Efektivnost soukromých projektů na ochranu životního prostředí: Porovnání verzí

Efektivnost v širším slova smyslu znamená „absenci plýtvání, tj. co nejefektivnější využití zdrojů k uspokojení potřeb a přání"(Samuelson, Nordhaus, 2007). Mezi dva hlavní aspekty efektivnosti patří účelnost a hospodárnost. Do jaké míry plní daný projekt stanovený environmentální cíl je otázkou účelnosti. Hospodárnost pak znamená, s jakými náklady bude daný cíl zabezpečen. Kritérium efektivnosti investice tudíž vychází z cílů firmy. Mezi dominantní cíle firem patří především maximalizace zisku, přesněji tržní hodnoty firmy, u akciových společností tržní hodnoty akcií. Při rozhodování o projektech na zlepšení životního prostředí, respektive snížení ekologické zátěže, tomu není jinak. Problematika životního prostředí sem vstupuje zejména formou nákladů na zamezení, nákladů souvisejících s regulačními omezeními a se škodami ze znehodnocování životního prostředí.  

Tyto cíle jsou ale někdy obtížně kvantifikovatelné, proto se často rozhodujícím ukazatelem stávají skutečné budoucí peněžní příjmy, respektive úspory, které investice přinese (cash flow). Přihlíží se při tom k riziku a k době, za kterou se investice navrátí. V zásadě lze postupovat dvojím způsobem, buď hledáme projekt minimalizující náklady, nebo maximalizující příjmy. Nákladové kritérium ovšem obvykle nepostihuje komplexní efektivnost, proto pokud je to možné, řídí se firmy především ziskovým kritériem. Firma má zájem realizovat jen ty investice, které jsou pro ni efektivní, neboli výnosnost investice musí být alespoň taková, jaká je výnosnost podniku před investováním.  

Při  posuzování efektivnosti environmentálních projektů se naráží na problém, jak přesně vyjádřit náklady na zamezení a jak je správně alokovat podle dopadu na jednotlivé výkony, neboli jak přesně vyjádřit tu část nákladů, která je přímo spojena s ochranou životního prostředí. Popisem metod jak stanovit náklady na ochranu životního prostředí se zabývá především Evropská agentura pro ochranu životního prostředí (EEA) a Evropská komise (EC) ve své směrnici č. 2008/1/ES o IPPC (Integrovaná prevence a omezování znečištění). Náklady by měly být primárně rozlišeny na celkové investiční výdaje, které se skládají jednak z výdajů na pořízení technologie a jednak z výdajů na zajištěním procesu a samotnou instalaci. Dále na celkové roční náklady na provoz a údržbu (spotřeba energie, služby a spotřeba materiálu, osobní náklady a fixní náklady) a celkové roční finanční přínosy (tržby a nevyložené náklady). Stejně tak by měly být zváženy následné finanční výnosy, pokud nová technologie či proces povedou ke zvýšení účinnosti či kvality produkce. Součástí hodnocení efektivnosti nejsou externí náklady.  

Podniky často posuzují investiční náklady jako celek, to je ovšem metodologicky správné pouze u zmíněných ryzích environmentálních projektů - při hodnocení zavádění koncových technologií, které nemají žádný jiný účel, než snížit dopady na životní prostředí. V tomto případě jsou všechny investiční a provozní náklady definovány jako environmentální. Při zavádění integrovaných technologií se obvykle postupuje tak, že se porovnají náklady na daný projekt s náklady podobných projektů, které ovšem nevedou k žádným pozitivním efektům na životní prostředí. Rozdíl mezi těmito sumami pak tvoří náklady na ochranu životního prostředí. Pokud není možno takové porovnání provést, lze využít konceptu čistých a hrubých nákladů na zamezení. Subjekt si musí pravdivě porovnat celkovou výši nákladů (hrubé náklady na zamezení) na projekt, se soukromými přínosy (užitkem), které mu realizace projektu přinese, sníženými o výši požadovaného zisku. Část nákladů převyšující výnosy se nazývá čisté náklady na zamezení. Racionálně uvažující subjekt pak bude realizovat projekty se zápornými, či nulovými čistými náklady na ochranu životního prostředí.