7 218
editací
Narušení ozónové vrstvy: Porovnání verzí
Skočit na navigaci
Skočit na vyhledávání
m
link
m (+odkaz) |
m (link) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
Ozón byl objeven v roce 1840. V zemské [[atmosféra|stratosféře]] byla jeho přítomnost poprvé pozorována okolo roku 1880. Chlorované a fluorované uhlovodíky (CFC) byly poprvé vyrobeny v Belgii v roce 1892. V roce 1974 byly tyto látky obviněny z toho, že ničí nezanedbatelná množství troposférického ozónu. | Ozón byl objeven v roce 1840. V zemské [[atmosféra|stratosféře]] byla jeho přítomnost poprvé pozorována okolo roku 1880. Chlorované a fluorované uhlovodíky (CFC) byly poprvé vyrobeny v Belgii v roce 1892. V roce 1974 byly tyto látky obviněny z toho, že ničí nezanedbatelná množství troposférického ozónu. | ||
Sluneční spektrum obsahuje určitý podíl ultrafialového záření (UV), jehož některé složky (vlnové délky) jsou pro život velmi nepříznivé. Většina energie UV záření však téměř neproniká k zemskému povrchu, protože je pohlcována v oblasti [[ozónová vrstva|ozónové vrstvy]]. Ozón je látka toxická, avšak ve stratosféře, kde se vyskytuje ochranná tzv. ozónová vrstva, je jeho přítomnost velmi vítaná. Přibližně 90 % celkového atmosférického ozónu je soustředěno v oblasti mezi přibližně 15 a 40 km výšky nad zemským povrchem. Molekulární kyslík se zde působením tvrdého ultrafialového záření (UV-C) štěpí na kyslík atomární, který se spojuje s ostatními molekulami kyslíku, a vzniká tříatomová molekula ozónu. Takto vzniklý ozón je opět rozkládán delšími vlnovými délkami (UV-B) ultrafialového záření ze slunce. Obě reakce, tedy vznik a rozklad ozónu, jsou za normálních podmínek v rovnováze a vážou veškerou energii UV-C a převážnou část UV-B. Zamezují tak jeho pronikání na zemský povrch. | Sluneční spektrum obsahuje určitý podíl ultrafialového záření (UV), jehož některé složky (vlnové délky) jsou pro život velmi nepříznivé. Většina energie UV záření však téměř neproniká k zemskému povrchu, protože je pohlcována v oblasti [[w:cs:ozónová vrstva|ozónové vrstvy]]. Ozón je látka toxická, avšak ve stratosféře, kde se vyskytuje ochranná tzv. ozónová vrstva, je jeho přítomnost velmi vítaná. Přibližně 90 % celkového atmosférického ozónu je soustředěno v oblasti mezi přibližně 15 a 40 km výšky nad zemským povrchem. Molekulární kyslík se zde působením tvrdého ultrafialového záření (UV-C) štěpí na kyslík atomární, který se spojuje s ostatními molekulami kyslíku, a vzniká tříatomová molekula ozónu. Takto vzniklý ozón je opět rozkládán delšími vlnovými délkami (UV-B) ultrafialového záření ze slunce. Obě reakce, tedy vznik a rozklad ozónu, jsou za normálních podmínek v rovnováze a vážou veškerou energii UV-C a převážnou část UV-B. Zamezují tak jeho pronikání na zemský povrch. | ||
Z mnoha laboratorních zkoušek, výpočtů a postupně i přímých měření koncentrace ozónu ve stratosféře se potvrdilo, že ozónu v důsledku přítomnosti některých látek, které vyrábí a používá člověk (např. tzv. freonů a dalších podobných látek), ubývá. Největší úbytky byly zaznamenány nad oblastí jižního pólu, nad Antarktidou, kde se zejména v období tamější zimy vrstva ozónu tak ztenčuje, že se hovoří o antarktické ozónové díře. Redukce ozónové vrstvy má však globální charakter a není omezena na oblast Antarktidy, ani jen na jižní polokouli. Přibližně platí, že 1 % snížení obsahu ozónu znamená asi 2 % zvýšení příkonu UV‑B záření na zemský povrch. To znamená, že už dnes je v průměru zvýšeno toto záření ve středních zeměpisných šířkách asi o 10 %. Zvýšený příkon ultrafialového záření působí škodlivě na všechny živé organismy. | Z mnoha laboratorních zkoušek, výpočtů a postupně i přímých měření koncentrace ozónu ve stratosféře se potvrdilo, že ozónu v důsledku přítomnosti některých látek, které vyrábí a používá člověk (např. tzv. freonů a dalších podobných látek), ubývá. Největší úbytky byly zaznamenány nad oblastí jižního pólu, nad Antarktidou, kde se zejména v období tamější zimy vrstva ozónu tak ztenčuje, že se hovoří o antarktické ozónové díře. Redukce ozónové vrstvy má však globální charakter a není omezena na oblast Antarktidy, ani jen na jižní polokouli. Přibližně platí, že 1 % snížení obsahu ozónu znamená asi 2 % zvýšení příkonu UV‑B záření na zemský povrch. To znamená, že už dnes je v průměru zvýšeno toto záření ve středních zeměpisných šířkách asi o 10 %. Zvýšený příkon ultrafialového záření působí škodlivě na všechny živé organismy. | ||