Pobřežní kulturní centrum Engøyholmen: Porovnání verzí

Centrum své výrobky a služby nemůže nabízet příliš široce z důvodu omezené kapacity; v menším měřítku však poskytuje určité služby veřejnosti a turistům (vyjížďky na lodích s výkladem kulturní historie, oslavy narozenin a svátků na větších lodích atd.). Kromě toho se půjčují lodě místním univerzitám pro outdoorové kurzy. Nekomerční přístup funguje proto, že v Norsku jsou programy sociální pedagogiky velmi ceněny, a navíc je zde dobré zázemí pro péči o kulturní dědictví.

Pro provoz Kulturního centra bylo nezbytné zachránit budovu doku, tvořeného dvěma spojenými budovami na malém ostrově. Dok byl původně sušárnou ryb (herynků). Budova byla postavena roku 1835 tradičními metodami, ale ve spěchu, jen proto, aby sloužila svému účelu, a k její stavbě tak bylo využito dřevo, které zrovna bylo po ruce (například kýly, stěžně z lodí). Spěchu bylo v té době zapotřebí, protože došlo k velkému nárůstu lovu ryb, které musely být rychle zpracovány. Nepředpokládalo se, že budova vydrží dlouho; jakmile byli herynci vyloveni, boom skončil. Poté byly v budově ještě zpracovávány ančovičky a po nich baleni humři. Už v letech 1960–70 budovy přestaly být využívány, byly ponechány svému osudu, a postupně se rozpadaly. Nevládní organizace převzala budovy v r. 1989, v roce 1990 byla založena nadace, došlo k první rekonstrukci obou domů, a v roce 1992 začal první školní projekt.

* Zajistit práci na vysoké profesionální úrovni, s vysokou mírou udržitelnosti a etiky.

Tento „podnik“ vznikl na základě činnosti neziskové organizace, motivací byl zájem jejích členů o kulturní dědictví související s rybolovem a obživou v přímořských oblastech. Proces jeho ustavení tedy probíhal zcela na základě inciativy „zdola“. Důsledné hledání možností, jak svou vizi uskutečnit, pak přineslo ovoce: příležitosti, které se objevily, mohly být plně využity, a představy zakladatelů naplněny.

Výsledkem je organizace zajišťující renovaci místních lodí, které jsou určeny pro mořské muzeum, nebo jsou používány v projektech se školními dětmi (nejsou na prodej, protože na to nestačí výrobní kapacita). Staví se zde nové lodě podle vzoru starých, typické pro region; stavba se provádí ve spolupráci s Mořským muzeem. Centrum organizuje projekty pro školní děti; účastní se jich 11 tříd každé jaro, a 11 tříd každý podzim. Každé toto období trvá vždy 5 týdnů, 3 dny v týdnu mají školní třídu 20-30 dětí, ve věku 5.–6. třídy: děti zde mají možnost projížďky na 1–2 lodích, na nich se také dozví mnohé o lodích, o místním přístavu, o historii Stavangeru: křesťanství, věk Vikingů, lovu a zpracování herynků (sušení, solení, …). Děti mohou používat lodě sami: veslují, nebo řídí motorové lodě, vždy 15 dětí na jedné lodi. V další budově (warehouse) na ostrově je základna pro zbytek dne: tam dělají různé aktivity – jedí mořská jídla atd.; dohromady to vydá na školní den. Motorové čluny půjčují univerzitám pro jejich „outdoorové“ kurzy. Univerzity si najímají 10 lodí na týden každé jaro – takže musí mít 10 lodí na pronájem.''' '''

Toto „podnikání“ není založeno na business plánu, od začátku stojí na myšlence sociální pedagogiky, přenesené zkušenosti odjinud, o které se ví, že funguje. Město platí za péči o problémové děti značné částky, aby se v životě dostali na správnou cestu. Dnes je ale už založení takové organizace mnohem složitější, protože je mnoho předpisů, které se musí dodržovat (organizace musí mít formální status, povolení atd.).

Jedna z budov byla restaurována v r. 1990, ale nyní je to potřeba udělat znovu, protože vlhké klima a slané ovzduší působí značnou korozi. Musí se vyměnit značná část dřeva. Restaurátorské práce si zaměstnanci Centra dělají sami, jen památkově chráněné lodě se dělají za dohledu a podle předpisů památkářů. Jako návod slouží kniha, kde jsou popsány všechny tradiční postupy práce se dřevem. Při diskusi o nejlepší vhodné metodě se spolu potkávají truhláři, kteří mají zájem o tradiční postupy. Navíc jsou v kontaktu s majitelem lesa, kterého instruují, jak a co má kácet – potřebují například stromy i s částmi kořenů, které pak tvoří klenbu podpírající strop, nebo se musí dohodnout, jak potom řezat dřevo. Aby si vzájemně vyjasnili své požadavky, byli tito „aktéři“ spolu na pracovní cestě v lese. Absolvovali tak 2 cesty, každá trvala 2 týdny, účastnili se jí 4 lidé ve spolupráci s majitelem lesa – vybírali stromy, řezali na pile a diskutovali o postupech. Tak se řemeslníci učí od sebe vzájemně. Vzdělávací systém zde nepomůže (nejsou příslušné učňovské obory) – ve Stavangeru jsou 4 školy pro 9.–10. třídu, kam chodí truhláři. Ti už kdysi byli pozváni do Centra, aby se naučili dovednosti nutné pro restaurování, které by mohli využít např. ve starém Stavangeru, ale zájemce z jejich řad se nenašel. Pozvali také učně, přes regionální agenturu, která má na starosti všechny učňovské školy. Ze všech pozvaných pouze 3 učni přijali pozvání, ostatní „neměli čas“: všichni pracují pro moderní stavby.''' '''

Základem „podnikání“ je vzdělávací projekt, který je financován jako sociální podpora od státu a ze soukromých zdrojů. Podpora od státu směřuje k „podpořeným osobám“, to ale umožňuje též pracovat na rekonstrukci lodí a žádat o další zdroje na tuto práci. Počet klientů (20 týdně) je stálý, vedle těch „uspokojených“ existuje čekací listina, protože stávající kapacity jsou naplněny a nedostatek řemeslníků, kteří by asistovali při práci, je nedovoluje zvýšit (dnes mají jen 1 stavitele lodí, tak nemají kapacity pro přijímání dalších učňů, ale mívali 2 stavitele a k nim 2 učně). Díky této rovnováze je rozpočet Centra stabilní, i když místní školy v poslední době chtějí ušetřit a méně problémové žáky si ponechávají kvůli státní podpoře sami. Do Centra tak docházejí stále těžší případy.

Podpora od obce klesá, takže se musí hledat nové možnosti komerčního charakteru, aby se zafinancovali. Postupně tedy hledají příjmy z externích činností. Mají 2 velké lodě a restaurují další. To jsou státem chráněné lodě, takže se musí dodržovat předpisy, jak se to má dělat, včetně malby. Tyto externí činnosti Centrum dříve nedělalo, ale nyní v menší míře musejí. Mají velké lodě, kde se vejde 50 pasažérů, a ty používají na pronájem. Pak ale potřebují certifikaci na loď a na posádku.

Zájem o zachování kulturních tradic a předmětů byl motivací pro rozjezd aktivit. Přístup a metoda byly postupně vyjednávány v rámci komunity a s jejími důležitými aktéry.

Sociální pedagogika je výbornou příležitostí, jak skloubit radost z řemeslné práce se společenským užitkem: je možno ji využít k výchovným cílům. Zdá se, že řemeslná činnost, která má pevný řád, rozvíjí zručnost, manuální dovednosti, pěstuje sociální vztahy atd., má nejen vzdělávací, ale také terapeutický vliv. Kulturní centrum ve Stavangeru je příkladem vztahu mezi poskytovateli služby a jejími klienty, který vychází z oboustranného zájmu a funguje na principu vzájemné výhodnosti – profitují z něho obě strany, ale i společnost jako celek. Kromě tréninku sociálních vazeb a schopností, které jsou nezbytné pro život v současné společnosti, jsou předávány tradiční dovednosti, které by jinak upadly v zapomenutí. Díky tomuto „nadčasovému“ kontextu se činnost Centra těší podpoře ze strany společnosti a jejích kulturních, vzdělávacích a sociálně zaměřených institucí a programů.

Jde o městskou organizaci/aktivitu, která navazuje na tradice výroby lodí a pomůcek k rybolovu, i získávání, zpracování a využití mořských produktů atd. V současné době je ale zasazena do kontextu městské kultury s jejími negativními sociálními jevy (tam, kde selhává hromadný systém vzdělávání, a/nebo nastupuje sociální vyloučení). Jde tak nejen o prolínání různých časových vrstev, ale i geograficky vymezených činností (získávání obživy z místně definovaných přírodních zdrojů).

Pracovníci dodržují několik pedagogických zásad: všichni účastníci kurzů musí být vždy podporování pozitivně (nikdy nejsou trestáni); dělají jednoduché manuální práce – takové, které zvládají; dosáhnou vytčeného cíle a mají pak radost z výsledku; jde o smysluplnou činnost – stávají se součástí toho, co se dělá v Centru pro obec a kulturu; vidí souvislosti, například s matematikou (musí dělat základní výpočty a řešit geometrické úlohy). Cílem je děti integrovat, a to často vyžaduje práci na principu: 1 pracovník se věnuje 1 dítěti; úkolem pedagogů je děti aktivovat: někteří mají složité diagnózy, mají také různé medikace.

Další zásadou je nepřehánět přísnost, například co se týče bezpečnostních opatření. Nefungují zde přísné předpisy a nejsou ani využívány složité bezpečnostní pomůcky. Klienti jsou instruováni, co je bezpečné, čeho se nedotýkat a kam by chodit neměli, a oni ve vlastním zájmu tyto požadavky respektují. Doposud neměli v Centru žádný pracovní úraz, a to i přes to, že v běžném životě mladí lidé přicházející do Centra každodenní situace často nezvládají.