovala svého vrcholu 45 245 tun, čímž zaujímala třetinu celkové japonské produkce. Chemická reakce pro výrobu acetaldehydu využívala jako katalyzátorsíran rtuťnatý a jako kokatalyzátor oxid manganičitý, jenž byl v létě 1951 změněn na sulfid železitý. To vedlo k produkci organické sloučeniny rtuti methylrtuti, jejíž podíl v odtoku byl asi 5 %. Do zálivu Minamata byla toxická sloučenina pravidelně vypouštěna celých 17 let.

jako první byla v nemocnici s tímto onemocněním vyšetřována pětiletá dívka 21. dubna 1956. její příznaky byly potíže s koordinovanou chůzí, mluvením, a také silné křeče. Stejné příznaky měla o dva dny později i její mladší sestra a následně i dívka od sousedů. Po následném šetření se začaly objevovat další osoby a 1. května téhož roku ohlásil ředitel nemocnice objev epidemie neznámého onemocnění CNS.[2]

Vyšetřování, odškodnění a čištění odpadních vod[editovat | editovat zdroj]

Na konci května vzniknul Výbor pro protiopatření podivných nemocí. Podezřelé bylo objevování případů pouze v jedné lokalitě a bylo odhaleno podivné chování místních koček - mají křeče, šílí a umírají. Vrány padaly z nebe, na mořském dně přestaly růst chaluhy a na hladině plavaly mrtvé ryby. Do konce října 1956 se objevilo 40 případů lidských pacientů, z nichž 14 zemřelo.

Případem se začali zabývat vědci z Kumadai, kteří přišly na zjištění, že nemocní jsou většinou členové jedné rodiny. Hlavní potravou obětí žijících podél pobřeží byly mořské plody, korýši a ryby, což vedlo k přesvědčení že otrava musí být z jídla. V listoapdu výzkumná skupina ohlásila, že se jedná o otravu těžkým kovem, kterým byly mořští živočichové kontaminováni. Tím se okamžitým podezřelým stala továrna Chisso. Trvalo však ještě 3 roky (až do února 1959), než se přišlo na to, který kov otravu způsobuje. Britský neurolog Douglas McAlpine odhalil příznaky otravy organickou rtutí. Zjištěné výsledky byly šokující - bylo naměřeno 2kg rtuti na tunu sedimentu, což je úroveň která už je ekonomicky vhodná pro těžbu.

Společnost Chisso se pokusila odvrátit pozornost a kritiku tím způsobem, že změnila trasu výstupu odpadní vody a místo do přístavu Hyakken v zálivu Minamata (původní zdroj kontamice) vypouštělo odpadní vody přímo do řeky Minamata, v důsledku čehož zde okamžitě začaly umírat ryby a znečištění, které se rozšířilo do ještě větší plochy způsobilo nákazu ještě více lidem. V reakci na to se k továrně Chisso sjelo 1500 rybářů z nově zasažených oblastí a demonstrovali za finanční náhradu, která již byla vyplácena družstvu Minamata. Další prohřešek této společnosti byl odmítání spolupráce s výzkumným týmem a zatajování svých průmyslových procesů.

V roce 1959 po zveřejnění oficiálních výsledků výzkumu souhlasila obviněná společnost Chisso s vyplacením "soucitných peněz" pacientům - dospělí pacienti dostávali 100 000 jenů (917 USD) ročně; děti 30 000 jenů (275 USD) ročně a rodiny mrtvých pacientů by dostaly jednorázovou platbu 320 000 jenů (2 935 USD).

Dále ministerstvo mezinárodního obchodu nařídilo navrácení odvodu odpadních vod do přístavu Hyakken a následnou instalaci systémů na čištění vody v továrně. Prezident Chisso Kiichi Yoshioka předvedl zvláštní obřad spouštění systému - na důkaz se napil vody údajně upravené přes toto zařízení. Ve skutečnosti společnost věděla, že systém je zcela neúčinný a čistící nádrž byla jen na oko jako sociální řešení. Nemocní tak přibývali stále dál, ale problém tím tímto "vyřešen" a následovalo 10 let ticha, kdy i přes aktivity a bouření se rybářů a nemocných média ani prefektur nereagovaly. [3]

Niigata Minamata[editovat | editovat zdroj]

Nemoc ve velkém znovu propukla v roce 1965 podél břehů řeky Agano, tentokrát v prefektuře Niigata - odsud získala své pojmenování. Znečišťující továrnu tentokrát vlastnila společnost Showa Denko a chemický proces využívající rtuť fungoval velmi podobně jako u Chisso v Minamatě. Otrávených lidí začalo znovu mnoho přibývat a objevovali se u nich stejné příznaky. Výzkumníci, kteří už s nemocí měli zkušenosti odhalili velmi rychle viníka a vydali zpávu prokazující znečišťující společnost a byla na ni podána žaloba.

V podbné době média otevřela kauzu s dalšími japonskými neocemi ze znečištěného prostředí, tím byla choroba itai-itai a astma Yokkaichi. Spolu se dvěma typy minamaty se skupina těchto nemocí označuje jako čtyři velká znečištění Japonska.

Nově propuklá nemoc v Niigatě si vyžádala přezkoumání situace v Minamatě, kteří celé desetiletí bez ustání přibývali. Vrcholem řešení bylo založení Občanské rady pro protiopatření proti nemocem Minamata v Minamatě roku 1968. [4]

Oficiální uznání[editovat | editovat zdroj]

Oficiální závěr příčiny Minamatské choroby vydala japonská vláda dne 26. září 1968, což je 12 let po jejím objevení a a 4 měsíce po ukončení produkce acetaldehydu pomocí rtuťového katalyzátoru společností Chisso. Následovaly demonstrace, při kterých se rybáři, pacienti a jejich rodinní příslušníci dožadovali odškodnění.

Tlak veřejnosti však trval ještě dalších 5 let a úplného vítězství se pacienti dočkali až roku 1973. Verdiktem vlády bylo vyplacení odškodného ve výši 18 milionů jenů (66 000 $) za každého zemřelého pacienta a od 16 milionů jenů do 18 milionů jenů (59 000 až 66 000 $) za každého přeživšího pacienta. . Celková kompenzace ve výši 937 milionů jenů (3,4 milionu $) byla nejvyšší částka, kterou kdy japonský soud přiznal. V roce 2021 bylo úředně ověřeno 2 265 obětí.

V roce 1978 byl v Minamatě založen Národní ústav pro nemoc Minamata. Jeho cílem bylo zlepšit lékařskou léčbu pacientů s touto nemocí a provádět výzkum sloučenin rtuti. Úpěšného vynálezu metody absorbce plynné rtuti pro zabránění znečišťování vzduchu se dočkali v roce 2008. [5]

  1. Minamata nemoc: Historie a opatření , Japonské ministerstvo životního prostředí, 2002, staženo 17. ledna 2007
  2. MARUMOTO; TAKEYA. Patologie otravy methylrtutí (Minamatská nemoc). 2010. vyd. [s.l.]: [s.n.] 
  3. UI. Průmyslové znečištění v Japonsku. [s.l.]: United Nations University Press, 1992. ISBN 92-808-0548-7. 
  4. OIWA; KEIBO. Veslování na věčném moři: Příběh rabáře z Minamaty. 2001. vyd. [s.l.]: Rowman and LIttlefield ISBN 0-425-18999-6. 
  5. Otrava Minamaty , Douglas Allchin, from an online web archive