Narušení ozónové vrstvy: Porovnání verzí
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
Vandalismus
Bez shrnutí editace značky: editace z mobilu editace z mobilního webu |
(Vandalismus) značka: vrácení zpět |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Ozón byl objeven v roce 1840. V zemské [[atmosféra|stratosféře]] byla jeho přítomnost poprvé pozorována okolo roku 1880. Chlorované a fluorované uhlovodíky (CFC) byly poprvé vyrobeny v Belgii v roce 1892. V roce 1974 byly tyto látky obviněny z toho, že ničí nezanedbatelná množství troposférického ozónu. | |||
Sluneční spektrum obsahuje určitý podíl ultrafialového záření (UV), jehož některé složky (vlnové délky) jsou pro život velmi nepříznivé. Většina energie UV záření však téměř neproniká k zemskému povrchu, protože je pohlcována v oblasti [[w:cs:ozónová vrstva|ozónové vrstvy]]. Ozón je látka toxická, avšak ve stratosféře, kde se vyskytuje ochranná tzv. ozónová vrstva, je jeho přítomnost velmi vítaná. Přibližně 90 % celkového atmosférického ozónu je soustředěno v oblasti mezi přibližně 15 a 40 km výšky nad zemským povrchem. Molekulární kyslík se zde působením tvrdého ultrafialového záření (UV-C) štěpí na kyslík atomární, který se spojuje s ostatními molekulami kyslíku, a vzniká tříatomová molekula ozónu. Takto vzniklý ozón je opět rozkládán delšími vlnovými délkami (UV-B) ultrafialového záření ze slunce. Obě reakce, tedy vznik a rozklad ozónu, jsou za normálních podmínek v rovnováze a vážou veškerou energii UV-C a převážnou část UV-B. Zamezují tak jeho pronikání na zemský povrch. | Sluneční spektrum obsahuje určitý podíl ultrafialového záření (UV), jehož některé složky (vlnové délky) jsou pro život velmi nepříznivé. Většina energie UV záření však téměř neproniká k zemskému povrchu, protože je pohlcována v oblasti [[w:cs:ozónová vrstva|ozónové vrstvy]]. Ozón je látka toxická, avšak ve stratosféře, kde se vyskytuje ochranná tzv. ozónová vrstva, je jeho přítomnost velmi vítaná. Přibližně 90 % celkového atmosférického ozónu je soustředěno v oblasti mezi přibližně 15 a 40 km výšky nad zemským povrchem. Molekulární kyslík se zde působením tvrdého ultrafialového záření (UV-C) štěpí na kyslík atomární, který se spojuje s ostatními molekulami kyslíku, a vzniká tříatomová molekula ozónu. Takto vzniklý ozón je opět rozkládán delšími vlnovými délkami (UV-B) ultrafialového záření ze slunce. Obě reakce, tedy vznik a rozklad ozónu, jsou za normálních podmínek v rovnováze a vážou veškerou energii UV-C a převážnou část UV-B. Zamezují tak jeho pronikání na zemský povrch. | ||