Ekologie a katolická církev: Porovnání verzí

Ekoteologie či ekologická teologie či dokonce teologická ekologie, jak jsou tyto nové směry nazývány, vycházejí z takového pojetí, které vyjadřuje úctu k Božímu stvoření přírody. Jak bylo řečeno, takové tendence se v teologii objevují zhruba posledních deset let. V minulosti, pokud teologie narazila na environmentální problém, uchylovala se spíše k hodnocení podílu viny křesťanů na vzniku ekologické krize, jak píše [http://cs.wikipedia.org/wiki/Hana_Librov%C3%A1 Hana Librová] ve svém článku [http://http://www.animalrights.webz.cz/ekoteologie.htm Ekoteologie - nový proud v křesťanském myšlení?]. Za výrazné myslitele ekologikého smýšlení v teologii považuje tato autorka např. H. Skolimowského, J. Cobba, M. Foxe, E. Drewermanna a také české myslitele [http://cs.wikipedia.org/wiki/Erazim_Koh%C3%A1k Erazima Koháka] a [http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Heller Jana Hellera]. Kohák se ve své knize Zelená svatozář zabývá různými možnými přístupy vztahu člověka k jeho životnímu prostředí. Mimo jiné tu vysvětluje termín etika boží bázně. Ten značí přístup k environmentálním otázkám z pohledu teocentrismu, což znamená z pohledu na svět, v němž Bůh je nejvyšší hodnotou, který dává člověku svět jako dar. Člověk, který má k Bohu úctu a "bojí se ho" (ve smyslu boží bázně, víry, důvěry), chová úctu i ke všemu stvoření a považuje se pouze za jeho správce. Jiný pojem, jímž se Kohák zaobírá a který je slučitelný s etikou křesťana, je tzv. etika vznešeného lidství. Ta by reflektovala akt ustanovení člověka jako vládce nad vším stvořením. V tomto pojetí je člověk tím, kdo dostal od Boha dostatek svobody a zodpovědnosti, aby konal v souladu s Božími zákony. V tomto pojetí je člověk sice nejvyšším z tvorů, ale neměl by toho zneužívat. Naopak by měl stát v pozici psrávce přírody. V tom spočívá vznešenost jeho lidství.