Co citovat a co ne?: Porovnání verzí

'',,Co citovat a co ne?"'' je otázka, kterou řeší každý student v závěrečné práci ale i akademik a každý svědomitý autor, který ve svém textu vychází z myšlenek někoho jiného.

* Nás samotné (jedná se o naši úvahu či výsledek vědeckého experimentu).

* Anonymní kolektiv (jedná se o [[Společná znalost|Společnou znalost]] - původcem sice byl jedinec či kolektiv autorů, ty je ale již těžké či zbytečné hledat, protože se jedná o společnou znalost a není třeba je citovat). Co je společná znalost a co ne je ale někdy problém určit.

Univerzální, resp. obecně příjimané objektivní pravidlo, která by se dalo použít v různých oblastech, neexistuje a ze své podstaty není ani možné ho ani vytvořit. Vždy záleží na konkrétním autorovi (a jeho mravní integritě) a konkrétním textu a jeho subjektivním pocitu u každého tvrzení. V zásadě ale můžeme vymezit dvě subjektivní pravidla, která mají univerzální platnost pro problematiku citování napříč kontexty a žánry:

* Když pochybujete, citujte. Pokud vyvstanou při uvedení konkrétního tvrzení pochybnosti, zda je potřeba citovat autora, tak ho ocitujte. K tomuto pravidlu se kloní přední světové univerzity jako Massachusetts Institute of Technology (MIT)<ref>https://integrity.mit.edu/handbook/citing-your-sources/what-common-knowledge</ref> a Princeton University<ref>https://odoc.princeton.edu/sites/odoc/files/950045_AcademicIntegrity2018-19_FINAL_PDF.pdf</ref>. I v tomto případě je ale třeba použít selský rozum a přemýšlet, protože někdo může pochybovat až příliš a citovat, že nebe je modré, zatímco někdo jiný vůbec a opsat celou diplomku.

* [https://cs.wikipedia.org/wiki/Zlat%C3%A9_pravidlo Zlaté pravidlo] ([https://en.wikipedia.org/wiki/Golden_Rule Golden rule]). Jedná se o základní pravidlo mezilidských vztahů pro řešení mezilidských vztahů, které se dá použít i v oblasti citování. A to jak ve vztahu k předpokládané cílové skupině čtenářů, tak případně autorů jejichž myšlenky uvádíme. To předpokládá značnou míru empatie (např. pokud píšeme text pro žáky základních škol, tak si položit otázku, zda bychom v jejich věku chtěli být zatíženi citačním aparátem; popř. u autorů pokud bychom byli na jejich místě, požadovali bychom abychom byli v daném textu citovaní). I v tomto případě ale platí, že je potřeba zachovat si zdravý úsudek. Jedinec s radikálním komunistickým myšlením může např. dojít k závěru, že mu nevadí, když ho nikdo necituje, tak by to nemělo vadit ani nikomu jinému, protože ''všechno vlastnictví je společné;'' a naopak egoista, který chce být všude vidět, může chtít nejen citovat vše, co napsal, třeba i pokud se nejedná o jeho vlastní úvahy ale obecnou znalost a stejně tak přistupovat k druhým a citovat tedy vše.