Aarhuská úmluva

Z Enviwiki
Přejít na: navigace, hledání

Základní principy[editovat | editovat zdroj]

Aarhuská úmluva je mezinárodním dokumentem, který uznává právo na zdravé životní prostředí. Aby přispěla k ochraně tohoto práva, přiznává občanům následující práva týkající se životního prostředí:

  • Právo vědět - jde o poskytování informací na žádost (pasivní právo na informace)
  • Právo účastnit se - jde o zajištění účasti veřejnosti na rozhodování o určitých činnostech, zejména v rámci povolovacích řízení u vybraných staveb a činností
  • Právo na přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

Chtít informace o životním prostředí bez udání důvodu může kdokoli, jakýkoli člověk. Nemusí být ani občanem dané země nebo v ní mít trvalý pobyt. Lidé mohou o informace žádat na jakémkoli úřadě či institutu, který disponuje environmentálními informacemi. Každá vládní agentura musí na takový zájem veřejnosti odpovědět do jednoho měsíce, jenom u složitějších dotazů se lhůta prodlužuje na měsíce dva. Informace z veřejně přístupných seznamů, registrů a souborů by měly být zdarma; v určitých případech mohou instituce žádat poplatek, ale částka má být rozumná.

Veřejné úřady proto musí[editovat | editovat zdroj]

  • shromažďovat environmentální informace a šířit je mezi veřejností
  • sdělit veřejnosti, jaký druh environmentálních informací mají
  • podporovat environmentální gramotnost veřejnosti včetně znalostí, jak získat informace, jak se účastnit rozhodování o otázkách životního prostředí, jak získat přístup k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

Obecné povinnosti a práva[editovat | editovat zdroj]

  • Každá země by měla zajišťovat, aby environmentální informace byly čím dál dostupnější v elektronických databázích volně přístupných veřejnosti (včetně internetu).
  • Každá země musí publikovat a šířit národní zprávu o stavu životního prostředí každé tři až čtyři roky nebo častěji.

Druhý pilíř Aarhuské úmluvy určuje, kdo může klást otázky a nabízet své názory, informace, analýzy, komentáře, návrhy a argumenty těm, kteří rozhodují o záležitostech s výrazným dopadem na životní prostředí. Může tak činit každý, kdo může být ovlivněn určitým rozhodnutím nebo kdo má v jeho rámci "dostatečný" zájem - tedy tzv. "dotčená veřejnost", jednotliví občané a také nestátní neziskové organizace, které podporují ochranu přírody. Dotčená veřejnost by měla být informována v raných stadiích rozhodovacího procesu, a to nejen o navrhované činnosti a jejím možném dopadu na životní prostředí, ale také o:

  • předpokládaných opatřeních na prevenci nebo snížení negativních důsledků
  • možných rozhodnutích
  • hlavní alternativy
  • veřejných institucích odpovědných za rozhodování
  • příležitosti pro účast veřejnosti
  • čase a místu veřejných projednávání
  • veřejné instituci, od které je možno získat nezbytné informace
  • veřejné instituci, ke které mohou být předkládány komentáře, otázky a návrhy

Setkání veřejnosti s projektanty a rozhodujícími činiteli se mají uskutečňovat v rámci veřejných slyšení; jejich výsledky musí být vzaty v úvahu v co největší míře. O jakémkoli rozhodnutí učiněném veřejnou institucí by měla být veřejnost informována včas.

Postihy za neplnění[editovat | editovat zdroj]

Aarhuská úmluva určuje také způsoby, jak uplatňovat práva, pokud k dohodě nedojde a rozhodnutí nevyhovují. O věci musí rozhodovat nezávislá, neutrální „třetí“ strana, v ČR je to pouze soud. Případ může předložit soudu kdokoli: jednotliví občané a jejich organizace, vládní úředníci a podnikatelské subjekty. Tyto subjekty mohou podat žalobu, pokud mají o ochranu environmentálních práv „dostatečný“ zájem (nemusí být ani poškozeny). Země se navíc zavázaly odstranit překážky v podobě vysokých poplatků za dosažení spravedlnosti. Navíc každá země má poskytnout „odpovídající a účinné odškodnění“.

Právo předkládat případy soudu může například:

  • Kdokoli, kdo požádá o informace a nedostane je nebo je obdrží v neadekvátní formě.
  • Kdokoli, komu není dovoleno účastnit se rozhodování v záležitostech životního prostředí.
  • Obecně: kdokoli může zažalovat jinou soukromou osobu (včetně podnikatelského subjektu) nebo veřejnou instituci (například vládní oddělení nebo úředníka) za porušení národních zákonů týkajících se životního prostředí.
  • Kdokoli může podat žalobu za odepření „práva na život ve zdravém životním prostředí přiměřeném pro jeho zdraví a duševní pohodu“.
  • Nestátní neziskové organizace mohou jít k soudu, pakliže smyslem jejich činnosti je ochrana životního prostředí.

Další právní úpravy[editovat | editovat zdroj]

Obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR, 2/93 Sb., zaručují následující práva:

HLAVA ČTVRTÁ

Čl.35

(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.

(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.

(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Svobodu projevu a právo na informace zaručují mezi základními politickými právy také další ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 17 hlavy II.), které také ustavují právo na soudní a jinou právní ochranu pro každého občana (čl. 36 hlavy V. Listiny). Právo na informace o životním prostředí reguluje v České republice Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí. Které informace o životním prostředí jsou orgány státní správy povinny poskytovat občanům, do kdy, apod. stanovuje zákon 123/1998 Sb. O právu na informace o životním prostředí.

Účast veřejnosti při rozhodování ve věcech životního prostředí nemá v českém právním řádu samostatnou úpravu. Obecně tuto problematiku řeší zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Významný je zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) – novela zahrnuje i posuzování plánů, programů a koncepcí. Patří sem také zákony související se stavbami a územním plánováním. Ve věcech ochrany přírody a krajiny je důležitý zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody, podle kterého dotčená veřejnost sdružená v občanských sdruženích, může za určitých podmínek mít přímo postavení účastníka ve správních řízeních, při nichž může být ohrožena příroda a krajina chráněná podle tohoto zákona.

Možnost napadat správní akty či opomenutí správních úřadů u nezávislého a nestranného orgánu, zřízeného ze zákona, podle třetího pilíře Aarhuské úmluvy dává v České republice zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Máme také podle Listiny základních práv a svobod zaručeno petiční právo, podrobnou úpravu obsahuje zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Convention on Access to Information, Public Participation in Decision-making and Access to Justice in Environmental Matters, Aarhus 1998
  • Příručka k implementaci Aarhuské úmluvy, MŽP ČR 2001
  • Informační list Aarhuské úmluvy, MŽP ČR 2001
  • Remtová, K.: Uplatnění environmentálně orientovaných nástrojů v integrované výrobkové politice na úrovni krajů plně v souladu s postupy EU, studie pro MŽP ČR
  • Motzke, R., Podskalská, S.: Aarhuská úmluva ve správní a soudní praxi, Planeta roč. XV, číslo 6/2007, MŽP ISSN 1801-6898

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

České stránky[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční stránky[editovat | editovat zdroj]